ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4082.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4082/2018-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobců a) K. K. , narozené XY, a b) M. Š. , narozeného XY, obou bytem XY, adresa pro doručování XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, proti žalované S. P. , narozené XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 44/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům každému jednou polovinou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800 Kč k rukám Mgr. Jiřího Švehly, advokáta se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6 , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, zamítl návrh žalobců, aby žalovaná byla povinna vyklidit „pozemek parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 191 m 2 , stavbu – budovu č. p. XY (objekt k bydlení), která je součástí tohoto pozemku, a dále pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 108 m 2 , vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY , na LV č. XY pro k. ú. a obec XY “ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení je důvodná, neboť žalovaná předmětné nemovitosti dosud nevyklidila a užívá je bez právního důvodu poté, co nájemní poměr založený nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 2016 skončil na základě výpovědi z nájmu ze dne 21. 4. 2017 uplynutím tříměsíční výpovědní doby (ke dni 31. 7. 2017). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu totiž dovodil, že výpověď se dostala do sféry dispozice žalované (oznámením o uložení na poště dne 25. 4. 2017), jestliže byla doručována na adresu jejího trvalého pobytu, která byla v nájemní smlouvě sjednána jako její doručovací adresa a kterou používala i ve styku s insolvenčním soudem, jenž řešil její úpadek.
Dovolání žalované, které Nejvyšší soud České republiky projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť předložená právní otázka (zda a kdy se doručovaná výpověď z nájmu dostala do sféry dispozice dovolatelky) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od ustáleného řešení této otázky není důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu (skutková zjištění rozhodná pro posouzení objektivní možnosti adresáta seznámit se s doručovanou výpovědí).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.
S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§570 odst. 1 o. z.) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 198/2017, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018.
K otázce sjednané doručovací adresy se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015, z něhož plyne, že v případě, kdy si smluvní strany ujednají, že se písemnosti budou dostávat do dispozice jedné z nich doručením na adresu třetí osoby, nelze tomuto autonomnímu projevu vůle upřít důsledky tímto zamýšlené – tedy jednoznačné určení místa, kde se smluvní strana hodlala seznamovat s písemnými projevy vůle druhé smluvní strany. Obdobně v usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3803/2017, vyslovil Nejvyšší soud názor, že členové družstva mohou s družstvem ujednat jinou doručovací adresu, než je místo jejich skutečného pobytu, a tuto tak fakticky učinit svou sférou dispozice. Skutečnost, že na takto sjednané doručovací adrese člen družstva nepřebírá poštu, jde k jeho tíži.
Při zkoumání toho, zda měl adresát, který je jednou ze smluvních stran, objektivní možnost seznámit se s obsahem písemného právního úkonu, jenž mu byl doručován v rámci smluvního vztahu druhou stranou, je tak podle výše citovaných rozhodnutí třeba vycházet i z obsahu vůle projevené adresátem ohledně místa, které určil jako svou sféru dispozice, byť taková adresa není jeho skutečným pobytem a nezdržuje se na ní. Samotná skutečnost, že se adresát na adrese, kam byl písemný právní úkon doručován, nezdržoval, tedy neznamená, že objektivně neměl příležitost se s jeho obsahem seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018).
Jestliže v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že výpověď z nájmu byla dovolatelce (účinně) doručena na adresu trvalého pobytu, sjednanou jako doručovací adresu v nájemní smlouvě, a dostala se do její dispoziční sféry (proto, že na základě oznámení pošty ze dne 25. 4. 2017 objektivně nabyla možnost vyzvednout si zásilku obsahující dotčenou výpověď na poště a seznámit se tak s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět) a zároveň dovolatelka neuvedla žádný relevantní důvod, který by bránil tomu, aby si doručovanou písemnost na sjednané adrese vyzvedla (z obsahu spisu naopak vyplynulo, že dovolatelka s předmětnou adresou jako adresou pro doručování počítá, neboť ji sama uvedla u insolvenčního soudu), je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1777/2013, a ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, řeší uvedená rozhodnutí skutkově jinou situaci (nejde v nich o adresu sjednanou k doručování).
Dovolací soud konečně nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ , tj. jakoby i jeho nákladové výroky. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť přistoupil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Navíc nejsou-li splněny podmínky pro meritorní projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o možném odkladu vykonatelnosti jím napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu