ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1620.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1620/2019-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mouřenec , IČO 66342295, se sídlem v Sušicích, Bašta 54, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným: 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) MILEV s. r. o. , IČO 61682314, se sídlem v Říčanech, Ke Koupališti 430/3, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 333/2015, o dovolání žalované ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 13 Co 211/2018-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná ad 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Matouše Jíry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 5. 2018, č. j. 5 C 333/2015-372, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalovaná ad 1) je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území XY, a ve výroku VI., kterým bylo žalované ad 2) uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalovaná ad 1) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 72 178,60 Kč a že žalobkyně a žalovaná ad 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a ve výrocích IV. a V. tak, že České republice vůči žalovaným ad 1) a 2) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud uložil žalované ad 1) zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10 216 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 2) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádné z nich (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaná ad 2) napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Předestřela otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, majíc za to, že by tato otázka dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi měla být vyřešena jinak. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. I. ÚS 3314/11, sp. zn. III. ÚS 247/14, a sp. zn. II. ÚS 2640/17. Specifické okolnosti případu, odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), přitom spatřovala v tom, že předmětný pozemek, na němž provozuje živočišnou výrobu, na ni byl převeden kupní smlouvou ze dne 25. 11. 2011 sjednanou s fyzickou osobou, jež jej zakoupila kupní smlouvou uzavřenou dne 16. 9. 2010 se třemi fyzickými osobami, na něž pozemek smlouvou ze dne 12. 4. 2010 převedl Pozemkový fond České republiky jako pozemek náhradní za majetek těmto osobám dle zákona o půdě nevydaný.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl §29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/2010, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 149/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 145/2011). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, 28 Cdo 763/2009; již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58/2011, nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků §29 zákona o půdě nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující §29 zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnické právo nabyvatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, a ze dne 25. 3. 2009, 28 Cdo 763/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35, citovaný též dovolatelkou).
Zmíněný názor jako ústavně konformní obstál již v rámci předchozího ústavněprávního přezkumu – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 108/2017, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017, v nichž Ústavní soud rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v §29 zákona o půdě od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele, o nichž pojednával kupříkladu v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 61/2014, či v dalších dovolatelkou označených nálezech ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14, či v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 88/2011, a k nimž se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Nelze tudíž přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem v zásadě nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení §29 zákona o půdě, nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 763/2009, ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007).
Vzhledem k tomu, že historický původ církevního majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je ve světle judikatury Ústavního soudu možnost nabytí věci blokované ustanovením §29 zákona o půdě od neoprávněné osoby (osoby, jež věc nabyla v rozporu s blokačním ustanovením) inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že samotná dobrá víra dovolatelky, jakož i smluvců, kteří mezi sebou předmětný pozemek převáděli smlouvami uzavíranými v letech 2010 až 2011, v to, že předmět kontraktace není z převodu vyloučen, opřená o princip důvěry v souladnost postupu státu (příslušného katastrálního úřadu), resp. (v případě oprávněných osob, na něž byl pozemek převeden jako náhradní za majetek, jenž jim dle zákona o půdě nebylo lze vydat; k prioritě restitučního nároku církevní právnické osoby oproti nárokům restituentů na vydání náhradního pozemku srov. již výše citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/16 a sp. zn. I. ÚS 349/17) Pozemkového fondu České republiky, se zákonem, nemůže bez dalšího zhojit následky porušení ustanovení §29 zákona o půdě, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
V individuálních skutkových poměrech projednávané věci pak odvolací soud zcela konformně s ustálenou judikaturou uzavřel, že zemědělské obhospodařování pozemku dovolatelkou (se zřetelem k jeho výměře čítající 1,69 ha a okolnosti, že dovolatelka provozuje rozsáhlou zemědělskou výrobu na dalších pozemcích nacházejících se v 17 katastrálních územích) ani skutečnost, že pozemek byl opakovaně (za nikterak neobvyklých okolností) předmětem smluvního převodu, nepředstavují mimořádné okolnosti, svědčící vzdor porušení ustanovení §29 zákona o půdě ochraně vlastnického práva nabyvatele.
V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných mimořádných okolností, přitom není rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s principem proporcionality (mají-li jím být poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci; k tomu znovu srov. již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, spolu s další judikaturou v něm citovanou), a to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá dovolatelce, jakož i ostatním smluvním nabyvatelům pozemku, plněním z neplatných smluv mezi jejich účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání předmětného pozemku (jenž má se zřetelem ke své rozloze – 1,69 ha – a využitelnosti k zemědělskému obhospodařovávání nesporný ekonomický význam) oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). V řízení nadto nevyšlo najevo, že by snad v nově vzniklých vlastnických poměrech bylo dovolatelce v dalším zemědělském obhospodařování dotčeného pozemku (například na základě pachtu) bráněno, tím méně, že by ztráta jeho vlastnictví ohrožovala její další zemědělské podnikání. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmy nabyvatelů dotčených objektů, není nijak nepřiměřený.
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalované ad 2) jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované ad 2) bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč. V situaci, kdy žalovaná ad 1) rozsudek odvolacího soudu dovoláním nenapadla, pak dovolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádné z nich.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu