ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2924.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2924/2019-812
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) K. S. , narozeného XY, bytem XY, b) K. Š. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 81/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, č. j. 23 Co 238/2018-760, ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2019, č. j. 23 Co 238/2018-767, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, č. j. 23 Co 238/2018-760, ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2019, č. j. 23 Co 238/2018-767, se ruší; dále se , vyjma výroku I., ruší rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. června 2018, č. j. 7 C 81/2015-695, ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2019, č. j. 7 C 81/2015-768, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 7 C 81/2015-695, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 2019, č. j. 7 C 81/2015-768, zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali vydání náhradních pozemků parc. č. XY a XY, všech v obci a katastrálním území XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce a) zaplatit žalované částku 17.231,085 Kč (výrok III.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Dále uložil každému z žalobců povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení ve výši 4.944,50 Kč (výrok V.) a žalované uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení ve výši 9.889,- Kč (výrok VI.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců (výslovně toliko proti výrokům IV., V. a VI.) i žalované (explicitně toliko proti výrokům II., IV., V. a VI.) rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 23 Co 238/2018-760, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2019, č. j. 23 Co 238/2018-767, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 435.241,- Kč (výrok I.), ve výrocích V. a VI. změnil tak, že žalovaná je povinna náklady řízení státu ve výši 19.778,- Kč na účet Okresního soudu v Nymburce (výrok II.), a ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok III.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 73.142,- Kč (výrok IV.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Jelikož hodnota žalobci vybraného náhradního pozemku, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Shledaly totiž, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná zákonem stanovená překážka, neboť nárokovaný pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, část rozsahu jeho plochy je zemědělsky využívaná, část fakticky slouží jako fotbalové hřiště s mobilními fotbalovými brankami. Zdůraznily, že za stavu, kdy ve vztahu k předmětnému pozemku nebylo vydáno žádné konkrétní územní rozhodnutí nebo stavební povolení a nebylo rozhodnuto o jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu, nezakládá restituční výluku ani skutečnost, že sporný pozemek je v územním plánu města XY situován do zastavitelných ploch pro tělovýchovná a sportovní zařízení. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně pouze ve vztahu k náhradě nákladů řízení, neboť k uspokojení restitučního nároku žalobců došlo v plném rozsahu, byť vydáním pouze části původně žalovaných pozemků, a proto se zřetelem k charakteru řízení, v němž soud není vázán žalobním petitem ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), žalobci mají právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že nebyly splněny předpoklady, jejichž naplnění judikatura v dovolání blíže konkretizovaná vyžaduje, pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, a to zejména proto, že žalovaná nepostupovala vůči žalobcům, kteří neprojevovali aktivní zájem o uspokojení jejich restitučních nároků ve veřejných nabídkách, liknavě či svévolně. Vyjadřuje též přesvědčení, že předmětný pozemek není vhodný k převodu jako pozemek náhradní, neboť slouží jako fotbalové hřiště a územním plánem je určen jako pozemek pro sport a rekreaci, a tudíž je dán veřejný zájem na jeho nevydání. V této souvislosti připomíná, že vyhovující prostory pro sportoviště ze strany obce jsou z pohledu konkrétního místa přirozeně omezené, zatímco uplatněný restituční nárok lze uspokojit alternativně. Dále se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení, poněvadž žalobci vzali zpět žalobu v rozsahu pozemků hodnotou převyšujících výši jejich restitučního nároku, pročež žalobce nelze považovat plně úspěšné účastníky v dané věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání označili námitky žalované za nepřiléhavé a směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž stran hodnocení existence liknavosti a svévole na straně žalované připomněli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1799/2018 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vydané ve věci týchž účastníků. Tvrzení dovolatelky o nepřevoditelnosti předmětného pozemku se dle mínění žalobců nezakládá na pravdě, jelikož předmětný pozemek je pozemkem zemědělským, na němž se nenachází fotbalové hřiště a jenž ostatně ani nikterak nesousedí se sportovním areálem. Za nedůvodné žalobci považují rovněž výtky žalované vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť v dané věci jde o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., a proto byl-li prokázán základ nároku žalobců spolu s existencí liknavého a svévolného postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců, lze dle názoru žalobců uzavřít, že žalobci byli se svou žalobou plně úspěšní, ačkoli v průběhu řízení změnili penzum náhradních pozemků. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popřípadě odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné v rozsahu, v němž žalovaná vytýká odvolacímu soudu odklon od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradního pozemku).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž – i přes aktivní přístup žalobců (restituční nároky byly uplatněny již v roce 1992, rozhodnuto o nich bylo až v letech 2013 a 2014) – do současné doby nedošlo k uspokojení jejich restitučních nároků, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku v rozsahu odpovídajícím jejich restitučním nárokům.
Zmiňuje-li dovolatelka na podporu svých tvrzení též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak Nejvyšší soud podotýká, že v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů neshledaly, že by výhradně delší doba, po niž nárok oprávněných osob nebyl uspokojen, dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobců. Liknavost a svévolnost na straně žalované totiž byla konstatována rovněž v důsledku nedostatečných kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejné nabídky náhradních pozemků.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s další, dovolatelkou citovanou, judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývá (v souladu s ustálenou judikaturou) se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů právě s ohledem na skutečnost, že žaloba na vydání konkrétního náhradního pozemku představuje výjimečný prostředek ochrany proti libovůli dovolatelky. Není přitom žádného důvodu řešit vymezené otázky oproti stávající ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu odchylně.
Nelze taktéž přehlédnout, že dovolacímu soudu byla již dříve ve věci totožných účastníků řízení otázka liknavého postupu žalované, respektive jejího právního předchůdce, k řešení předložena. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1799/2018, bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 20 Co 5/2017-498, jako nepřípustné odmítnuto. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění žaloby týkající se jiného náhradního pozemku, bude posouzení otázky řádnosti postupu vůči stejným oprávněným osobám (žalobcům) soudy nižšího stupně odlišné.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti předmětného náhradního pozemku (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) nezohlednil zákonnou překážku pro vydání pozemku upravenou v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Výše citované ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu“ (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jakož i na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019), podle nějž v případě výluky uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle ustanovení §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury).
Z hlediska aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. přitom není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací [viz §2 odst. 1 písm. l) a n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“); dále srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018].
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze předmětný pozemek považovat za vhodný k převodu oprávněným osobám jako pozemek náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány – správné není, neboť závěr odvolacího soudu (jakožto ostatně i soudu prvního stupně), že předmětný pozemek za vhodný k takovému převodu považovat lze, je přinejmenším předčasný. Odvolací soud se totiž otázkou převoditelnosti nárokovaného pozemku zabýval toliko optikou faktu, že ve vztahu k předmětnému pozemku, jenž je situován v územním plánu města Nymburk do zastavitelných ploch pro tělovýchovná a sportovní zařízení, dosud nebylo vydáno žádné konkrétní územní rozhodnutí či stavební povolení. Z hlediska výluky uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. je ovšem podstatné začlenění pozemku do územně plánovací dokumentace vymezené plochy (koridoru) pro veřejně prospěšné stavby, což je jiný než odvolacím soudem zjišťovaný údaj [k tomu srovnej též vymezení pojmů územního plánování uvedené v ustanovení §2 odst. 1 stavebního zákona; k obsahu územního plánu a regulačního plánu pak srovnej též přílohy 7 a 9 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak srovnej přílohu 7 odst. 1 písm. d) posledně zmíněné vyhlášky, podle níž textová část územního plánu obsahuje koncepci veřejné infrastruktury, včetně podmínek pro její umísťování, vymezení ploch a koridorů pro veřejnou infrastrukturu, včetně stanovení podmínek pro jejich využití]. V případě pochybností [o tom, zda jde o pozemek, jenž je dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. z převodu vyloučen] je proto třeba se obrátit s kvalifikovanou žádostí – požadující sdělení relevantních údajů ve smyslu citovaného ustanovení – na příslušný úřad územního plánování [srovnej §6 odst. 1 písm. b), část věty za středníkem, zákona č. 503/2012 Sb.], případně takto sdělené údaje prověřit i jinými důkazními prostředky (znalecký posudek, územně plánovací dokumentace).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve shora vymezeném rozsahu i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Rozsudky soudů obou stupňů byly vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušeny i v akcesorických výrocích o nákladech řízení (společně s výroky o věci samé), byť jinak není dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu