ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1973.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1973/2019-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 94 111, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 4/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2019, č. j. 5 Co 31/2018-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Vrchní soud v Olomouci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu) výrokem I. rozsudku ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 Co 31/2018-149, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, č. j. 5 C 4/2016-113 [jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vydání pozemků parc. č. XY, orná půda, a parc č. XY, orná půda, v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, s tím, že takto má být nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 23. 11. 2015, č. j. SPÚ 616244/2015/Dv, sp. zn. 1RP 14871/2014/81/B“ (výrok I.), zamítnut byl dále „návrh žalobce na vydání pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 23. 11. 2015, č. j. SPÚ 616244/2015/Dv, sp. zn. 1RP 14871/2014/81/B“ (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.)]; dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je (shodně se soudem prvního stupně) založeno na závěru, že pozemek parc. č. XY slouží jako zahrada situovaná pod společným oplocením s rodinným domem č. p. XY ve společném jmění manželů M., že tento pozemek ze tří stran obklopuje stavební pozemek parc. č. XY, na němž je tento dům postaven, a ze čtvrté strany navazuje na sousední dům a zahradu jiných vlastníků, a že pozemek parc. č. XY byl manželům M. přenechán s účinností od 1. 2. 2009 do užívání na dobu neurčitou jako přídomovní zahrada, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 2008, kterou uzavřeli s Pozemkovým fondem ČR, takže je dán výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), pro nějž nelze pozemek žalobkyni vydat, neboť bezprostředně souvisí se stavbou na pozemku parc. č. XY, s níž tvoří jeden funkční celek pod společným oplocením, a je nezbytně nutný k jejímu užívání. Odvolací soud dodal, že se nejeví účelným, aby z tohoto pozemku byl geometrickým plánem vyčleněn přístup do domu a jeho část kolem domu k zajištění jeho obslužnosti. Pozemek parc. č. XY je veřejným prostranstvím (§34 zákona o obcích), na němž se nachází chodník a zpevněná komunikace ke garážím, takže je dán veřejný zájem na jeho užívání, nemůže sloužit k zemědělské výrobě a jeho vydáním by proto bylo založeno tzv. holé vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5587/2017 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu např. 28 Cdo 945/2016, neboť porušil zásadu, že pro aplikaci restitučních předpisů jsou charakteristické také úsilí o komplexní uchopení každého jednotlivého případu, možnost zohlednění širokého kontextu relevantních okolností a snaha o zahrnutí veškerých aspektů, jež se ukazují být významné pro spravedlivé řešení dané kauzy“. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že opomněly závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016, v němž se uvádí, že je třeba mít na paměti imperativ, bezpočtukrát zdůrazněný v judikatuře, dle něhož je při interpretaci restitučního zákonodárství nutné postupovat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36.), přičemž současně zdůraznil, že „pro aplikaci restitučních předpisů jsou charakteristické také úsilí o komplexní uchopení každého jednotlivého případu, možnost zohlednění širokého kontextu relevantních okolností a snaha o zahrnutí veškerých aspektů, jež se ukazují být významné pro spravedlivé řešení dané kauzy“. Dále uvedl, že pozemek parc. č. XY je „ornou půdou, jako takový je pronajat a stát ho neužívá, což vylučuje souvislost, resp. nezbytnou nutnost mezi rodinným bydlením v domě na pozemku st. č. XY a touto parcelou“, že vydáním tohoto pozemku by se na postavení vlastníků domu ničeho nezměnilo, „když by nájemní smlouva uzavřená mezi těmito vlastníky domu a státem přešla na žalobce“, a že soudy byly povinny jej „poučit, aby předložil geometrický plán pro oddělení vydatelné části“, příp. jej měly samy zajistit, a že „úvaha odvolacího soudu, že vyčlenění pozemku na základě geometrického plánu se nejeví účelným, je plochá a nepřezkoumatelná“. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY namítá, že odvolací soud mu upřel „právo na projednání věci“, neboť nepřipustil jeho důkazní návrh „územním plánem Městyse XY, ze kterého vyplývá, že tento pozemek je v tomto plánu vymezen jako plocha pro individuální bydlení, nikoliv jako veřejné prostranství“. Závěr soudů obou stupňů, že by v případě tohoto pozemku zbylo pouze holé vlastnictví, nemůže obstát. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §245 o. s. ř., neboť „k otázce hmotného práva“, kterou v dovolání označil, není podle §237 o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud se výrokem napadeného rozsudku o věci samé nikterak nezpronevěřil dovolatelem citovaným tezím vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněném pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydaném ve věci vydání movité věci - originálu obrazu nazývaného „Madona z Veveří“), ba právě naopak zohlednil všechny relevantní okolnosti a aspekty významné pro spravedlivé řešení projednávané kauzy, pakliže již v řízení před správním orgánem bylo ohledáním na místě samém zjištěno, že pozemek parc. č. XY tvoří oplocený funkční celek s rodinným domem manželů M. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017), a že pozemek parc. č. XY je veřejným prostranstvím, na němž se nachází chodník a zpevněná komunikace ke garážím, takže je dán veřejný zájem na jeho užívání, nemůže sloužit k zemědělské výrobě a jeho vydáním by proto bylo založeno tzv. holé vlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36.). Rozsudek odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Je možno dodat, že zákon č. 428/2012 Sb. již ve svém §1 stanoví, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, a nepředpokládá tedy, že ve všech případech dojde k naturální restituci; pro takové případy přiznává církvím a náboženským společnostem v §15 finanční náhradu, z níž náhrada pro Církev Římskokatolickou činí dle odstavce 2 písm. g) částku 47 200 000 000 Kč. Podle Důvodové zprávy k zákonu „suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán“, přičemž „vyplacení finanční náhrady je jedním z předpokladů, které by dotčeným církvím a náboženským společnostem měly umožnit vytvoření hospodářské základny pro trvale udržitelné samofinancování“.
Vytýká-li dovolatel, že nebyl proveden jím označený důkaz územním plánem Městyse XY, je třeba poukázat na to, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Kromě toho touto námitkou dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž uplatňuje jím tvrzenou vadu řízení, která s účinností občanského soudního řádu od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem, a dovolací soud k ní přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak je tomu i s jeho dalšími námitkami, že soudy byly povinny jej „poučit, aby předložil geometrický plán pro oddělení vydatelné části“, příp. jej měly samy zajistit.
Pokud pak dovolatel namítá, že úvaha odvolacího soudu, že vyčlenění pozemku na základě geometrického plánu se nejeví účelným, „je plochá a nepřezkoumatelná“, pak rovněž nejde o námitku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jí vytýká jím tvrzenou vadu řízení; ta však, jak již bylo uvedeno shora, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. K této námitce dále dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl mimo jiné zaujat závěr, že „i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“.
Ve vztahu ke zbývajícím námitkám dovolatel žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznesl; dovolání tak trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu