ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2196.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2196/2019-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému J. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částek 46.102 Kč s příslušenstvím a 890.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 207/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. 17 Co 290/2018-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 14.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou soudu dne 5. 11. 2014 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 46.102 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a dále částku 890.000 Kč jako smluvní pokutu. Žalobu odůvodnil tím, že nájemní smlouvou ze dne 15. 5. 2006 ve znění jejích dodatků pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 14 m 2 nacházející se před objektem č. p. XY, za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Nájemní vztah skončil na základě jeho výpovědi dne 31. 12. 2012, avšak žalovaný část pozemku vyklidil a žalobci předal až dne 11. 8. 2013. Částku 46.102 Kč tak žalobce specifikoval jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemku v období od 1. 2. 2013 do 30. 4. 2013 ve výši sjednaného nájemného a částku 890.000 Kč jako smluvní pokutu za tutéž dobu dohodnutou ve výši 10.000 Kč denně.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 1. 2016, č. j. 23 C 207/2014-75, řízení co do částky 46.102 Kč s příslušenstvím zastavil, neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu (ohledně bezdůvodného obohacení) zpět (výrok I.), žalovanému současně uložil povinnost zaplatit žalobci 46.102 Kč jako smluvní pokutu (výrok II.), zatímco v částce 843.898 Kč tento nárok zamítl (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 17 Co 261/2016-114, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 23 C 207/2014-301, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 843.898 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 17 Co 290/2018-339, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení II. změnil jen tak, že tyto činí 97.705 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že smluvní pokuta byla sjednána platně, její výše není nepřiměřená a odpovídá charakteru závazku, který byl jejím sjednáním zajištěn (včasné vyklizení pronajatého lukrativního místa), proto ani uplatnění tohoto nároku není zneužitím práva.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodnou právní otázku, zda výkon práva žalobce je zneužitím práva, tedy zda je v rozporu s dobrými mravy, v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), tedy ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, a to včetně podřazení námitky dovolatele o zneužití práva pod §3 odst. 1 obč. zák. (k výkladu §3030 o. z. srov. rozsudek Nejvyššího soudu zr dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat i z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, a z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009).
Nejvyšší soud v obdobných věcech a při stejné denní sazbě smluvní pokuty – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17), ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017, a ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 6035/2017 – i ve věci týchž účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1649/2017) pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. a jeho uplatnění není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Poukázal při tom na to, že žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a že výše pokuty odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem, a dále zdůraznil, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda . Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět nájmu. Skutečnost, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozhodnutích ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Protože odvolací soud se svými závěry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti jeho rozhodnutí podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu