ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2081.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2081/2019-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 450/38, proti žalovanému Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby: 45148066, zastoupenému Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 58/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2019, č. j. 21 Co 293/2016-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 C 58/2015-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 180.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 180.000,- Kč od 1. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.). Žalovanému uložil dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 94.016,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ivana Courtona, advokáta (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v období od 25. 6. 2004 až 2. 2. 2005 jediným společníkem a současně jednatelem obchodní společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. V této pozici uzavřel dne 8. 10. 2004 s právním předchůdcem žalovaného (DRINKS UNION, a. s.) smlouvu o propagaci č. 2004-10/08/01 (dále „smlouva o propagaci“), v níž se jmenovaná společnost zavázala za finanční bonus ve výši 400.000,- Kč k odběru určitého množství piva a k propagaci výrobků právního předchůdce žalovaného. Ke smlouvě o propagaci bylo vyhotoveno vyplňovací prohlášení směnečné, v němž žalobce deklaroval, že právnímu předchůdci žalované odevzdal biankosměnku vlastní vystavenou na řad právního předchůdce žalovaného s doložkami „bez protestu“ a „garanční směnka“. Dne 11. 1. 2012 právní předchůdce žalovaného od smlouvy o propagaci odstoupil, neboť společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. od 1. 7. 2008 neplnila svůj závazek k odběru sjednaného množství piva a neprováděla propagaci výrobků právního předchůdce žalovaného ve své provozovně, a v důsledku odstoupení pak byla kupující vyzvána k úhradě smluvní pokuty ve výši 375.000,- Kč. Dohoda o splátkách navržená žalovaným žalobci jako fyzické osobě nebyla stranami uzavřena, neboť žalobce ji nepodepsal. V dohodě o splátkách se mělo jednat o úhradu dluhu na základě odstoupení od smlouvy o propagaci č. 2004-10/08/01. Žalobce v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal každý měsíc žalované pod variabilním symbolem č. 81094881 částku 15.000,- Kč, takže za toto období mu zaplatil celkem částku 180.000,- Kč.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval , pokud šlo o platby zaslané žalobcem žalovanému do 31. 12. 2013, ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a pokud šlo o platby provedené po 1. 1. 2014, ustanovení §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť povinnost k zaplacení smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o propagaci a vyplňovacího směnečného prohlášení stíhala společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., nikoliv žalobce jako fyzickou osobu; k neuzavřené dohodě o splátkách soud nepřihlédl s odůvodněním, že nemůže představovat platné uznání dluhu žalobcem, a důkazní hodnotu nepřiznal z důvodu absence originálu ani kopii žalovaným předložené biankosměnky.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 21 Co 293/2016-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 180.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z uvedené jistiny, jdoucím od 1. května 2015 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 95.165,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok II.).
Odvolací soud převzal shora reprodukovaná skutková zjištění soudu prvního stupně a dále opakoval dokazování třemi listinnými důkazy (stejnopisy návrhu dohody o splátkách, smlouvy o propagaci ze dne 8. 10. 2004 a odstoupení od smlouvy ze dne 11. 1. 2012). Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že ve smlouvě o propagaci uzavřené dne 8. 10. 2004 se společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. zavázala po dobu trvání smlouvy odebrat pivo v průměrném objemu 50hl/měsíčně s tím, že v případě nesplnění tohoto závazku smlouva zanikne, nedohodnou-li se strany jinak. Právnímu předchůdci žalované přitom zůstane zachován nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše bude určena podle výpočtu obsaženého v článku V. smlouvy. Žalovaná od označené smlouvy odstoupila dopisem ze dne 11. 1. 2012 s tím, že společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. neplnila od 1. 7. 2008 závazek odebírat sjednané minimální množství piva a provádět reklamu zboží žalované ve své provozovně. Společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. byla vyzvána k úhradě smluvní pokuty ve výši 375.000,- Kč na označený bankovní účet a pod číslem variabilního symbolu shodným s identifikační číslem jmenované společnosti. Žalovaná předložila žalobci dohodu o splátkách, kterou žalobce nepodepsal, s návrhem na splácení částky 375.000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 15.000,- Kč (s poslední splátkou ve výši 210.000,- Kč) na označený bankovní účet a pod číslem variabilního symbolu 81094881.
Na takto zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval, pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na úkor žalobce vzniknout do 31. 12. 2013, ustanovení §451 odst. 1 a 2 a 454 obč. zák., a v případě bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout po 1. 1. 2014 ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. Odvolací soud vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jenž mu byl předestřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 28 Cdo 1145/2017-152 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dále s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005) a judikaturu dovolacího soudu zabývající se problematikou předpokladů pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. (odvolací soud citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99) dovodil, že v projednávané věci jsou splněny všechny čtyři předpoklady pro nastoupení odpovědnosti za vzniklé bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. [a) bezdůvodně ochuzený poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu, namísto povinného, b) bezdůvodně ochuzený nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodní obohacení), d) mezi tím, kdo plnil (bezdůvodně ochuzeným), a tím, komu bylo plněno (třetí osobou), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného], což ovšem vylučuje, aby žalovaná byla věcně pasivně legitimovaným subjektem.
Po promítnutí uvedených závěrů do poměrů projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobce jako subjekt, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (bezdůvodně ochuzený), zaplatil třetí osobě (žalované) částku 180.000,- Kč namísto společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o., přičemž takovou povinnost plnit žalobce – na rozdíl od jmenované společnosti - neměl. Uvedená povinnost byla založena na smlouvě o propagaci uzavřené dne 8. 10. 2004 jako důsledek porušení smluvního závazku, jehož splnění bylo zajištěno smluvní pokutou [porušení závazku odebírat od žalované sjednané množství piva (50hl/měsíc) za období od 1. 7. 2008 do ledna 2012]. Mezi žalobcem a žalovanou přitom bylo zřejmé, že žalobce plní za jiného (za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o.), což vyplývá z identifikace variabilního symbolu, který žalobce u jednotlivých splátek uváděl, jenž byl totožný jako v návrhu dohody o splátkách, která se vztahovala k odstoupení žalované od shora označené smlouvy o propagaci. Proto odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že právní vztah ve věci bezdůvodného obohacení vznikl mezi žalobcem a žalovanou. Protože tedy na straně žalované chybí věcná pasivní legitimace, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, přičemž uplatil ve spojení s vymezeným předpokladem dovolání dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dále v kontextu části dovolání označené jako „Dovolací důvod“ - zřejmě vzhledem ke zjištění, že společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. v likvidaci byla ke dni 12. 7. 2017 vymazána z obchodního rejstříku - klade otázku, „zda zaniklému (neexistujícímu) právnímu subjektu může vzniknout bezdůvodné obohacení,“ a „zda existuje právní povinnost na straně toho, za nějž bylo plněno, v okamžiku, kdy je subjektem, jenž plní za jiného, poskytováno plnění v případě, že takovýto právní subjekt zanikl.“ Dovolatel poukázal na to, že z právní teorie a z judikatury dovolacího soudu plyne závěr týkající se obligatorních předpokladů aplikace §454 obč. zák., a to vědomé plnění povinnosti za jiného (tj. ten, kdo plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen, tj. místo dlužníka, přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného), a existence právní povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno v okamžiku, kdy je subjektem, jenž plní za jiného, poskytováno plnění (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1186-1187, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 970/2006, a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 5 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008). Podle názoru dovolatele však z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit naplnění ani jednoho z těchto obligatorních předpokladů aplikace §454 obč. zák. Předně není odůvodněno a ani nebylo v řízení prokázáno, proč odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vědomě plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., když navržená dohoda o splátkách nebyla podepsána, navíc za dlužníka označuje žalobce. Z pouhého faktu poukázání předmětných částek žalobcem žalované nelze bez dalšího dovodit plnění za jiného, když žalobce v řízení poukazoval na to, že ze strany žalované byl žalobci dluh společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. prezentován jako osobní dluh žalobce, pročež také žalobce žalované v tomto omylu plnil, což dokládá nepodepsaná dohoda o splátkách. V tomto ohledu dovolatel poukázal na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, podle nějž v případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není (a jedná tedy v „omylu“), jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno. Rovněž namítá, že v řízení nebylo prokázáno, co měl znamenat použitý variabilní symbol, a to navíc za situace, kdy žalobce byl jednatelem a společníkem jmenované společnosti jen v období od 25. 6. 2004 do 2. 2. 2005 a z tohoto důvodu mu nebylo ani známo odstoupení od smlouvy o propagaci ze dne 11. 1. 2012 a rovněž ani důvody, které žalovanou k odstoupení vedly. Dále dovolatel uvádí, že odvolacím soudem není odůvodněna a ani nebyla v řízení prokázána v okamžiku plnění poskytovaného žalobcem žalované existence dluhu společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. vůči žalované (ani její výše), neboť v řízení nebylo nijak zjištěno ani žalovaným prokázáno, že nárok na smluvní pokutu je po právu. Není tedy prokázáno, že žalobce skutečně mohl plnit existující dluh jmenované společnosti. V této souvislosti dále dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, v němž tento soud taktéž vysvětlil, v čem spočívá skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., přičemž v něm citoval závěry zaujaté v předchozí judikatuře tohoto soudu. Protože závěry uvedené v tomto rozhodnutí jsou použitelné (byť skutkový stav byl odlišný) obdobně v dané věci, v níž se odvolací soud taktéž nezaobíral splněním obligatorních aplikačních předpokladů §454 obč. zák., tj. zda žalobce vědomě plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. a zda existoval dluh této společnosti vůči žalované, resp. jeho právnímu předchůdci, spočívá jeho rozhodnutí na neúplném a tedy nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.) a zda žalobce uplatnil zákonem aprobovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem obsahově vymezené právní otázky posouzení aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující problematiku vzniku bezdůvodného obohacení podle citovaného ustanovení neodchýlil.
Vymezil-li žalobce další dvě otázky hmotného práva odvíjející se od zániku společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. v likvidaci jako subjektu práva (výmazem z obchodního rejstříku ke dni 12. 7. 2017), byť tak učinil poněkud nepřípadně v části III. dovolání označené jako „Důvod dovolání“, pak ani pro řešení těchto otázek není dovolání přípustné, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Bezdůvodného obohacení se ve smyslu §454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k věcné legitimaci též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).
K otázce vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, v němž bylo konstatováno, že bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (uvedené závěry byly vyjádřeny již ve zprávě „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve zprávě „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněné pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jsou i nyní rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány jako správné).
V rozsudku ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k aplikaci ustanovení §454 obč. zák. uvedl, že „toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je založena na tom, že existovala právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a že ji splnil někdo, kdo právní povinnost plnit neměl. Jde o situaci předpokládající existenci právního vztahu mezi bezdůvodně obohaceným a třetí osobou, jíž bylo poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění závazku ve smyslu §559 obč. zák., přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000). Ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - §559 obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. - srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99).“
V poměrech projednávané věci odvolací soud závěry shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plně respektoval, přičemž výsledky dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně, jež mohl odvolací soud převzít [žalobce byl v období od 25. 6. 2004 až 2. 2. 2005 jediným společníkem a současně jednatelem obchodní společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o., v této pozici uzavřel dne 8. 10. 2004 s právním předchůdcem žalované (DRINKS UNION, a. s.) smlouvu o propagaci č. 2004-10/08/01, v níž se jmenovaná společnost zavázala za finanční bonus ve výši 400.000,- Kč k odběru určitého množství piva a k propagaci výrobků právního předchůdce žalované a ke smlouvě o propagaci bylo vyhotoveno vyplňovací prohlášení směnečné, v němž žalobce deklaroval, že právnímu předchůdci žalované odevzdal biankosměnku vlastní vystavenou na řad právního předchůdce žalované s doložkami „bez protestu“ a „garanční směnka“], jakož i skutková zjištění učiněná jím samotným (shora reprodukovaná), mu umožnily formulovat závěr, že pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení v režimu ustanovení §454 obč. zák. byly splněny všechny předpoklady, a že bezdůvodně obohaceným tak nemůže být žalovaná, ale společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. (následně GASTRO COLOMBIA, s. r. o. v likvidaci).
Sluší se uvést, že závěr o subjektu, jenž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, nelze zpochybnit tím, že jmenovaná společnost již v době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjekt práva neexistovala. Bez ohledu na výše připomenutou nepřípustnost dovolání žalobce v otázkách souvisejících se zánikem společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o., je zjevné, že ke vzniku bezdůvodného obohacení docházelo postupně tak, jak žalobce za jmenovanou společnost v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 plnil. Na účastenství v tomto řízení pak zánik subjektu – podle hmotného práva - bezdůvodně obohaceného nemá žádný vliv. Skutečnost, že pohledávka žalobce za bezdůvodně obohaceným se stala nedobytnou, je ve vztahu k žalované, jež není v řízení věcně pasivně legitimována, bez jakéhokoliv významu.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., věta první, o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
O nesprávné právní posouzení věci jde přitom podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně zvolenou, chybně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012).
Ač žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci při aplikaci ustanovení §454 obč. zák. odvolacím soudem, jiné dle mínění žalobce správné právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že žalovaná se v režimu citovaného ustanovení na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, a tudíž není ve věci pasivně legitimována. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – označený nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Ve světle shora označeného závěru o tom, že námitkami skutkové povahy, nelze naplnit jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, pak není možné přisvědčit opodstatněnosti výtek žalobce o neprokázání právně významných skutečností (o existenci a oprávněnosti nároku žalované na smluvní pokutu, včetně její výše, a o vědomosti účastníků závazkového vztahu z titulu bezdůvodného obohacení, že žalobce poskytuje žalované plnění, k němuž není povinen, za jiného). Ostatně, žalobci, který v pozici jednatele společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. uzavřel dne 8. 10. 2004 smlouvu o propagaci, muselo být známo, že se označená společnost zavázala k plnění určité povinnosti, a splnění této povinnost bylo zajištěno smluvní pokutou se sjednaným způsobem výpočtu její výše (a rovněž i vystavenou biankosměnkou, o čemž bylo dne 8. 10. 2004 sepsáno a žalobcem v pozici jednatele společnosti podepsáno vyplňovací prohlášení směnečné). Rozsudek odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení zpochybnit ani námitkami „o neprokázání oprávněnosti nároku žalované na smluvní pokutu ve výši 375.000,- Kč“, když opačně vyznívající skutkové zjištění, z něhož dovolací soud vychází, vyplývá z odstoupení žalované od smlouvy o propagaci datovaného dnem 11. 1. 2012. Argumentace žalobce je v uvedeném ohledu navíc vnitřně rozporná, a to s přihlédnutím k tomu, že na jedné straně vznik nároku žalované na smluvní pokutu v uplatněné výši zpochybňuje a na druhé straně uvádí, že mu o odstoupení od smlouvy o propagaci a ani o jeho důvodech nemohlo být nic známo, neboť v té době již několik let nebyl jednatelem společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. Skutkové zjištění o vědomosti žalobce a žalované o tom, že žalobce plní žalované splátkami ve výši 15.000,- Kč dluh za jiného, neboť sám k tomu nemá právní povinnost, je odvislé od hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Hodnotící úsudek odvolacího soudu, že si žalobce byl vědom, že žalované neplní na závazek vlastní, ale společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o., netrpí žádným logickým deficitem, neboť byl učiněn podle pravidla o hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Sluší se uvést, že žalobce sice nepodepsal dohodu o splátkách, která mu byla žalovanou předložena, nicméně s jejím obsahem se seznámil, včetně identifikace nezbytných platebních údajů, zejména variabilního symbolu platby, který také při poukazování jednotlivých splátek uváděl. Žalobce přitom netvrdil, že by měl poznatek o čísle variabilního symbolu z jiného zdroje. Argumentačně bezcenný se dovolacímu soudu jeví z pohledu stanoviska žalobce, že omylem plnil, aniž by k tomu měl jakoukoliv povinnost, argument o označení žalobce jako dlužníka, pokud to mě být právě žalobce (a nikdo jiný), kdo měl žalované splátky poukazovat. Nelze rovněž přehlédnout, že skutkové zjištění o vědomosti žalobce, že plní žalované závazek za jiného, odvolací soud učinil (a v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku připomněl v bodě 22.) z obsahu zmíněného návrhu dohody o splátkách, v níž bylo uvedeno, že dohoda, respektive její návrh, se vztahuje k dluhu vzniklému na základě odstoupení od smlouvy o propagaci č. 2004-10/08/01.
Jelikož žalobce v dovolání uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho bodech“, dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona -přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu