ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3112.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3112/2018-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: R. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, IČO 63998530, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 212/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 30 Co 19/2017-382, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 29 C 212/2013-342, uložil žalované zaplatit žalobci 2.689.524 Kč s příslušenstvím, co do částky 2.606.813 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, co do částky 4.517 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek. Vyšel z nesporného zjištění, že žalobce byl zraněn dne 25. 6. 2011 při dopravní nehodě, jejíž viník P. L. měl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u žalované. Soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), žalobci za utrpěnou újmu na zdraví přiznal na náhradách 36.960 Kč a 34.626 Kč za pobyty v rehabilitačních ústavech, 1.813 Kč za kloubní výživu, 78.850 Kč a 770.875 Kč za ztrátu na výdělku, žalobu naopak zamítl co do požadovaných částek 15.017 Kč, představující mzdu ušlou za období leden až březen 2013, a 101.305 Kč a 49.691 Kč jako neprokázaných cestovních výdajů manželky a matky žalobce. Ohledně bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §444 odst. 1 obč. zák. vyšel ze znaleckých posudků M. H., který bolestné po 50% zvýšení ohodnotil celkem 1.620 body, a R. D., jenž bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění taktéž zvýšil na celkem 1.800 bodů. S ohledem na dlouhotrvající a bolestivé léčení i následnou rehabilitaci soud rozhodl, že ohodnocení bolesti zvýší o další trojnásobek. U náhrady za ztížení společenského uplatnění vzal v potaz nepříznivou prognózu zdravotního stavu žalobce do budoucna i sníženou možnost pracovního zařazení, též jeho produktivní věk, nemožnost vykonávat dřívější práci a věnovat se svým koníčkům a rodině v takové míře, jako tomu bylo před úrazem, a rozhodl se zvýšit bodové ohodnocení o další pětinásobek. Celkem tak při zohlednění žalovanou dobrovolně uhrazených částek přiznal na bolestném 635.400 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.131.000 Kč. Další zvýšení nepovažoval za odůvodněné.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 30 Co 19/2017-382, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 604.800 Kč a v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 2.440.800 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 1.058.400 Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 604.800 Kč tak, že žalobu zamítl, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 770.875 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ve věci samé co do částek 49.691 Kč s příslušenstvím a 101.305 Kč s příslušenstvím, včetně výroků o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky pro potvrzení či změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároků na cestovné a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť cesty manželky a matky žalobce byly prokázány, žalovaná na těchto nákladech částečně plnila a žalobce je v tomto směru aktivně legitimován, a protože ve vztahu k výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba ještě dokazování dále doplnit a posoudit, zda a v jakém rozsahu skutečně došlo u žalobce ke ztrátě na výdělku. Při posouzení nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění odvolací soud zohlednil, že žalobce utrpěl několik zlomenin, traumatickou ischemii, poranění nervů a kontuzi plic, v důsledku čehož trvale trpí bolestmi levého ramene, brněním prstů, sníženou citlivostí a pocitem chladu levé ruky, také bolestmi pravé horní končetiny a levého kolene, chodí o berlích a už po 400 metrech musí chůzi přerušit, zhoršila se mu též spánková apnoe. Vzhledem ke snížení jemnocitu prstů levé ruky se mu hůře manipuluje s drobnými předměty, takže se nemůže jako dříve věnovat modelářství, stejně tak není schopen turistiky či sportování a ježdění na čtyřkolce nebo motorkách, které dříve provozoval. Dokáže naopak řídit automobil, byť při tom trpí bolestmi a musí častěji odpočívat. Za přiměřené odškodění bolesti tak odvolací soud kvůli náročné, bolestivé a dlouhodobé léčbě i bolestivé a opakované rehabilitaci považoval zvýšení základní částky bolestného na trojnásobek, celkem tedy žalobci náleží 583.200 Kč, ovšem 142.200 Kč mu již žalovaná před podáním žaloby uhradila. Na náhradu za ztížení společenského uplatnění mu žalovaná rovněž plnila (165.000 Kč) a odvolací soud dospěl k závěru, že kromě doplatku 51.000 Kč do základní výše odškodnění 216.000 Kč žalobci náleží další násobek (celkem tedy 432.000 Kč), a to s přihlédnutím k obdobným případům, které soudy posuzovaly v minulosti. Významné je, že k poškození zdraví došlo až v produktivním věku, nikoli na začátku života či na prahu dospělosti, což by jinak zpravidla bylo důvodem pro další mimořádné zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška“). Žalobce je sice omezen v pracovní, rodinné a zájmové sféře života, není však z těchto oblastí zcela vyloučen ani omezen na hranici vyloučení.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím a měnícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud při posouzení navýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v jeho případě se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, u kterého soud měl výši odškodnění přiměřeně zvýšit. Domnívá se, že odvolací soud snížení bolestného vůči výši přiznané soudem prvního stupně dostatečně nezdůvodnil, jestliže jde o permanentní a přetrvávající bolest doprovázející jeho běžný denní život. Odvolací soud též věc nesprávně posoudil v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť poškození zdraví v produktivním věku je pouze jedním z kritérií, nikoli fakt, který by automaticky znamenal nižší odškodnění. Navíc také pominul okolnost částečné invalidity žalobce a opět dostatečně nevysvětlil, jaké důvody jej vedly ke snížení tohoto odškodnění oproti soudu prvního stupně. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu naplňuje znaky nepřípustné svévole a je v rozporu s principem proporcionality, a navrhuje proto, aby byl zrušen a věc vrácena k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřeného zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).
Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, případně v nedávné době usnesením ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
Ve sporech o náhradu škody představované nemateriální újmou v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění platí, že pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a z hlediska jeho mimořádného zvýšení dále posouzení výjimečných bolestivých stavů či předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá, ostatně ani nebyl dovoláním napaden) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, odůvodňující zvýšení bolestného na celkový trojnásobek základní částky (1.620 bodů po zvýšení znalcem o 50 %, tj. 194.400 Kč základní náhrady, pročež trojnásobek činí 583.200 Kč, z toho 142.200 Kč získal žalobce již před podáním žaloby) a náhrady za ztížení společenského uplatnění na celkový dvojnásobek základní částky (1.800 bodů též po zvýšení znalcem o 50 %, tj. 216.000 Kč základní náhrady, tedy dvojnásobek činí 432.000 Kč, přičemž mimosoudně již dovolatel získal 165.000 Kč). Vycházel přitom zejména jak ze zhodnocení bolestivosti a dlouhodobosti léčení i podstoupených rehabilitací, tak z toho, jak se následky poškození zdraví žalobce konkrétně projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v pracovní, rodinné a zájmové sféře života omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho společenského a jiného uplatnění. Respektoval přitom i již judikatorně ustálený závěr, že poškození zdraví v průběhu produktivní fáze života (45 let v případě žalobce) neznamená z hlediska dalšího uplatnění takový zásah, jako by tomu bylo vzhledem k celoživotnímu vyřazení z běžných životních aktivit u dítěte či mladého dospělého, byť otázka věku je ovšem stále jen jedním z více kritérií při posuzování ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4138/2011, publikovaný pod C 12514 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 467/2012). Není opodstatněná dovolací námitka, že soud nepřihlédl k částečné invaliditě žalobce, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí (s. 10 – 11) vyplývá, že odvolací soud převzal skutkový závěr soudu prvního stupně o poklesu pracovní schopnosti žalobce o 50 %, podrobně následky poškození zdraví v tomto směru konkretizoval a při úvaze o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění toto omezení v pracovní sféře náležitě zohlednil.
Právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá shora uvedeným právním principům a je též srovnatelné i s jinými obdobnými případy popsanými dosavadní judikaturou, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/2010, Soubor C 13063 (504.000 Kč pro poškozeného muže ve věku 25 let se středně těžkým omezením hybnosti levého kyčelního kloubu a zkrácení dolní končetiny, které ho vyřazují z dosavadních sportovních aktivit a omezují i jeho běžné aktivity společenské), ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2647/2011, Soubor C 10778 (168.000 Kč pro poškozeného muže ve věku 33 let, který není schopen fyzicky náročné práce, práce s pravou horní končetinou nad horizontálou, přenášení těžkých břemen, práce v nepříznivých klimatických podmínkách, dlouhého stání ani dlouhé chůze zejména v nerovném terénu), a ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1575/2005, Soubor C 4823 (350.000 Kč u muže ve věku 38 let, který je postižen poúrazovým omezením hybnosti levého hlezenního kloubu a kolena s poruchami cévního prokrvení levé dolní končetiny, těžkým organickým anxiosně-depresivním psychosyndromem a středně těžkým omezením hybnosti hrudníku s těžkou obstrukční chorobou plicní), příp. rozsudek téhož soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011. Je tedy zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené zjištěnému skutkovému stavu, neústí v nepřiměřeně nízkou náhradu, odpovídají naopak principu proporcionality, a uplatněné námitky proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ve věci dále pokračuje, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu