ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1258.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1258/2018-832
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, za účasti Spartaku Rokytnice, a.s. , se sídlem v Rokytnici nad Jizerou, Horní Rokytnice 702, identifikační číslo osoby: 27495884, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 57/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017, č. j. 20 Co 131/2017-692, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2017, č. j. 3 C 57/2015-610, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2018, č. j. 3 C 57/2015-717, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. XY, obou v obci a katastrálním území XY, a pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY (výrok II.). Rovněž zrušil předběžné opatření uložené usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 4. 2015, č. j. 3 C 57/2015-187, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, č. j. 17 Co 218/2015-220, ohledně pozemku XY v obci a katastrálním území XY a pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 20 Co 131/2017-692, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit vedlejší účastnici Spartaku Rokytnice, a. s., náklady odvolacího řízení ve výši 4.764,50 Kč k rukám advokáta vedlejší účastnice (výrok III.).
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že žalobci jakožto osobě oprávněné podle ustanovení §4 zákona o půdě vznikl nárok na vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11a zákona o půdě, neboť mu nebylo možné vydat původní pozemky a ani mu za tyto pozemky dosud nebyla poskytnuta náhrada v plném rozsahu. Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vydat náhradní pozemky, jakož i pro nedostatečnost veřejné nabídky k tomu určených pozemků a pro neopodstatněné vyřazení restitučního nároku žalobce z veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný proces. Konstatovaly, že žalobci lze poskytnout náhradu ve výši odpovídající ocenění odňatých pozemků jako stavebních, a to za situace, kdy došlo k jejich výkupu za účelem výstavby. Rozpor mezi účastníky vyvstal v otázce hodnoty některých z náhradních pozemků (konkrétně pozemků parc. XY v obci a katastrálním území XY, pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY a pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“). Soudy nižších stupňů vyšly z ocenění provedeného znalcem Josefem Slavíčkem, jenž při ocenění předmětných pozemků zohlednil nejen druh těchto pozemků uvedený v katastru nemovitostí, ale též jejich současný stav a jejich využívání pro účely sjezdového lyžování. Co se týče pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY, spatřovaly překážku pro jeho vydání jednak v přečerpání restitučního nároku žalobce, pokud by došlo k jeho vydání, a dále v jeho přináležitosti k ucelenému a provázanému sportovnímu areálu. V případě pozemků parc. XY v obci a katastrálním území XY pak překážka jejich vydání spočívala ve skutečnosti, že v době rozhodování soudu prvního stupně již tyto pozemky nebyly ve vlastnictví České republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti věcnému výroku I.)] brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Nesouhlasí s oceněním předmětných pozemků poskytnutých jako náhradní za pozemky odňaté, neboť byly oceněny v rozporu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Zdůrazňuje, že předmětné pozemky jsou evidovány jako zemědělské (dle katastru nemovitostí, sdělení obce, znaleckých posudků, územních plánů a výpovědi znalce), neurčené k zastavění, a proto musí být oceněny podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nikoli podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Na podporu předestřené argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Domnívá se, že judikaturu týkající se ocenění restitučních nároků (nevydaných pozemků) lze aplikovat i na ocenění náhradních pozemků, jelikož se jedná o problematiku upravenou totožným ustanovením vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu jednak pro nedostatečné vysvětlení právního posouzení věci a dále pro akceptaci postupu soudu prvního stupně, na jehož základě nebyly provedeny všechny navrhované důkazy a o jejich neprovedení nebylo ani rozhodnuto. V neposlední řadě pak s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 645/2000, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05 (zmíněné nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), upozorňuje na porušení svého práva na spravedlivý proces právě v důsledku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, protože má za to, že postupem odvolacího soudu byl závažně ohrožen na svých právech.
Žalovaná a ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 10. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť na dovolatelem vymezené právní otázce týkající se ocenění pozemků poskytnutých jako náhradní za pozemky odňaté rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu ve vztahu k pozemkům parc. XY výlučně nezávisí. V případě označených pozemků platí, že mimo dovolací argumentaci žalobce zůstal důvod „nepřevoditelnosti“ pozemku parc. XY spočívající v jeho přináležitosti k ucelenému sportovnímu (lyžařskému) areálu a u pozemků XY žalobce nijak nezpochybnil, že jejich „nevhodnost“ k vydání je dána tím, že nejsou ve vlastnictví České republiky. Protože dovolatel tyto právní otázky v dovolání zcela pomíjí, uplatní se, pokud jde o tři uvedené pozemky, i judikatorní závěr, že „spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.“ (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
Pokud dále dovolatel zakládá přípustnost dovolání na nesouhlasu s oceněním náhradních pozemků, jež mu byly vydány (pozemky parc. č. 869/2 a parc. č. 1016/1 v katastrálním území XY, a pozemek parc. XY v katastrálním území XY) a má v této souvislosti za to, že při správné aplikaci vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., by jeho restituční nárok nebyl vyčerpán, pak řešení takové otázky, bylo-li žalobě vyhověno i pokud jde o právě označené pozemky, je pro dovolatele v poměrech tohoto řízení bez jakéhokoliv významu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů je založeno na závěru, že z hlediska ocenění náhradních pozemků, jež byly žalobci vydány, je jeho restituční nárok dostatečný (k pozemkům, jež vydány nebyly, se váže i jiný důvod jejich nepřevoditelnosti). Toliko pro toto řízení má poměřování obou hodnot a závěry o něm učiněné odpovídající právní relevanci. Závěry o ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku vyslovené v pravomocných rozhodnutích v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Přeneseno do poměrů projednávané věci, výše uvedené se zřetelem na argumentaci, jíž je odůvodněna přípustnost dovolání, znamená, že u vydaných pozemků XY námitka o vyčerpání restitučního nároku (v důsledku nesprávného ocenění předmětných pozemků), přípustnost dovolání založit nemůže.
Sluší se dodat, že výtka dovolatele o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu pro to, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Soudy nižších stupňů dostály své povinnosti adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. S ohledem na ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 447/14). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, s nímž se odvolací soud ztotožnil, uvedl, proč neprovedl další žalobcem navržené důkazy (viz strana 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pročež ani z tohoto důvodu nelze považovat napadené rozhodnutí za nesouladné s právem na spravedlivý proces. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy není zákonem zmocněn k tomu, aby revidoval skutkové úvahy nižších instancí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání ve vztahu k části výroku I., potvrzující rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud o něm proto nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu