ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2147.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2147/2018-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CITY WEST INVESTORS s.r.o. , se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Archeologická 2256/1, IČO: 27255531, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalované POZEMSTAV Prostějov, a.s. , se sídlem v Prostějově, Pod Kosířem 329/73, IČO: 25527380, zastoupené Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 2526/7, o určení existence právního vztahu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 105/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 16 Co 41/2016-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnice nebytové jednotky č. XY nacházející se v bytovém domě č. p. XY v obci XY, části obce XY, postaveném na parcele p. č. st. XY v k. ú. XY /dále jen „nebytová jednotka“, „předmětný dům“, resp. „dům“ a „pozemek“/) se domáhala určení, že žalovaná nemá k domu a pozemku žádné právo, které ji opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby (dále též jen „požadované určení“) – zde vybudovat podkroví, tzn. 5. NP a 6. NP (podkroví řešené ve dvou úrovních) na předmětném domě (dále též jen „nadstavba“). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě mimo jiné uvedla, že v současné době vede příslušný stavební úřad řízení o odstranění stavby, pro jehož výsledek je významná rovněž otázka, zda stavebníku (zde žalované) svědčí k domu a pozemku právo, které ho opravňovalo zřídit na domě nadstavbu, k níž mu navíc nedala souhlas. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že bez tohoto určení je nejisté její právní postavení v uvedeném stavebním řízení, a to – jak dodala v průběhu řízení – zejména proto, že správní orgány rozhodující v tomto správním řízení dovozují, že její nebytová jednotka (garážové stání) není nebytovým prostorem ve smyslu definice obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní v §1158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nýbrž je pouhou součástí garážové haly, která je teprve takovým nebytovým prostorem a jíž je (pouhým) spoluvlastníkem; současně v rámci dotčeného stavebního řízení uplatnila občanskoprávní námitky, o nichž není stavební úřad oprávněn si samostatně učinit odpovídající právní závěr. Kromě toho však rovněž uvedla, že nelegální výstavbou dalších pater na předmětném domě se snížil její podíl na společných částech domu a na pozemku, čímž bylo zasaženo do jejího spoluvlastnického práva.
Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 4 C 105/2013-196, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 16 Co 41/2016-237, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť na zjištěném (stejném) skutkovém základě dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť tam nastolené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, posoudil odvolací soud v konečném důsledku v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
K otázce, zda žaloba podaná v této věci je žalobou podle §80 písm. c/ o.s.ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, jak měly za to oba soudy, či jinou, v §80 o.s.ř. neuvedenou, žalobou, jak nyní míní dovolatelka, lze uvést následující. Žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 30. června 2006 (dále jen „stavební zákon“), vskutku nebyla – jak namítala dovolatelka – určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř., nýbrž šlo o jinou, v §80 o.s.ř. neuvedenou, žalobu. Byla totiž žalobou na určení právní skutečnosti, u níž nebylo třeba prokazovat naléhavý právní zájem, neboť byla podána na základě zákonného zmocnění a v důsledku odkazu žalobce příslušným státním orgánem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, tj. rozhodnutí, na které v dovolání odkázala dovolatelka). V posuzovaném případě však o takovou žalobu nešlo. To vyplývá především z toho, že podání dané určovací žaloby nepředcházel postup stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Navíc formulace žalobního petitu je v tomto případě širší, než předpokládalo ustanovení §137 odst. 1 stavebního zákona; tomu by odpovídala např. formulace, že (konkrétní) námitka, uplatněná v konkrétním stavebním řízení, je důvodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, či z 19. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1902/2001). Kromě toho ve prospěch závěru, že v souzené věci nejde o žalobu na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, hovoří také okruh účastníků daného soudního řízení, který je – podle obsahu spisu – jiný (užší), než okruh účastníků stavebního řízení, jehož se má požadované určení týkat. Zbývá pouze dodat, že okruh účastníků řízení o žalobě na určení důvodnosti občanskoprávních námitek (ve smyslu §137 odst. 1 stavebního zákona) a okruh účastníků stavebního řízení, ve kterém byly tyto námitky vzneseny, mají být stejné (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 1458/2011).
Z řečeného vyplývá, že žaloba podaná v této věci, jejímž prostřednictvím se dovolatelka dožaduje určení neexistence práva, je určovací žalobou podle §80 písm. c/ o.s.ř., jíž se lze takového určení domáhat pouze za podmínky, že na tom je naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 2607/15/). Kromě toho je určovací žaloba podle §80 písm. c/ o.s.ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 1998, sp. zn. 2 Cdon 246/97, a dále např. z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1313/2015).
V projednávaném případě je předně zapotřebí zdůraznit, že pro účely posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je bez právního významu nejistota dovolatelky ohledně jejího postavení ve stavebním řízení – aktuálně v (přerušeném) řízení o dodatečném povolení stavby (nadstavby postavené na předmětném domě). Žaloba na určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. nemá totiž za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce, jež mu poskytují normy práva veřejného (v tomto případě postavení účastníka stavebního řízení), nýbrž soukromého (k tomu viz rovněž ustanovení §7 o.s.ř.). V této souvislosti však pokládá dovolací soud za potřebné – vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek – i přesto podotknout, že žaloba podaná v této věci není ani způsobilá „nahradit“ žalobu na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení (podanou u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona), jak v dovolání naznačuje dovolatelka. Z toho, co bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, totiž vyplývá, že výsledek daného (soudního) řízení by nebyl závazný pro všechny účastníky příslušného stavebního řízení (obě zmíněná řízení mají odlišný okruh účastníků). Za tohoto stavu nelze ovšem vyloučit, že by v jiném soudním řízení mezi odlišným okruhem účastníků dotčeného stavebního řízení bylo o požadovaném určení rozhodnuto jinak; právní stav by tak byl i nadále nejistý. Navíc z perspektivy pro danou věc rozhodujícího hlediska, jímž je ochrana soukromoprávního postavení dovolatelky, pak určovací žaloba postrádá preventivní charakter už proto, že do (tvrzeného) vlastnického práva k nebytové jednotce bylo již zasaženo a dovolatelka má k dispozici žalobu na plnění. Snad jen na okraj lze v této souvislosti dodat, že existence zvláštní veřejnoprávní ochrany (poskytované v tomto případě ve stavebním řízení) obecně nevylučuje použití ochrany občanskoprávní (srov. nález Ústavního soudu z 25. srpna 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 1859/2013).
Z vyložených důvodů lze uzavřít, že právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o.s.ř.) je ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe.
Ve vztahu k dovolací námitce, že odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než pro který žalobu zamítl soud prvního stupně, aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil dovolatelku se svým právním názorem (odlišným od právního názoru soudu prvního stupně) a umožnil jí se k němu vyjádřit, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný na str. 324 v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že vydal-li odvolací soud tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť taková vada přípustnost dovolání nezakládá a lze k ní přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto případě dodat, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. O takovou situaci však v souzené věci nešlo. Dovolatelka odůvodňovala podanou žalobu mimo jiné tvrzením, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.). Sama tedy již dopředu předpokládala, že soudy se budou touto otázkou zabývat. Navíc odvolací soud vycházel v tomto směru ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak na stejném skutkovém základě přijal pouze odlišné právní závěry ohledně otázky naléhavého právního zájmu. Nerozhodl tedy o věci samé v neprospěch dovolatelky pro nesplnění povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu. Vzhledem k tomu nebylo namístě, aby ji o uvedených povinnostech poučoval (podle §5, resp. podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. ve spojení s §213b o.s.ř.). V tomto směru nelze tedy napadené rozhodnutí pokládat za nepředvídatelné (k tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný na str. 180 v sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením z 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06/). Dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný pod č. 12/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl v poměrech souzené věci nepřípadný. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy, či z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Proto nelze bez dalšího – zejména bez přihlédnutí k individuálním okolnostem konkrétního případu – aplikovat právní názor, který stran povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně zaujal Nejvyšší soud v rozsudcích z 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, a z 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, tj. v rozhodnutích, na která dovolatelka v dovolání rovněž odkázala.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu