ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.172.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 172/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně CZ TRADE, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 538/46, identifikační číslo osoby 625 80 604, zastoupené Mgr. Jakubem Pohlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 32, proti žalované obci Sibřina , se sídlem Obecního úřadu v Sibřině, Říčanská 15, identifikační číslo osoby 002 40 745, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Na Předevsi 681/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 540/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 28 Co 360/2017-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Růžičkové, advokátky se sídlem v Praze 10, Na Předevsi 681/10.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2017, č. j. 8 C 540/2015-114, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že kupní smlouva o odkupu obslužných účelových komunikací ze dne 19. ledna 2011, jejímž předmětem byl prodej předmětných pozemků žalobkyní žalované, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť uzavření této smlouvy nebylo řádně schváleno zastupitelstvem žalované (kupující), což bylo v rozporu s §41 odst. 2 ve spojení s §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 28 Co 260/2017-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel mj. ze zjištění, že: „usnesením zastupitelstva žalované č. 61/2008 z 12. 11. 2008 nebyla schválena přímo kupní smlouva z 19. 1. 2011. Odvolací soud má však za to, že schválením smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce ze dne 19. 11. 2018 uvedeným usnesením zastupitelstva žalované byly sjednány podstatné zákonné náležitosti kupní smlouvy, uzavřené 19. 1. 2011. Souhlasem s uvedenou smlouvou o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce dalo zastupitelstvo souhlas k tomu, jak vyplývá z čl. 5.15., že do 60 dnů od předložení návrhu kupní smlouvy podle čl. 5.17. smlouvy uzavře se žalobkyní smlouvu, kterou jí žalobkyně převede části pozemku p. č. XY, které vzniknou po rozparcelování, jak vyplývá z čl. 2.5. a 2.6. a zejména 5.12. uvedené smlouvy, a které budou představovat obslužné (účelové) komunikace, včetně chodníků (a to včetně staveb a stavebních úprav na těchto pozemcích případně umístěných, pokud nebudou převedeny na jinou osobu), a to za kupní cenu 1,- Kč. Účastníci si tedy sjednali uzavření kupní smlouvy, v níž žalobkyně bude prodávající, žalovaná kupující, kupní cena bude 1,- Kč a předmětem prodeje bude část pozemku p. č. XY v k. ú. XY představující obslužné (účelové) komunikace, včetně chodníků a včetně staveb a stavebních úprav na nich případně umístěných. A to za podmínky, jak vyplývá z čl. 5.15. smlouvy, že budou převáděné nemovitosti bez vad a věcných břemen či jiných práv třetích osob (vyjma věcných břemen a omezení souvisejících s inženýrskými sítěmi uloženými v převáděných věcech), případně bude zřízeno k inženýrským sítím věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby. Pokud jde o část pozemku p. č. XY, která má být předmětem odkupu, je její rozsah vymezen nejen jejím účelovým určením po rozparcelování a rozprodeji stavebních pozemků jednotlivým zájemcům, ale rovněž, jak vyplývá z čl. 2.5. a 2.6. smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce, i z koordinační situace, která je přílohou č. 2 uvedené smlouvy, na níž je s měřítkem 1:1000 zakreslen pozemek p. č. XY s rozparcelováním na jednotlivé stavební parcely a se zakreslením konkrétního umístění vozovky, chodníků, parkovacích stání, zelených pásů a podobně. Bylo tedy v době uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce jednoznačně určeno, co bude předmětem převodu. Na tom nic nemění skutečnost, že bylo ponecháno na vůli žalobkyně, zda se rozhodne prodat žalované dohodnuté části původního pozemku p. č. XY či nikoliv. Pokud tak učiní, bylo nepochybné, jaké budou náležitosti kupní smlouvy.“
Podle názoru odvolacího soudu tedy zastupitelstvo žalované obce „souhlasilo s uzavřením kupní smlouvy o zpětném odkupu části pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nabídne-li jeho prodej žalované žalobkyně, když schválilo smlouvu o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce. Zastupitelstvo žalované dne 12. 11. 2008 usnesením č. 61/2008 odsouhlasilo pro případ, že žalobkyně nabídne ke zpětnému odkupu žalované části pozemku p. č. XY v k. ú. XY, kdo bude stranou prodávající (žalobkyně), kdo bude stranou kupující (žalovaná), jaká bude kupní cena (1,- Kč) a co bude předmětem prodeje (části pozemku p. č. XY v k. ú. XY po rozparcelování, které budou sloužit jako komunikace a chodníky s případnými stavbami na nich či pod nimi vystavěnými, tak jak to vyplývalo z koordinační situace, která byla přílohou č. 2 smlouvy) a současně bylo vymíněno, že tyto pozemky nebudou zatíženy vadami, věcnými břemeny či právy třetích osob v jiném rozsahu, než jak je vymezeno v čl. 5.12. smlouvy.“
Závěrem odvolací soud konstatoval, že: „Jestliže starosta žalované 19. 1. 2011 uzavřel kupní smlouvu se žalobkyní jako prodávající, když je nesporné, že předmětné pozemky nebyly zatíženy vadami, věcnými břemeny či jinými právy třetích osob v rozporu s čl. 5.15, nevybočil z mezí, které k uzavření uvedené kupní smlouvy vymezilo zastupitelstvo žalované na svém zasedání dne 12. 11. 2008 a které schválilo svým usnesením z téhož dne č. 61/2008.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem v napadeném rozsudku ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy pokládá za nesprávné.
Předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při nichž se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (níže citované právní otázky č. 1 až 3), a dále právní otázka č. 4 v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka přitom právní otázky stran vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání formulovala následovně:
1. „Jaké náležitosti musí obsahovat rozhodnutí zastupitelstva obce, kterým se schvaluje právní jednání (právní úkon) obce ve smyslu §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů?“
2. „Je právní jednání obce neplatné v případě, že rozhodnutí zastupitelstva, které mělo toto právní jednání schválit, takové nutné náležitosti neobsahuje?“
3. „Musí mezi rozhodnutím zastupitelstva, kterým se schvaluje právní jednání obce a obsahem tohoto právního jednání panovat věcný soulad v jejich podstatných náležitostech?
4. „Postačuje pro účely schválení právního úkonu jednání obce zastupitelstvem, pokud zastupitelstvo vysloví souhlas s jiným právním jednáním, která (které) na předmětné právní jednání pouze odkazuje a zároveň jej váže na rozhodnutí třetích osob a na další podmínky?“
V další části dovolání pak dovolatelka přistupuje k jakémusi souhrnu podle ní relevantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k tvorbě a projevu vůle obce při uzavírání majetkoprávních úkonů. Dále argumentuje ve prospěch právního závěru, že v daném případě právě ve světle jí zmíněné judikatury je nutno předmětnou kupní smlouvu považovat za absolutně neplatnou, neboť její uzavření nebylo schváleno zastupitelstvem žalované obce, přičemž nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tento projev vůle obce lze dovozovat z rozhodnutí zastupitelstva obce o schválení uzavření předchozí smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti žalované obce ze dne 19. listopadu 2008.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrzuje a dále aby změnil nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu a dovolatelce přiznal náklady odvolacího i nyní dovolacího řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně předně uvedla, že podle jejího názoru dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatelka v něm vůči dovolacímu soudu pouze vznáší právní otázky k řešení, aniž by vyložila, při řešení které konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a je v souladu s předmětnou judikaturou Nejvyššího soudu. V další části svého vyjádření pak žalovaná podrobně oponuje uplatněné dovolací argumentaci žalobkyně, kterou shledává zcela nedůvodnou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně buďto jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Shora dovolatelkou zformulované právní otázky ne zcela přesně vystihují gros právní podstaty odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku řešené stěžejní právní otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž závisí na posouzení právní otázky, zda žalovaná obec vůbec rozhodla o schválení uzavření předmětné kupní smlouvy, respektive zda v intencích touto obcí vytvořené vůle na jednání jejího obecního zastupitelstva konaného dne 12. listopadu 2008 byl vůbec tehdejší její starosta oprávněn podle obecního zřízení s dovolatelkou předmětnou kupní smlouvu po právu uzavřít.
V tomto ohledu je tedy třeba přistupovat k obsahu podaného dovolání a v něm zformulovaných právních otázek, jež svým obsahem v podstatě oscilují kolem zmíněné esenciální otázky a - z pohledu požadavků na právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání - s poněkud nesourodě pojatou navazující dovolací argumentací (tj. formou jakési judikatorní rešerše ke sledované výseči právní problematiky z oblasti obecního zřízení) zpochybňující zmíněné právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku.
Dovolatelka tak svým způsobem ponechává na dovolacím soudu jakési „utřídění“ tvrzených segmentů v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, což zajisté není souladné s právní úpravou dovolacího řízení, na straně druhé - objektivně vzato s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání - však oproti mínění žalované přesto nelze dospět k závěru, že by dovolání jako takové nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti a bylo již z tohoto důvodu nezbytné jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro žalovanou tvrzené vady odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak již shora bylo uvedeno, svou podstatou všechny shora zformulované právní otázky představující vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou propojeny tvrzením dovolatelky, že zastupitelstvo žalované žádným svým rozhodnutím neschválilo nabytí předmětných pozemků způsobem požadovaným obecním zřízením, v důsledku čehož tehdejší starosta obce nemohl při této absenci po právu takovou vůli za danou obec projevit, ani ji (nově) vytvářet.
Podmínky tvorby vůle obce a jejího sdělování a vyjadřování navenek starostou obce byly ovšem Nejvyšším soudem opakovaně řešeny, přičemž v tomto ohledu je zde ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou lze ve stručnosti následovně připomenout:
1. Starosta zastupuje obec navenek, vůli obce nevytváří (tu primárně vytváří zastupitelstvo obce), nýbrž ji (např. podpisem příslušné smlouvy) projevuje.
2. Rozhodnutí zastupitelstva obce nepředstavuje právní jednání, nýbrž je materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním teprve v případě podpisu smlouvy starostou obce.
3. Rozhodnutí obce o majetkoprávním jednání musí být obsaženo v usnesení zastupitelstva obce.
4. Starosta obce bez příslušného rozhodnutí orgánu obce nemůže učinit platné právní jednání, respektive podle dosavadní právní úpravy nemohl platně uzavřít předmětný právní úkon.
5. Starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, popřípadě i dalších náležitostí právního jednání, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou vůli zastupitelstva obce.
6. Právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím respektoval vůli zastupitelstva obce, je ve smyslu §41 odst. 2 zákona o obcích č. 128/2000 Sb. od samého počátku absolutně neplatný [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1090/2008, nebo ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ].
Dále Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015 vyložil: „Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak ‚dotvářet‘ či ‚pozměňovat‘ projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu shora cit. ustanovení zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvou, ačkoliv takový právní úkon zastupitelstvo obce předem neschválilo, ale i v případě , pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuze předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva.“
Lze též poukázat na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně např. na nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14, v němž český orgán ochrany ústavnosti mj. judikoval: „starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce či radě obce. Pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle ...Uvedenému závěru Ústavního soudu se přitom nepříčí ani dosavadní judikatura civilních soudů, zejména Nejvyššího soudu. Ten se otázkám tvorby a projevu vůle obce věnoval například ve svém nedávném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3328/2014 ze dne 28. 1. 2015, v němž nakonec uzavřel: ‚Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak >dotvářet< či >pozměňovat< projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu §41 odst. 2 zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvou, ačkoliv takový právní úkon zastupitelstvo obce předem neschválilo, ale i v případě, pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuze předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva.‘ Obdobně též kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2064/2008 ze dne 24. 6. 2009 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4255/2009 ze dne 31. 5. 2011.“
Z pohledu posuzování platnosti majetkoprávního jednání obce coby veřejnoprávní korporace je tedy ve světle připomenuté judikatury esenciální, zdali zastupitelstvo obce o takovém (podle dosavadní právní úpravy, kterou je třeba v posuzované věci s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. aplikovat) právním úkonu rozhodlo, tedy zda vůbec v zásadních bodech svým rozhodnutím vytvořilo vůli obce k tomu, aby starosta této obce při právním jednáním s druhou smluvní stranou mohl takovou vůli za obec uzavřenou smlouvou projevit.
Z formálně právního hlediska přitom není rozhodné, zda zastupitelstvo obce takovou vůli vytváří (směřuje) např. k již vlastnímu textu předmětné smlouvy anebo k základním náležitostem smlouvy (právního úkonu), kterou je starosta obce rovněž oprávněn (respektive - z pohledu plnění své role podle obecního zřízení - povinen) s druhou smluvní stranou uzavřít, přičemž v intencích těchto základních náležitostí může smlouvu doplnit tak, aby splňovala náležitosti právního úkonu a mohl být např. podle ní povolení příslušný vklad věcného práva do katastru nemovitostí.
Judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je přitom zajedno v tom, že pakliže by starosta obce nerespektoval takto (zastupitelstvem obce) vytvořenou vůli obce, případně by excesivně ze své vůle jednal bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva anebo by nerespektoval v tom kterém ohledu vůli svého zastupitelstva (např. pokud by v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva obce prodal obecní nemovitý majetek za nižší kupní cenu, nebo smlouvu uzavřel současně bez zřízení věcného břemena, ač právě obec schválila uzavření smlouvy i za podmínky zřízení věcného břemene atp.), byly by naplněny podmínky pro aplikaci §41 odst. 2 obecního zřízení, které by vedly k absolutní neplatnosti takového právního úkonu.
V posuzovaném případě ovšem okolnosti, jež by měly vést k závěru, že tehdejší starosta žalované obce nerespektoval vůli své obce, odvolacím soudem zjištěny nebyly.
Odvolací soud tak velmi správně zjištěné jedinečné skutkové okolnosti případu poměřoval skrze předmětnou právní reglementaci dané výseče z oblasti obecního zřízení, a to z pohledu nalezení odpovědi na základní otázku, zda za uvedené (zjištěné) skutkové situace lze předmětnou kupní smlouvu považovat za absolutně neplatnou ve smyslu §41 odst. 2 obecního zřízení, či nikoliv, přičemž správně jako relevantní zohlednil, že zastupitelstvo žalované obce při schvalování smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce, jež byla následně za obec jejím tehdejším starostou uzavřena s žalobkyní dne 19. listopadu 2008, vytvořilo též vůli k uzavření (budoucí) kupní smlouvy o odkupu obslužných (účelových) komunikací. Žalovaná přitom naposledy ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně připomíná, že určení vlastnictví směřuje k nemovitému majetku, kdy „pozemek (p. č.) XY v k. ú. XY je veřejnou komunikací sloužící občanům žalované k přístupu k jejich nemovitostem. Pozemek (p. č.) XY - dispozičně do něho zasahuje stavební parcela č. XY, kde je umístěna trafostanice vysokého napětí ve vlastnictví ČEZ Distribuce, slouží pro účely zajištění provozu, údržby a z důvodu protipožárních opatření, kdy je potřebné zajistit v okolí trafostanice ochranné pásmo. Pozemek (p. č.) XY je chodník pro pěší, který slouží i k otáčení vozidel údržby (hasičů). Pozemek (p. č.) XY je využíván pro pěší, jedná se o jediné bezpečné propojení lokality XY se sousední Městskou částí XY.“
Jinými slovy řečeno, přistupoval-li tehdejší starosta žalované obce k uzavření kupní smlouvy o odkupu obslužných (účelových) komunikací (tato smlouva s žalobkyní byla podle zjištění odvolacího soudu uzavřena dne 19. ledna 2011), neučinil tak objektivně za situace, že by za obec projevoval vůli, aniž by tato vůle obcí (rozhodnutím jejího zastupitelstva) byla vůbec vytvořena. Odvolací soud zde totiž správně vystihl podstatný fakt (materiální základ posuzované věci), totiž že zastupitelstvo žalované obce právě při schvalování právního úkonu - smlouvy o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce - rozhodlo (vytvořilo vůli obce) také k uzavření předmětné kupní smlouvy, když - jak správně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvádí odvolací soud - v tomto svém rozhodnutí obsáhlo všechny podstatné náležitosti takového právního úkonu. Přitom výkladovými prostředky - jak opět správně vyložil odvolací soud ve svém rozsudku - nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom, s kým má být tato smlouva uzavřena, co má být jejím předmětem, jakou výši má činit kupní cena, respektive jaké mají být podstatné náležitosti této kupní smlouvy.
Opačný výklad, respektive s přihlédnutím k takto zjištěným skutkovým okolnostem případu opačný právní názor, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu §41 odst. 2 obecního zřízení postižena absolutní neplatností, neboť zastupitelstvo tehdy neschválilo konkrétní znění kupní smlouvy, by byl očividně důsledkem ryze formalistického pohledu na věc, bez reflexe materiálního základu věci, totiž, že zastupitelstvo žalované obce (v rámci svého usnesení č. 61/2008) vskutku vůli k uzavření předmětné kupní smlouvy vytvořilo, takže tehdejší starosta této obce měl také materiálního podkladu z této vytvořené vůle vycházet a projevit jí navenek v rámci uzavření předmětné kupní smlouvy.
Přistoupil-li starosta obce k uzavření předmětné kupní smlouvy s žalobkyní, kdy obsah této smlouvy byl precizován též z pohledu splnění podmínek pro povolení vkladu do katastru nemovitostí, neznamená to ještě - s přihlédnutím k tomu, co stran skutkových zjištění vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (zejména na str. 10) - že by v tomto ohledu zastupitelstvem své obce vytvořenou vůli excesivně doplňoval či snad nahrazoval, nýbrž naopak - postupoval (z pohledu základních náležitostí takto schváleného právního úkonu) v jejích intencích.
Nejvyšší soud přitom konstatuje, že odvolací soud při posuzování toho, zda tehdejší starosta žalované vůbec jednal v intencích existující (vytvořené) vůle své obce, respektive zda se případně na tomto poli nedopustil excesu ve formě toho, že takovou (obcí nevytvořenou) vůli za obec fakticky sám „vytvořil“ či - byla-li obcí s určitým obsahem vytvořena - jí v podstatných náležitostech právního úkonu sám doplnil (pozměnil), respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním odvolací soud správně uzavřel, že žádná výše popsaná alternativa svědčící o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy nenastala, jelikož tehdejší starosta žalované vycházel z již vytvořené vůle své obce, která jej zavázala k uzavření předmětné kupní smlouvy, a to za podmínek (podstatných náležitostí) obsažených ve smlouvě o podmínkách poskytnutí příspěvku do fondu občanské vybavenosti obce, jež byla s žalobkyní uzavřena dne 19. listopadu 2008.
Nejvyšší soud přitom nepochybuje o tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku je i souladné s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k nyní sledované výseči (také) z oblasti obecního zřízení.
Kromě toho Ústavní soud dlouhodobě ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, jenž představuje jakési prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad atd.). Mechanická aplikace neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97).
Ústavní soud ve své judikatuře také vyložil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku. Ústavní soud také apeluje, aby se obecné soudy vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci, že jim uložená povinnost nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale také povinnost zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věch sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS 50/03, sp. zn. IV. ÚS 611/05 atd.).
Podle Ústavního soudu tedy soudy musejí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jaké jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. II. ÚS 3168/09, sp. zn. IV. ÚS 2427/12).
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je v řešení právní otázky schvalování majetkoprávního úkonu obce, tvorby vůle obce a jejího projevu navenek starostou obce v uzavírané převodní smlouvě s druhou smluvní stranou ustálená, a že posouzení toho kterého případu se přirozeně odvíjí od zjištění jedinečných skutkových okolností případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel z předmětných skutkových zjištění, jejichž základ byl již shora zreferován, pak jím učiněný právně kvalifikační závěr je souladný s předmětnou právní úpravou (obecním zřízením) a z hlediska výkladových a aplikačních mechanismů zcela koresponduje relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, a v ústavně právní rovině nepochybně též - z pohledu výše připomenuté judikatury - rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Lze tedy uzavřít, že se dovolatelce na podkladě jí uplatněné dovolací argumentace přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit; její dovolání bylo tudíž podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu