ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2263.2018.3
sp. zn. 23 Cdo 2263/2018-223
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, identifikační číslo osoby 24720640, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení 22.659.587 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 270/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 13 Co 112/2016-182, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 13 Co 112/2016-182, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-96, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-96, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2015, č. j. 19 C 270/2014-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.659.587 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení
a vůči státu (bod II. a III. výroku).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, která představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu spočívajícím v bezplatném užívání žalovanou nebytových prostor žalobkyně pro účely provozu trasy A metra.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 13 Co 112/2016-135, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval úvahou, zda nebytové prostory v Paláci Koruna, za jejichž faktické užívání žalobkyně od žalované žádá náhradu, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované, byly kolaudovány jako součást metra. V kladném případě by byly součástí dráhy a platil by na ně režim zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Pak by nebylo možno uvažovat o bezdůvodném obohacení ve výši obvyklého nájemného z komerčních nebytových prostor v Paláci Koruna. I kdyby však bylo zjištěno, že nebytové prostory, za jejichž faktické užívání žalobkyně žádá od žalované peněžitou náhradu ve výši bezdůvodného obohacení, nebyly kolaudovány jako součást dráhy, bylo by třeba vycházet z fakticity užívání v rozhodném období (15. 8. 2010 až 15. 8. 2014). Výši bezdůvodného obohacení nelze srovnávat s komerčním nájemným, protože nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat. Na vyřešení otázky kolaudačního stavu bude záležet také to, zda se námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudí v režimu zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebo zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud měl úvahu, kterou se odvolací soud při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení řídil, tedy že je třeba vycházet z faktického, tedy skutečného stavu užívání v rozhodném období, za souladnou s judikaturou dovolacího soudu. Za nesprávnou měl však úvahu odvolacího soudu, že na vyřešení otázky kolaudačního stavu bude záležet také to, zda se námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudí v režimu obč. zák., nebo obch. zák. Závěry odvolacího soudu při posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení označil za nesprávné, pročež usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 13 Co 112/2016-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (druhý výrok).
8. Odvolací soud, pokud jde o výpočet výše bezdůvodného obohacení za použití znaleckého posudku znalce Ing. Milana Pavlovského, odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně uvedl, že znalecký posudek Ing. Milana Pavlovského vychází z předpokladu, že by v dotčených prostorách byly srovnatelné nebytové prostory, jako jsou v jiných částech Paláce Koruna. Dospěl k závěru, že v řízení bylo provedeným dokazováním prokázáno, že objekt Paláce Koruna umístěný v dolní části Václavského náměstí na tzv. Zlatém kříži je velmi atraktivní objekt, který je žalobkyní pronajímán ke komerčním účelům. Pokud by žalobkyně měla k dispozici i prostory užívané žalovanou (které sice v tuto chvíli komerčním účelům neslouží a nejsou ve stavu, že by takovým účelům mohly okamžitě sloužit po jejich uvolnění žalovanou), za předpokladu, že žalobkyně tyto nebytové prostory odpovídajícím způsobem upraví, bylo by možné je pronajímat za stejných podmínek, za nichž jsou pronajímány jiné nebytové prostory v tomto objektu. Soud prvního stupně měl tedy za to, že částka, o niž se majetek žalované bezdůvodně nezmenšil, když za užívání nebytových prostor v období od 15. 8. 2010 do 15. 8. 2014 nic neplatila, musí vycházet z toho, jaké nájemné žalobkyni v daném objektu reálně platily subjekty, které si v něm nebytové prostory v rozhodném období pronajímaly. Z těchto reálných částek v reálném čase soud vyšel při stanovení výše bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši, která byla požadována žalobou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podáním ze dne 25. 5. 2018 žalovaná doplnila své dovolání. Dovolatelka konkrétně namítá, že se odvolací soud v otázce určení výše bezdůvodného obohacení neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016. Dále namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když odvolací soud ve svém rozhodnutí nedbal řádného odůvodnění dle §157 odst. 2 o. s. ř. a nezabýval se argumenty žalované, kterými brojila proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
10. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, příp. zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním nebytových prostor bez právního důvodu, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Dovolání je též důvodné.
13. Otázka určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v užívání cizí věci bez právního důvodu) a nelze je vydat, je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jednotně.
14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dovolací soud v souvislosti s otázkou určení výše bezdůvodného obohacení uvedl, že jestliže je výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003).
15. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, potom dovolací soud uzavřel, že při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení je nutno reflektovat povahu a stav užívaných prostor, tedy zjišťovat obvyklou cenu oprávnění užívat právě ty místnosti, v nichž žalovaná v rozhodném období své komerční aktivity provozovala.
16. Při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním daných prostor je rozhodný skutečný stav užívání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, i v něm učiněný odkaz na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12).
17. Ve své judikatuře akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor tak i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 143/11). Ústavní soud v dané věci konkrétně jako nesprávnou posoudil úvahu, podle níž při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem a podle znaleckého posudku byla výše bezdůvodného obohacení určená jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, které je vyšší než nájemné za nebytový prostor, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu. Ústavní soud poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, který – byť v “opačném gardu“ – akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: „Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu.“ Při aplikaci tohoto přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům.
18. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci není správný postup, jestliže pro určení výše bezdůvodného obohacení soud vychází z možného obvyklého nájemného k nebytovým prostorům, a to ve stavu po jejich předpokládané úpravě tak, aby k uvedeným účelům mohly sloužit.
19. V souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou (zdůrazněnou i v předchozím zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu) je proto třeba vycházet z faktického stavu prostor, tedy že předmětné prostory slouží provozu metra.
20. Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud však ve svém v pořadí druhém rozhodnutí nevycházel.
21. Úvaha odvolacího soudu, podle níž „pokud by žalobkyně měla k dispozici i prostory užívané žalovanou (které sice v tuto chvíli komerčním účelům neslouží a nejsou ve stavu, že by takovým účelům mohly okamžitě sloužit po jejich uvolnění žalovanou), za předpokladu, že žalobkyně tyto nebytové prostory odpovídajícím způsobem upraví, bylo by možné je pronajímat za stejných podmínek, za nichž jsou pronajímány jiné nebytové prostory v tomto objektu“, a tedy že „částka, o niž se majetek žalované bezdůvodně nezmenšil, když za užívání nebytových prostor v období od 15. 8. 2010 do 15. 8. 2014 nic neplatila, musí vycházet z toho, jaké nájemné žalobkyni v daném objektu reálně platily subjekty, které si v něm nebytové prostory v rozhodném období pronajímaly“, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu k určení výše bezdůvodného obohacení odpovídajícího skutečnému stavu prostor a účelu, kterému slouží.
22. Zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, v poměrech projednávané věci ale nepředstavují ani možnou škodu ve formě ušlého zisku. Předpokladem vzniku nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu totiž je, že poškozený hodlal a skutečně měl reálně sjednanou možnost prostory v určitém období pronajmout a inkasovat sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Na straně poškozeného se v takových případech musí jednat o reálnou (nikoli hypotetickou) možnost nabytí ekonomického prospěchu, jež byla počínáním škůdce zmařena; musí tedy být tvrzeno a prokazováno, že žalobce v předmětném období hodlal a měl zároveň příležitost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout. O ušlém zisku tak nelze hovořit tam, kde údajný poškozený nedoloží, že mohl věc za určitou částku pronajmout, přičemž realizace této potenciality byla znemožněna jednáním škůdce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
23. V projednávané věci nebyly žalobkyní tvrzeny skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že v rozhodném období měla reálnou možnost předmětné prostory za určitou (konkrétní) částku pronajmout určitému (konkrétnímu) nájemci, a že by se tak při normálním běhu události stalo, pokud by jí v tom protiprávní jednání žalované nezabránilo.
24. Žalobkyně přitom od počátku řízení od svých žalobních tvrzení odvíjí uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout užíváním prostor ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu.
25. Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu ohledně určení výše bezdůvodného obohacení se již dovolací soud nezabýval dalšími otázkami dovolatelky, jimiž se nezabýval ani odvolací soud.
V. Závěr
26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Na soudu prvního stupně bude, aby při zohlednění faktického stavu užívání prostor zjistil obvyklou hodnotu možného nájemného v daném místě a čase. Tedy se zohledněním toho, že předmětné prostory slouží provozu metra.
28. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu