ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3124.2018.3
sp. zn. 28 Cdo 3124/2018-310
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. K. , nar. XY, bytem XY, a b) I. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 100/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 28 Co 390/2017-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j.
28 Co 390/2017-254, se ve výrocích II. – IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 C 100/2016-179, určil výši restitučního nároku každého ze žalobců za nevydané pozemky částkou 202.625 Kč (výrok I.), nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Shledal naléhavý právní zájem žalobců, již jsou oprávněnými osobami v intencích zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), na určení výše restitučního nároku. Jim v době nesvobody odňaté pozemky považoval pro účely jejich ocenění za stavební, neboť tyto byly vyvlastňovány se záměrem budoucí bytové výstavby na nich. Při stanovení konkrétní částky vyšel okresní soud ze znaleckého posudku, v němž aplikovaný postup pokládal za správný. Žalobu měl za důvodnou i v části, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle k převodu shora identifikovaného pozemku (jehož vydání nebrání překážky ve smyslu zákona o půdě – nelze je spatřovat ani v záměru obce, jež není vlastníkem pozemku, zřídit zde dětské a workoutové hřiště), jelikož žalovaná jednala liknavě, ba svévolně (slovy ustálené judikatury Nejvyššího soudu), pročež žalobcům náleží právo domáhat se uspokojení jejich restitučního nároku mimo veřejnou nabídku žalované.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 28 Co 390/2017-254, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba na určení zamítá (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) i soudem odvolacím (výrok IV.). Krajský soud neshledal naléhavý právní zájem žalobců na žádaném určení. Ve zbytku se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran ocenění odňatých pozemků jako stavebních, odkázav přitom na ustálenou judikaturu dovolacího i Ústavního soudu. Rovněž aproboval jeho názor, dle něhož žalobci mohou saturování svého restitučního nároku požadovat i mimo veřejnou nabídku organizovanou žalovanou, nepodařilo-li se jim i přes aktivní přístup domoci se svých práv, což svědčí o liknavém postupu žalované. Vybraný náhradní pozemek pokládal za vhodný k vydání, přičemž neshledal důvodnou námitku ohledně jeho povahy jako veřejného prostranství ani záměru zřídit na dotčené ploše dětské hřiště. Poukázav na omezený výběr náhradních pozemků na jedné a na prioritu naturální restituce na druhé straně, konstatoval, že je spravedlivější, aby holé vlastnictví ke spornému pozemku náleželo restituentům, již jej mohou obci prodat, případně pronajmout. Judikaturu Nejvyššího soudu týkající se restituce pozemku představujícího veřejné prostranství neměl za přiléhavou. Pro vylíčené rozhodl, jak bylo popsáno shora.
Uvedené rozhodnutí napadá ve výrocích II. až IV. dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v otázkách možnosti uspokojení nároku mimo postup předvídaný v §11a zákona o půdě a způsobilosti pozemků k vydání jakožto pozemků náhradních. Současně upozorňuje na problémy, dle jejího názoru v rozhodovací praxi doposud neřešené, a sice lze-li jako liknavé hodnotit jednání, nesouhlasí-li povinná s oceněním restitučního nároku, jenž jí má být uspokojen, a je-li korektní, aby se odvolací soud odmítl zabývat nesprávností ve věci užitého znaleckého posudku. Předně nesouhlasí, že by byly naplněny podmínky umožňující žalobcům uspokojit jejich nárok mimo veřejné nabídky, není-li možné v postupu žalované shledat prvky liknavosti či svévole. Akcentuje přitom pasivitu, resp. nedostatečnou aktivitu na straně žalobců, připomínajíc, že samotná doba, po níž nebyl restituční nárok saturován, ještě nesvědčí o liknavém jednání žalované. Délku období, za něž nebylo právu žalobců vyhověno, odůvodňuje sporností výše restitučního nároku, vyjadřujíc svůj nesouhlas s oceněním odňatých pozemků jako stavebních. V nastíněné souvislosti upozorňuje rovněž na vady (ocenění odňatého pozemku dle stavu v okamžiku účinnosti zákona o půdě, nikoliv v době jeho odebrání původnímu majiteli, absence reflexe srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky) znaleckého posudku, z něhož nalézací soudy nesprávně vycházely, aniž by vytýkaná pochybení odstranily judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu předvídaným postupem. Konečně vyzdvihuje nezpůsobilost žalobci vybraného náhradního pozemku k vydání, představuje-li tento veřejné prostranství s budoucím záměrem realizace dětského hřiště – veřejně prospěšné stavby. Existuje zde tudíž překážka ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů. Charakter veřejného prostranství pak brání naplnění účelu zákona o půdě, získali-li by žalobci toliko holé vlastnictví. Pro uvedené dovolatelka navrhuje změnit rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části tak, že se žaloba zamítá, a odpovídajícím způsobem rozhodnout o náhradě nákladů řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřili žalobci, již odmítajíc námitky dovolatelky, navrhli její podání jako nepřípustné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Dle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
Dovolání žalované lze shledat přípustným, neboť se odvolací soud při hodnocení náhradního pozemku jako vhodného k vydání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu (zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) reflektující i rozhodnutí Ústavního soudu (viz jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) je vystavěna na náhledu, dle něhož při liknavém, ba svévolném či diskriminujícím postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku restituentů na převod náhradních pozemků za nemovitosti, jež nemohly být vydány pro přítomnost zákonem jmenovaných překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních pozemků i mimo veřejnou nabídku iniciovanou žalovanou. Takovým způsobem žádaný pozemek ovšem musí být vhodný, tedy potenciálně do veřejné nabídky zařaditelný. Ve vztahu k některým kriteriím vhodnosti lze připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v jejíchž intencích se nesmí jednat obzvláště o pozemek zatížený právy třetích osob, jeho převod nesmí být z jiného důvodu zákonem zapovězen, mělo by jej být možné zemědělsky obhospodařovat, a jeho vydání oprávněné osobě nesmí zapříčiňovat jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Nelze přitom opomenout ani judikaturu Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15) a na ni navazující rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž se podává, že pod výluku z restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě lze podřadit i situaci, v níž by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval. Jedná se zvláště o případy, jsou-li nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, obdobně řečené připomínají rozsudky téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, aplikující vylíčené teze i na problematiku církevních restitucí).
Nemohl-li by pak být dotčený pozemek vydán jako předmět naturální restituce pro zákonem stanovenou překážku [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], převažuje-li veřejný zájem nad zájmem oprávněné osoby, stěží můžeme přijmout závěr, že jej lze restituentovi poskytnout jako pozemek náhradní (a takový pozemek nebyl by ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §11a odst. 2 zákona o půdě) – k řečenému viz zejména citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a jeho rozsudek ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017.
Odvolací soud považoval vydání sporného pozemku za spravedlivé a odpovídající ustálené judikatuře, byť dospěl k závěru, že se tímto způsobem restituentům dostane pouze holého vlastnictví, poněvadž se jedná o veřejné prostranství, jež lze využívat jen limitovaně. Popsaný závěr tak zjevně odporuje shora připomenutým tezím konstantně zastávaným judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu akcentující mimo jiné účel restitucí vyjádřený v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě, jímž bezpochyby nebylo přenechání holého vlastnictví osobám oprávněným z restitučních předpisů (viz zejména jmenovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/14, jakož i jej citující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 883/2017), pročež rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo v tomto směru obstát jako věcně správné. Brání-li vydání požadovaného pozemku již jeho charakter, jeví se irelevantním vyjadřovat se k otázce povahy zamýšleného dětského hřiště jakožto stavby vůbec, eventuálně stavby veřejně prospěšné. Zodpovídání nastíněným směrem orientovaných otázek dovolatelky by tudíž v tuto chvíli bylo toliko teoretickým rozborem bez možnosti vlivu na konečné rozhodnutí o věci, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
K námitkám dovolatelky stran výše restitučního nároku žalobců lze poznamenat, že tyto postrádají relevance především proto, že rozsudek odvolacího soudu byl zpochybňován pouze ve výroku II., nikoliv ve výroku I. týkajícím se určení výše restitučního nároku. Konečný rozsah restitučního nároku žalobců pak nemůže mít na rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k převodu dotčeného pozemku vliv v situaci, nepřesahuje-li jeho hodnota ani mezi účastníky nespornou část neuspokojeného restitučního nároku oprávněných osob.
Nad rámec výše uvedeného sluší se pak dodat, že byť není možné napadený rozsudek aprobovat pro shora vytknuté pochybení, přisvědčit dovolatelce naopak nelze v mínění o korektním postupu z její strany. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně konstatuje, že zjišťování a hodnocení klíčových skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i jednání žalovaného úřadu (jeho právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a jejichž revize dovolacímu soudu nepřísluší. Při přezkumu posouzení věci se dovolací soud může zabývat toliko tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, a v něm citovanou judikaturu). V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž připomněl, v jakých případech lze postup dovolatelky zpravidla označit za přinejmenším liknavý. Úsudek soudů nižších stupňů o takovém jednání žalované pak ani v aktuální kauze není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem [viz především prokázaný aktivní přístup žalobců (srov. str. 12-13 rozsudku soudu prvního stupně), jakož i lpění dovolatelky na nesprávném ocenění odňatých pozemků, jež soudy korektně posuzovaly jako pozemky stavební, byly-li vykupovány se záměrem výstavby obytných domů – srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018]. Závěry krajského soudu současně nikterak neodporují dovolatelkou jmenovaným rozhodnutím, je-li v daném případě aktivita žalobců nepochybná, a nelze-li dovolatelce přisvědčit ani v tom, že by úsudek odvolacího soudu o její liknavosti vycházel výlučně z délky časového období, po něž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen.
S ohledem na vylíčený nedostatek v rozsudku odvolacího soudu nerespektujícím patřičně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přikročil dovolací soud ve smyslu §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v napadené části (výrok II.), jakož i v závislých výrocích, a vrácení věci tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu