ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4149.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4149/2018-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, proti žalovaným 1) J. Č., narozenému XY, a 2) T. Č., narozenému XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 64/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 58 Co 100/2018-157, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 58 Co
100/2018-157, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. října
2017, č. j. 9 C 64/2016-115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
října 2017, č. j. 9 C 64/2016-115, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrální území XY (dále též
„pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně nepřisvědčil žalobní argumentaci
žalobkyně, že od kupní smlouvy ze dne 11. listopadu 2013 (na základě které
žalobkyně „prodala předmětnou nemovitost se všemi součástmi a příslušenstvím za
celkovou, sjednanou cenu 50.000,- Kč, žalovaným, coby kupujícím, kteří jí za
tuto cenu od žalobkyně koupili a přijali do svého podílového spoluvlastnictví,
přičemž podíl každého kupujícího na nemovitosti tvoří ideální jednu polovinu“)
po právu odstoupila z důvodu, že tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek, jakož i z důvodu porušení povinností ze strany žalovaných
ohledně jimi neuhrazené daně z převodu nemovitostí (neboť „ujednání účastníků o
povinnosti placení daně bylo neurčité, navíc se jednalo o zákonnou povinnost
vůči státu, coby třetímu subjektu, která měla být tímto způsobem přenesena či
kompenzována ze žalobkyně...na žalované“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 12. dubna 2018, č. j. 58 Co 100/2018-157, rozsudek soudu prvního stupně
(jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a
odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že
poukazuje na předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“), kterou odvolací soud při rozhodování nerespektoval.
Dovolatelka předně namítá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť se odvolací soud vůbec
nevypořádal s její právní argumentací ohledně ceny pozemku.
Dále odvolací soud „nezhodnotil kontextový rámec jednání zúčastněných osob a
neuhrazení daně žalovanými právně posoudil, jako nepodstatné porušení smlouvy,
pro které není možné od smlouvy odstoupit. Tím aproboval jednání, které je
‚contra bonos mores‘ a podle judikatury Ústavního soudu v takovém případě
nebylo řízení před obecnými soudy, jako celek, spravedlivé.“ V tomto směru
dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že: „věc nesprávně právně posoudil,
neboť na odstoupení od kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2013 z důvodu nesplnění
závazku žalovaných k refundování daně aplikoval formální hledisko hlavního a
vedlejšího plnění místo, aby nalézal spravedlnost.“
V další části svého dovolání dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci
odvolacím soudem v otázce (ne)naplnění důvodů pro odstoupení od předmětné
smlouvy z důvodu, že byla dovolatelkou uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek.
Žalobkyně v dovolání vytýká také odvolacímu soudu, respektive oběma soudům, že
v rozporu s judikaturou Ústavního soudu se „s právní argumentací žalobkyně ve
věci ceny předmětného pozemku vůbec nezabývaly“, čímž „bylo porušeno právo
žalobkyně na spravedlivý proces.“
Konečně dovolatelka namítá, že: „odvolací soud měl ve svém rozhodnutí uvést
petit žalobkyně ve znění, tak, jak navrhla ve svém podání ze dne 30. 5. 2016,
aby odpovídal synallagmatické povaze práv a povinností kupní smlouvy ze dne 11.
12. 2013 a nárokům ustálené judikatury. Jinak by žaloba již jen z tohoto
neúplného petitu mohla být zamítnuta.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu,
případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání (ve stručnosti shrnuto) odmítli (též s
odkazy a citacemi na nálezovou judikaturu Ústavního soudu či na rozhodnutí
Nejvyššího soudu) jako zcela nedůvodnou dovolací argumentaci žalobkyně s tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Navrhli, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně odmítl, případně je zamítl a přiznal žalovaným náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím k §3028
odst. 2 o. z., dospěl k závěru, že podané dovolání - jak dále bude rozvedeno -
je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
I když dovolatelka po formální stránce ve svém dovolání nevymezila žádnou ze
čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
§237 o. s. ř., nelze současně nevzít v úvahu její dovolací argumentaci, v níž
poukazuje na označenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu a v tomto směru
namítá, že odvolací soud (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace):
a) jednak porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, pokud se právně
relevantním způsobem nevypořádal s její odvolací argumentací, kterou podepírala
též odkazy na judikaturu Ústavního soudu, a b) ve světle judikatury Ústavního
soudu daný případ dovolatelky nezohlednil v celém jeho kontextu, když (jak již
bylo výše uvedeno) „věc nesprávně právně posoudil, neboť na odstoupení od kupní
smlouvy ze dne 11. 12. 2013 z důvodu nesplnění závazku žalovaných k refundování
daně aplikoval formální hledisko hlavního a vedlejšího plnění místo, aby
nalézal spravedlnost.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal
právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a
že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými
základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a
dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v
podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze proto uzavřít, že dovolatelka v podaném
dovolání splnila zákonem stanovenou podmínku pro vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání již tím, že ve shora rozvedených poměrech své věci se
dovolává nálezové judikatury Ústavního soudu a namítá, že odvolací soud
napadeným rozhodnutí tuto judikaturu nerespektoval.
Dovolání žalobkyně je proto z formálně právního hlediska (neboť obsahuje též
řádné vymezení dovolacího důvodu a dovolací návrh) úplné, a jelikož bylo podáno
včas a osobou k tomu oprávněnou, zabýval se dovolací soud tím, zda jsou v daném
případě splněny podmínky k posouzení jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci skutkový stav, z nějž při
rozhodování vycházel odvolací soud (ale i soud prvního stupně), neumožňoval
odvolacímu soudu (ale ani soudu prvního stupně) přistoupit k danému právnímu
posouzení věci.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části
chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi
jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro
rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém
stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková
právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci.
V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně mj. vyložil, že
žalobkyně (prodávající) uzavřela s žalovanými (kupujícími) dne 11. prosince
2013 kupní smlouvu, na základě které prodala žalovaným předmětný pozemek do
spoluvlastnictví (každému žalovanému v rozsahu id. ˝) za kupní cenu ve výši
50.000,- Kč.
Při rozhodování oba soudy ovšem relevantně nezohlednily, že v rámci jedné
listiny byly uzavřeny dvě kupní smlouvy, neboť žalobkyně každému ze žalovaných
prodávala spoluvlastnický podíl na uvedeném pozemku v rozsahu id. ˝.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně ovšem nevyplývá, zda, a pokud ano, pak v jaké výši byly u těchto
dvou smluv sjednány kupní ceny, když oba soudy vycházely mechanicky toliko z
„celkové“ kupní ceny ve výši 50.000,- Kč.
K předmětnému prodeji došlo ještě za právních poměrů podle dosavadní civilní
úpravy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále
již „obč. zák.“).
Smlouvy o převodech nemovitostí, uzavřené podle dosavadní úpravy, musely mít
(ze zákona) písemnou formu (srov. §46 obč. zák.); přitom vůle směřující k
převodu nemovitostí byla právně významná jen v případě, že byla projevena v
písemné formě.
Nebyla-li tato písemná forma dodržena, jednalo se o neplatnost takové smlouvy
ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud v poměrech dosavadní civilní úpravy k předmětné právní materii
mj. vyložil:
Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný
právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na
straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž
předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k
předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem). Obsah smlouvy o převodu
nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího
předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit
i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato
vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je
tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné,
co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou
účastníky daného smluvního vztahu.
Nejvyšší soud v poměrech dosavadní civilní úpravy se v řadě svých rozhodnutí
také vyjádřil k určitosti právních úkonů, respektive k posuzování právních
úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nebo ze dne 26. března
2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil v nich, že právní úkon je neurčitý (a
tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce
srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze
odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu
občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z
něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento
předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného
druhu.
V rozsudku ze dne 13. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, Nejvyšší soud
vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže podle §588 obč. zák. z kupní
smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a
kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou cenu, pak z tohoto ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní
smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky
sjednanou úplatu v penězích za předmět koupě.
Není-li kupní cena v kupní smlouvě sjednána určitě, je takový právní úkon
postižen absolutní neplatností ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Není-li v
případě převodu spoluvlastnických podílů zjistitelné, jaká byla sjednána
peněžní úplata za převody spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem,
je předmětná kupní smlouva ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. postižena
neplatností.
Odvolací soud výše uvedená verifikační hlediska pominul, jelikož mechanicky
vycházel z „celkové“ kupní ceny ve výši 50.000,- Kč, což už samo o sobě
představuje pochybení, neboť pominutí této právně významné složky kupní
smlouvy, a to včetně jejího zohlednění ve vazbě na ujednání účastníků ohledně
úhrady převodní daně, představuje výrazný defekt dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu, který pochopitelně v dovolacím řízení nelze nijak napravit (k
tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 30
Cdo 2400/2018).
Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.), v němž bude též reagováno na tu část dovolací (právní) argumentace
žalobkyně, jež tímto rozhodnutím nebyla konzumována a bude případně v poměrech
dalšího řízení (pakliže rozhodující soud nedospěje k závěru o absolutní
neplatnosti předmětných právních úkonů) stále aktuální.
Nejvyšší soud pro úplnost k dovolací námitce žalobkyně stran nevypořádání se
odvolacího soudu v jeho rozhodnutí s (celým) žalobním návrhem (petitem) uvádí,
že podání žalobkyně ze dne 30. května 2016, jež bylo doručeno soudu prvního
stupně dne 6. června 2016 (viz č. l. 37 procesního spisu), nepředstavuje
„úpravu žalobního petitu“, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně (viz
protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 13. září 2017 na č. l. 91
spisu), nýbrž návrh žalobkyně na změnu (rozšíření) žalobního petitu ve smyslu §
95 odst. 1 o. s. ř., na který soud prvního stupně bude nucen v dalším řízení
procesně reagovat.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu