ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1789.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1789/2019-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, identifikační číslo osoby: 00445100, zastoupeného Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 66/2015, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 3 Co 88/2017-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, Prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 11 C 66/2015-131, vydal žalobci pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby – rozestavěné stavby bez způsobu využití, pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby – budovy bez č. p. /č. e. – zemědělské stavby, pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby – objektu bydlení, pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby č. p. XY, a pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, včetně stavby – objekt k bydlení bez č. p. /č. e., všechny v katastrálním území XY a obci XY zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky se stavbami“), a tím v plném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 21. 10. 2015, č. j. 273010/2013/R822/RR10920 (výrok I.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 3 Co 88/2017-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné jednak pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již prezentuje citací závěrů z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v dovolání označených [dovolatelka cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, jež bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 1/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007 (toto usnesení, stejně jako dále odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2436/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a z rozsudku ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, jakož i z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jenž byl publikován pod č. 177/2013 Sb. (tento nález, stejně jako dále odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16], a dále pro potřebu řešit právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu – dle jejího mínění – dosud neřešené [a.) k jakému okamžiku se posuzuje zemědělský charakter staveb ve smyslu ustanovení §2 písm. b) bod 3. zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), b.) zda do vlastnictví oprávněné osoby přecházejí všechny stavby, jež jsou po 1. 1. 2014 součástí konkrétního pozemku, i když jako takové jsou v rozhodnutí soudu označené pouze některé z nich, c.) zda lze v poměrech projednávané věci přiměřeně užít výluková ustanovení jiných restitučních předpisů založených na překážce spočívající ve ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby coby následku její zásadní přestavby (§11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále „zákon č. 229/1991 Sb.“ a §8 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitací, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), d.) zda lze oprávněné osobě vydat pozemky se stavbami v případě, že po jejich vydání zůstane oprávněné osobě tzv. holé vlastnictví]. Účastnice řízení navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolání účastnice řízení bylo jako nepřípustné odmítnuto. Má za to, že v dovolání jsou směšovány důvody přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a dovolací důvody (§241a o. s. ř.). Klade-li pak dovolatelka právní otázky, jež neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, pak odlišné právní posouzení s těmito otázkami spojené dovozuje z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 27. 11. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda dovolání účastnice řízení splňuje náležitosti obsažené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a rovněž zda je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolání účastnice řízení, pokud jeho přípustnost vymezila hlediskem odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího zcela zřejmě náležitosti dovolání upravené ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nesplňuje. Výčtem několika rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a citací části jejich odůvodnění bez zprostředkování aplikovatelnosti odkazované věci do poměrů věci aktuálně posuzované nemůže dovolatelka nahradit zřejmý požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Sluší se uvést, že řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání a důvodu dovolání a ozřejmění jejich vazby není požadavkem nelegitimním či nepřiměřeným, jak se ostatně pregnantně vyjádřil Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb. (srovnej zejména body 38. a 39. odůvodnění stanoviska).
Právě popsané atributy však dovolání účastnice řízení postrádá. Účastnice řízení v části dovolání II.1. vůbec nevymezuje právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, a jež byla odvolacím soudem řešena v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, popřípadě soudu Ústavního, pokud by aplikace podústavního práva odvolacím soudem představovala současně zásah do některého z ústavně zaručených základních práv a svobod. Rovněž zcela absentuje ve vazbě na důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího řádné uplatnění důvodu dovolání tak, jak má na mysli ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání účastnice řízení je vadné, a proto i neprojednatelné v rozsahu deklarovaného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Vymezuje-li dále dovolatelka důvod přípustnosti dovolání potřebou řešit otázky (výše označené) v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako neřešené, pak ve vazbě na tento důvod není dovolání přípustné, neboť dovolatelkou vymezené otázky buď již byly rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny (a odvolací soud se od přijatého řešení nijak neodchýlil), anebo účastnice řízení jiné právní posouzení věci zakládá na vlastní skutkové verzi případu (pokud se jedná o argumentaci o vzniku nových staveb, čímž však nevystihuje jediný možný důvod dovolání, kterým může být od 1. 1. 2013 toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že zemědělský charakter staveb v případě obytných a hospodářských budov a jiných staveb, jež patřily k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků [§2 písm. b) body 3. a 4. zákona č. 428/2012 Sb.], kteréžto jsou předmětem restitučního nároku církevní právnické osoby ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., nelze posuzovat – jak učinil odvolací soud – k datu 24. 6. 1991, ale až ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. Argumentuje tím, že na rozdíl od zemědělských nemovitostí označených v ustanovení §2 písm. b) body 1. a 2. zákona č. 428/2012 Sb., k nimž zákonodárce rozhodný okamžik pro posouzení jejich charakteru vztáhl, u ostatních tak neučinil. Má současně za to, že se nemohou uplatnit závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, jež byly aplikovatelné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb.
Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, formulovalo závěr, že „stavbami, patřícími k původní zemědělské nemovitosti, ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba rozumět stavby, které patřily k původní zemědělské usedlosti ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. 6. 1991“, právě v případě vymezení působnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve vztahu k působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (na toto usnesení odkazuje i pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003). Je rovněž pravdou, že v aktuální judikatuře se dovolací soud vyjadřoval toliko k aplikaci ustanovení §2 písm. b) body 1. a 2. zákona č. 428/2012 Sb. z hlediska splnění podmínek (formálního a materiálního znaku), za nichž lze určitý pozemek považovat za součást zemědělského nebo lesního půdního fondu, tedy za zemědělskou nemovitost ve smyslu citovaného ustanovení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018). Nelze ovšem současně přehlédnout, že judikatorně vykládané ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. („Zákon se vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.“) svým zákonným zněním kopíruje ustanovení §2 písm. b) bod 3. zákona č. 428/2012 Sb. Rozdíl v koncipování věcné působnosti obou restitučních předpisů spočívá v tom, že ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. vztahující se k pozemkům tvořícím zemědělský a lesní půdní fond rozhodný okamžik pro posouzení jejich zemědělského charakteru neobsahuje. Tento rozdíl ovšem není pro posouzení předložené věci a dovolatelkou vymezené otázky podstatným. Relevantní je závěr, že k jednotně stanovenému rozhodnému okamžiku by měl být posuzován jak charakter pozemků, tak i obytných, hospodářských, popřípadě dalších staveb, včetně zastavěných pozemků, jež tvořily původní zemědělskou usedlost. Pokud u pozemků tvořících zemědělský, popřípadě lesní, půdní fond zákonodárce určil, že tímto rozhodným datem je – i v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. – den účinnosti zákona o půdě, pak se jím bude řídit i posuzování charakteru staveb uvedených v ustanovení §2 písm. b) pod bodem 3. a 4. zákona č. 428/2012 Sb.
Přípustnost dovolání účastnice řízení nezakládá dále námitka o možnosti přiměřené aplikace ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v poměrech rozhodování podle zákona č. 428/2012 Sb., pokud by měla výluka z vydání stavby církevní právnické osobě spočívat (jako v poměrech projednávané věci) ve skutečnosti, že nárokovaná stavba ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017) a stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Veškeré závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. však nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb. (jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“). Argumentace dovolatelky, jež dovozuje, že je třeba při vydání stavby církevní právnické osobě zohlednit i možnou překážku pro naturální restituci upravenou v ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je tudíž neobhajitelná tam, kde restituční právní předpis (zde zákon č. 428/2012 Sb.) s takovou překážkou vůbec nepočítá. Soudy, jež nemohou odhlédnout od ústavně zakotvené zásady legální licence (srovnej článek 2 odst. 3 Ústavy ČR a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (v tomto směru srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nejasně formulovaná námitka dovolatelky, že žalobkyně vydáním pozemků se stavbami nebude moci k tomuto majetku uplatnit „všechny prvky vlastnické triády“, neboť jí vydáním areálu vznikne tzv. holé vlastnictví. Dovolací soud neshledává tuto argumentaci relevantní již toliko na základě faktu, že vydávané pozemky se stavbami jsou v užívání (nájmu) třetí osoby, která v nich provozuje centrum sociálních služeb, a žalobkyně po vydání pozemků se stavbami vstoupí do pozice jejich pronajímatele s oprávněním nárokovat za užívání nájemné, což je požitek nahrazující faktické užívání věci jejím vlastníkem. Ostatní vlastnická oprávnění pak zůstanou žalobkyni rovněž zachována, neboť ani v právu věc držet a s věcí disponovat nebude omezena. Sluší se doplnit, že stav tzv. holého vlastnictví je spojen se situacemi, kdy předmětem naturální restituce by měla být věc podléhající obecnému (veřejnému) užívání (veřejná zeleň, veřejné prostranství, pozemní komunikace), což ovšem není případ areálu centra sociálních služeb. Lze tedy v kontradikci k nyní posuzované věci odkázat na judikaturu Nejvyššího, popřípadě i Ústavního, soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
Dovolatelka rovněž argumentuje tím, že žalobci byly vydány i některé nové stavby (výslovně zmiňuje stavbu zimních dílem). Otázka, zda určitá stavba je stavbou novou či stavbou původní, byť podstatně stavebně upravenou, je otázkou skutkovou, jež je úzce spjata se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. Pro řešení skutkových otázek rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu ovšem s účinností od 1. 1. 2013 otevřen není a případnou kritikou skutkových závěrů nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. tudíž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud proto v poměrech projednávané věci dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě listinného dokazování k závěru, že jak v případě zimních dílen v části dílen a stájí na pozemku parc. č. XY, tak i stacionáře na pozemku parc. č. XY došlo ke stavební úpravě stávajícího objektu ( viz body 17. a 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak argument dovolatelky, že se jedná o nové stavby, nemůže zjevně obstát.
Dovolatelka dále namítala, že žalobci byly vydány i stavby, jež nejsou obsaženy v žalobním žádání, což činí rozsudečný výrok neurčitým, přičemž jako takový nemůže být způsobilým pro zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Touto námitkou dovolatelka vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že formulace žalobního petitu, pokud jde o označení nárokovaných pozemků se stavbami, byla zcela převzata ze stavu zápisu v katastru nemovitostí (srovnej výpis z katastru nemovitostí ze dne 8. 12. 2015 na č. l. 7 spisu) a následně beze změny přenesena do věcného výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace není pochyb o tom, že soudní rozhodnutí je způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Současně také platí argument odvolacího soudu vyjádřený v bodě 19. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odkazujíc na ustanovení §8 písm. c) a d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, jakož i na ustanovení §506 odst. 1 a přechodné ustanovení §3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od1. 1. 2014. Žádná ze staveb na vydávaných pozemcích se nacházející přitom nemá odlišného vlastníka (podle stavu zápisu v katastru nemovitostí nárokované pozemky se stavbami vlastní Česká republika a příslušným hospodařit s majetkem státu je Státní pozemkový úřad). Nebylo možné rovněž přehlédnout, že výtky o neurčitosti a nevykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka argumentačně spojila s tvrzením o nové stavbě (výslovně uvedla stavbu zimních dílem), přičemž ovšem ignorovala skutkový závěr, že v daném případě došlo „pouze“ ke stavební úpravě stávajícího objektu.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech (prvostupňového) řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastnice řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu