ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2207.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2207/2018-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 172/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2017, č. j. 64 Co 291/2017-554, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 17. 3. 2017, č. j. 9 C 172/2016-478 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2017, č. j. 9 C 172/2016-563), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 98.416,- Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona o půdě ve vztahu k v rozhodnutí konkretizovaným pozemkům, jež přešly do vlastnictví státu a žalobci nebyly vydány z důvodu zastavěnosti [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], přičemž Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha, potažmo Česká republika – Státní pozemkový úřad, přiznalo žalobci, respektive jeho právním předchůdcům, právo na jiné pozemky ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě. Výši neuspokojeného restitučního nároku soud prvního stupně určil na základě ocenění nevydaných pozemků podle znaleckého posudku. Na rozdíl od Pozemkového fondu ČR, jehož je žalovaná právní nástupkyní, zohlednil, že část z pozemků byla v době jejich odnětí v evidenci vedena jako pozemky zemědělské, zařazeny však již byly mezi pozemky, na nichž bude probíhat výstavba, a že za tímto účelem byly vykoupeny. Jelikož žalovaná či její právní předchůdce znemožnili, mimo jiného, svým postupem, spočívajícím v nesprávném ocenění nevydaných pozemků, aby se žalobce mohl s nepřiměřeně nízkým restitučním nárokem ucházet o náhradní pozemky z veřejné nabídky žalované, soud prvního stupně - využitím argumentace o liknavém přístupu žalované - vyhověl žalobci domáhajícímu se nahrazení projevu vůle žalované převést mu vhodné zemědělské pozemky z vlastnictví státu bez jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky podle §11a odst. 1 zákona o půdě.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 64 Co 291/2017-554, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 26.426,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu o ztížení či znemožnění uspokojení restitučního nároku žalobce zákonem předvídanou cestou veřejných nabídek v důsledku liknavého postupu žalované. Nedůvodnou shledal námitku žalované ohledně neprovedení příslušných srážek z ceny odňatých pozemků ve smyslu Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „cenový předpis“), neboť všechny předmětné pozemky byly vyvlastněny za účelem bezprostřední realizace výstavby sídliště. Za účelovou odvolací soud označil i argumentaci žalované, jež odkazem na skutečnost, že pozemky byly zahrnuty pouze do směrného územního plánu, dovozovala, že nebylo u odňatých pozemků prokázáno jejich určení pro výstavbu. Připomněl, že úmysl státu vybudovat na odňatých pozemcích sídliště, jenž byl ostatně také realizován, svědčí o tom, že se jednalo o pozemky určené k zastavění. Odvolací soud uzavřel, že pokud předmětné pozemky, jež byly žalobci odňaty, byly určeny k výstavbě sídliště, pak správně byly oceněny jako pozemky stavební.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, na dále na otázce, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předkládá otázku, zda je povinností soudu uplatnit a zohlednit při určování výše restitučního nároku oprávněné osoby srážky ze zjištěné ceny podle Přílohy 7 cenového předpisu. Má za to, při oceňování původních pozemků, které nemohly být pro právní překážky původnímu vlastníkovi vydány, je nutné vycházet z §14 odst. 1 cenového předpisu, podle kterého má být zjištěná cena upravena podle Přílohy 7 cenového předpisu tzv. srážkami. Domnívá se, že při ocenění restitučního nároku žalobce nebyly náležitě zkoumány skutečnosti podmiňující provedení srážek. Zdůrazňuje nutnost zachování ekvivalence mezi hodnotou náhradních pozemků a hodnotou původních pozemků, k čemuž připomíná restituční judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu reprezentovanou nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, přičemž srovnatelné náhrady v nyní projednávané věci lze dosáhnout pouze v případě ocenění původních a náhradních pozemků podle stejných pravidel. Za nepřípustné považuje užití srážek podle Přílohy 7 cenového předpisu pouze u náhradních pozemků a naopak nikoli u pozemků původních, neboť taková aplikace cenového předpisu by znamenala, že oprávněným osobám by bylo poskytnuto na náhradních pozemcích více, než jim stát dříve odejmul. Žalovaná má dále za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení problematiky ocenění odňatých pozemků od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jenž – byť v poněkud odlišných skutkových poměrech - dovodil, že existence směrného územního plánu ještě neprokazuje, že odňaté pozemky jsou určeny k výstavbě. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelkou nastolená otázka má povahu skutkovou, přičemž soudy nižších instancí se podmínkami pro použití srážek z cen vyvlastněných pozemků zabývaly. Domnívá se, že neuplatnění srážek je v souladu s cenovým předpisem. Poukazuje rovněž na liknavé a svévolné chování žalované, neboť nerespektuje spravedlivá a právně správná soudní rozhodnutí přiznávající žalobci jeho restituční nárok, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 10. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Ač žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v neuplatnění srážek ze zjištěné ceny dle Přílohy 7 cenového předpisu při určování výše restitučního nároku oprávněné osoby, jiné (dle mínění žalované správné) právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn.
Námitky, jimiž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o výši restitučního nároku žalobce, přípustnost podaného dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejm. znaleckého posudku č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o., z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve smyslu Přílohy 7 cenového předpisu nejsou naplněny), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Kritika skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
K řečenému sluší se dodat, že otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobce se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, v nichž na obdobném skutkovém základu aproboval závěry soudů nižších stupňů, že při určení výše restitučního nároku žalobce nebyly dány okolnosti odůvodňující aplikaci srážek podle Přílohy 7 cenového předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
K posledně zmíněné argumentační linii dovolatelky sluší se uvést i tolik, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř.; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, přičemž nelze přehlédnout ani to, že uvedené závěry (ohledně určení výše restitučního nároku žalobce), založené na hodnocení provedených důkazů včetně označeného znaleckého posudku, korespondují závěrům již dříve vydaných rozhodnutí, takto aprobovaných i Nejvyšším soudem (viz rozhodnutí shora citovaná).
Další žalovanou vymezenou otázku (zda směrný územní plán je dostatečným územně plánovacím podkladem pro závěr, že pozemky v něm zahrnuté jsou určeny k zastavění) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby (jako tomu bylo v posuzované věci) – je třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 cenového předpisu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby sídliště, přičemž v době přechodu na stát byly v souladu s existující územně plánovací dokumentací (regulační a zastavovací plán z roku 1930, směrné územní plány z let 1964, 1969, 1971 a 1975), a v určitých případech i na základě jednotlivých územních rozhodnutí, určeny k zastavění, nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil.
Odkaz žalované na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, není přiléhavý. Odlišnost ve skutkových okolnostech dříve posuzované věci, jíž si je žalovaná sama vědoma, přitom nespočívají v tom, že v odkazované věci šlo o uspokojení restitučního nároku formou finanční náhrady (a nikoliv vydáním náhradních pozemků), ale jednak se náhrady domáhal postupník oprávněné osoby a nikoliv již oprávněná osoba, které byla způsobena majetková křivda, a dále (a to zejména) pozemky, jež byly vyvlastněny, byly zahrnuty do směrného územního plánu, který pro svou obecnost neurčoval, že by měly být přímo zastavěny a v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění to také nebylo jisté.
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bez uvedení, že by jím byl dotčen pouze některý z výroků rozhodnutí, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. 1. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu