ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3277.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3277/2018-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CarTec Praha s.r.o. , IČ 496 14 801, se sídlem v Praze 10, Průběžná 3123/80, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalovanému J. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, o 402.089 Kč s příslušenstvím z částky 500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 23/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2018, č. j. 12 Co 27/2018-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Rajchla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 13 C 23/2012-320, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 97.911 Kč (výrok I.), co do sumy 1.363.373 Kč s úrokem z prodlení z 1.387.925 Kč od 13. 9. 2012 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 15. 3. 2007 smlouvu o koupi osobního automobilu značky BMW. Žalovaný od kupní smlouvy dne 7. 5. 2009 odstoupil pro vady předmětu koupě (povinnost žalobkyně vrátit kupní cenu oproti vydání automobilu byla deklarována rozhodnutím soudu v jiném řízení), až do 8. 8. 2012, kdy vůz převzala žalobkyně, však vozidlo dále užíval. Soud proto dospěl k závěru, že je žalovaný povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] vzniklé výkonem užívacího práva, jehož rozsah určil podle svého uvážení (výši obvyklého nájemného odmítl soudem ustanovený znalec určit, neboť vozidlo trpící podobně závažnou vadou by nemělo být vůbec provozováno, tedy ani pronajímáno).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 12 Co 27/2018
-355, rozhodující na základě odvolání žalobkyně, odvolací řízení zastavil ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 97.911 Kč od 6. 3. 2018 do zaplacení (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 402.089 Kč s úrokem z prodlení z částky 500.000 Kč od 13. 9. 2012 do 5. 3. 2018 a z částky 402.089 Kč od 6. 3. 2018 do zaplacení, jakož i ve výroku IV. potvrdil, ve výroku III. jej pak změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud (jenž zastavením odvolacího řízení reflektoval částečné zpětvzetí odvolání) vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům. Zohlednil totiž, že předmětné vozidlo nesplňovalo nároky na provoz a použitelnost, jelikož podle zjištění znalců nebylo možné seřídit geometrii náprav, jejichž odchylka v deseti parametrech přesahovala povolenou toleranci, kterýžto stav podstatně snižoval bezpečnost jízdy automobilu. Znalec ustanovený ke zjištění výše obvyklého nájemného (ve shodě s názorem odborníka posuzujícího vady vozidla ve sporu o vrácení kupní ceny) vyslovil úsudek, že vozidlo nebylo způsobilé pronájmu a že nelze stanovit nájemné za vůz, s jehož užíváním je spojeno zvýšené riziko dopravní nehody. Odvolací soud uvedl, že podobně defektní automobil, byť byl užíván, by nemohl být za žádných okolností předmětem nájmu, a jeho užívání tudíž ani nezaložilo bezdůvodné obohacení žalovaného. Je navíc nutné zohlednit, že žalovaný byl do popsané situace „vmanévrován“ žalobkyní, která odmítala svou odpovědnost za vady, a vrácení kupní ceny se tak žalovaný domohl až po třech letech (na základě pravomocného soudního rozsudku). Žalobkyně se tedy zjevně pokouší těžit z protiprávního stavu, který sama vyvolala, což nárok na vydání bezdůvodného obohacení činí nejen nedůvodným, ale též z morálního hlediska nespravedlivým. Odvolací soud proto v zamítavém výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (v rozsahu v němž bylo napadeno odvoláním žalobkyně) potvrdil jako věcně správné.
Tento rozsudek (ve výrocích II. a III.) napadla dovoláním žalobkyně, jež uvádí, že se odvolací soud při posuzování existence nároku z bezdůvodného obohacení a stanovení jeho výše odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále podotýká, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách, které dovolací soud dosud neřešil (určení výše bezdůvodného obohacení při vadách vozu), případně které jsou posuzovány rozdílně (zde má na mysli problematiku náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně). Namítá též porušení svého práva na spravedlivý proces překročením mezí odvolacího přezkumu, překvapivostí naříkaného rozhodnutí a porušením zákazu změny k horšímu.
Dovolatelka zdůrazňuje, že v souladu s konstantní rozhodovací praxí při užívání cizí věci bez právního důvodu vzniká uživateli prospěch, za který je v režimu §451 obč. zák. povinen vydat náhradu ve výši obvyklého nájemného. Není přitom sporu o tom, že žalovaný v rozhodném období automobil užíval. Vady, jimiž vozidlo trpělo, nebránily jeho provozu, žalovaný by proto měl být zavázán k úhradě peněžitého ekvivalentu částky, kterou by musel vynaložit, aby si opatřil právo užívat jiný vůz a cestovat s ním ve stejném rozsahu, v jakém tak činil s předmětným vozidlem. Za chybné by žalobkyně pokládala i odepření žalovaného práva s ohledem na údajný rozpor jeho výkonu s dobrými mravy, jež naznačil odvolací soud, neboť jí nelze přičítat nepoctivost či zlý úmysl, pouze upřímné přesvědčení o bezvadnosti vozidla.
Dovolatelka dále kritizuje úvahy soudu prvního stupně ohledně výše bezdůvodného obohacení žalovaného, vytýká odvolacímu soudu, že jí nepřiznal úroky z prodlení z částky 97.911 Kč, přestože tato suma byla žalobkyni pravomocně přiznána prvoinstančním rozsudkem, a konečně namítá pochybení při změně rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a žalobě v odpovídajícím rozsahu vyhověl.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud ve své judikatuře soustavně uvádí, že výkonem užívacího práva k cizí věci bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. odpovídající částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Pokud však užívaný statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Uzavřel-li tedy odvolací soudu, že předmětné vozidlo pro své vady nemohlo být bezpečně užíváno k jízdě na pozemních komunikacích, a tudíž ani pronajímáno k užití coby dopravní prostředek (což je závěr skutkový, opírající se o hodnocení v řízení provedených důkazů a nepodléhající dovolacímu přezkumu, viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), není s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu ani jeho úvaha, dle níž žalovaného netíží povinnost vydat žalobkyni náhradu za užívání sporného vozu z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož tržní hodnota jím konzumovaného užívacího práva byla nicotná.
Obstojí-li úsudek odvolacího soudu o nedůvodnosti základu nároku, je nadbytečné zabývat se otázkou správného posuzování jeho výše, na níž ostatně napadené rozhodnutí (na rozdíl od rozsudku okresního soudu) nespočívá. Stejně tak není třeba vyjadřovat se k možnosti odepření výkonu žalovaného práva pro rozpor s dobrými mravy, neboť i kdyby odvolací soud artikuloval tuto úvahu jako plnohodnotný důvod zamítnutí projednávané žaloby (což se ze zpochybněného rozhodnutí nepodává), jednalo by se o samostatnou právní otázku, jejíž odlišné řešení by nemohlo na výsledku sporu ničeho změnit, jelikož závěr o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na němž odvolací soud svůj rozsudek vystavěl primárně a který sám o sobě rovněž opodstatňuje zamítnutí žaloby, byl shledán konformním s judikaturou dovolací instance (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 668/2016, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5650/2017, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3164/2017).
Námitky, jež vznáší proti rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství z částky 97.911 Kč, dovolatelka nepropojuje s žádnou otázkou hmotného či procesního práva, která by odpovídala kritériím vytyčeným v §237 o. s. ř., a její dovolání tudíž v příslušné části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2415/2017, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016); zmíněné nedostatky přitom již s ohledem na uplynutí dovolací lhůty nemohou být zhojeny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Ani prosté tvrzení žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost podaného dovolání, není-li současně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58, dále srovnej namátkou též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6067/2017, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1014/2018). Nad rámec řečeného dovolací soud podotýká, že rozsudek odvolacího soudu není možné pokládat za překvapivý, neboť právní názor, který se ukázal být nosným pro rozhodnutí odvolacího soudu (totiž úsudek, že užívání vozidla nezpůsobilého provozu na pozemních komunikacích nemohlo založit bezdůvodné obohacení žalovaného), vyplynul z dosavadního průběhu řízení (soud prvního stupně se s ním přímo vypořádal ve svém rozhodnutí, ač mu nepřitakal), takže není možné přesvědčivě namítat, že byla dovolatelka neočekávaným vývojem právního posouzení případu připravena o možnost skutkově a právně argumentovat k tomuto aspektu věci (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Rovněž nelze usuzovat, že by se v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu procesní pozice žalobkyně změnila k horšímu, neboť fakt, že v rozsahu dotčeném odvoláním bylo zamítnutí žaloby potvrzeno, byť z odlišných důvodů, pro žalobkyni negativní výsledek řízení nikterak neprohloubil.
Směřuje-li dovolání žalobkyně do části výroku II. napadeného rozsudku týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně a do jeho výroku III., je objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší soud projednávané dovolání v plném rozsahu odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.940 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.390,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu