ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2396.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2396/2019-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce L. U. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti žalovanému P. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 85/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2019, č. j. 11 Co 337/2018-300, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL.M., advokáta se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1,
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2018, č. j. 37 C 85/2014-223, mj. výrokem II. určil, že žalobce je vlastníkem označených pozemků, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. března 2019, č. j. 11 Co 337/2018-300, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s vymezením, že odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby vystavěl na zcela jiných skutečnostech a právně kvalifikačních úvahách než soud prvního stupně. Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatel formuloval s tím, že odvolací soud v daném řízení porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, právo na spravedlivý proces, neboť svůj rozsudek založil na právní úvaze o zdánlivosti právního jednání pro absenci vůle s poukazem na pravomocné trestní rozhodnutí, kdežto nalézací soud při meritorním rozhodování vycházel z právní úvahy o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy v důsledku porušení předkupního práva Moravskoslezského kraje. Dovolacímu soudu je tak dovolatelem předkládána právní otázka doposud dovolacím soudem neřešená, „zda může odvolací soud potvrdit rozsudek nalézacího soudu na základě zcela jiných (nových) skutečností, které nalézací soud nijak nehodnotil, a na základě vlastních, primárně činěných právně kvalifikačních úvah, které nalézací soud vůbec neprováděl, aniž by se současně z hlediska správnosti jakkoliv zabýval přezkumem závěrů nalézacího soudu.“ Kromě toho dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu postrádá právně kvalifikační úvahu stran závěru o vlastnickém právu žalobce k předmětným nemovitostem, přičemž absence přezkoumatelné právní úvahy v rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, sama o sobě nesprávným právním posouzením věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolatelem tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/05, sp. zn. II. ÚS 2826/07, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014 anebo ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 5008/2017; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ).
Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tzn. že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, nebo ze dne 26. března 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).
Z vyloženého se podává, že se odvolacímu soudu povinnost provést důkazy ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není ani takový postup, kdy odvolací soud důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).
De lege lata tedy odvolací soud může ve svém rozhodnutí dospět oproti soudu prvního stupně k rozdílnému skutkovému a právnímu názoru, který může vyústit (i) v opačné rozhodnutí. Takový postup i podle Ústavního soudu (českého orgánu ochrany ústavnosti) není v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, které jsou podle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní a uceleně neposoudil okolnosti, jež v řízení vyšly najevo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03, nebo nález téhož soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14).
Konečně dovolatel dovozuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem z důvodu nerespektování judikatury dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, musí z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní otázky vyplývat; jinak jde (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) o věcně nesprávné rozhodnutí.
O takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Předně sám dovolatel v úvodní části svého dovolání referuje, na jaké právní úvaze odvolací soud vystavěl své meritorní rozhodnutí, z čehož je zřejmé, že i dovolateli byla odvolacím soudem učiněná právně kvalifikační úvaha zřejmá. Objektivně je pak v daném případě tato právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu sice stručně, leč zcela určitě a srozumitelně vyložena (její gros) v rámci bodu 11 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, který tak podle názoru dovolacího soudu splňuje limity ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uvedené dovolací argumentace nepodařilo přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě odmítnutí dovolání netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto ve stručnosti zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vyšel ze své rozhodovací praxe, z níž mj. vyplývá, že:
a) lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti;
b) za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 - po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. - včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5586/2017);
c) sjednaná kupní cena nevyjadřuje zjištěnou cenu obvyklou v daném místě a čase převáděné nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017).
V daném případě diskrepance mezi zjištěnou cenou předmětných pozemků z pohledu hodnoty, z níž v předmětné trestní věci (3 To 142/2016) vycházel Vrchní soud v Olomouci (3.748.938,- Kč) a z této ceny, respektive hodnoty vycházel v této věci i odvolací soud, kupní cenou uvedenou v předmětné kupní smlouvě (1.000.000,- Kč) a obvyklou cenou zjištěnou posudkem Ing. Radky Honkové (4.427.880,- Kč), jsou natolik zásadní, že zde panují pochybnosti o obvyklé ceně těchto pozemků, a to pro absenci spolehlivých verifikačních ukazatelů, jejichž prostřednictvím by takové pochybnosti byly rozptýleny (např. v rámci posudku, který by všechny v úvahu přicházející relevantní okolnosti zohlednil, respektive logickým způsobem se s nimi vypořádal a na podkladě takového verifikačního procesu přistoupil k precizaci finální obvyklé hodnoty předmětného nemovitého majetku).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud o těchto nákladech dovolacího řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalobci, který se prostřednictvím svého advokáta k dovolání žalovaného, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu