ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.370.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 370/2019-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 36/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 24 Co 351/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 4 C 36/2017-122, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, všech zapsaných na listě vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 47.432,- Kč k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 24 Co 351/2017-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 23.716,- Kč k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyhověly žádání žalobce, jejž považovaly za osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce a jeho právních předchůdců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku zpochybňování restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Má za to, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Rovněž upozorňuje, že žalobce nepodal žalobu na určení výše restitučního nároku, na základě které by byl jeho nárok určen přesně a jednoznačně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), podotýká, že pro účastníky je závazný pouze výrok pravomocného rozsudku, pročež odvolací soud pochybil, převzal-li bez dalšího závěry řízení v jiné věci. Dále namítá nepřípustnost vydání pozemku XY v katastrálním území XY, obci XY, tzn. jednoho z předmětných pozemků, a to na základě jeho vyloučení z převodu podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“). Odvolacímu soudu také vytkla, že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř.“ a současně porušil právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání za nepřípustné. Připomněl rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017, vydaná v obdobných věcech týchž účastníků, jimiž byla dovolání žalované odmítnuta. Dále podotýká, že právní „nevydatelnost“ pozemku parc. č. 367/2 v katastrálním území XY, obci XY, uplatňuje žalovaná až v dovolání, a tudíž se jedná o v dovolacím řízení nepřípustnou novotu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 11. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího), i potřebu řešení právních otázek v rozhodovací praxi dosud neřešených a otázek, které by měly být řešeny rozdílně, žádné takové otázky v dovolání nevymezuje a nelze je ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takových otázek shledat dovolání žalované přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Proto z hlediska dovolacího přezkumu není rozhodné tvrzení žalované (poprvé uplatněné až v dovolání) o nepřípustnosti vydání jednoho z předmětných pozemků (konkrétně pozemku parc. XY v katastrálním území XY, obci XY) z důvodu zákonné překážky podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. Žalovaná v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdila, že by tento pozemek byl určen podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření. Pouze ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 3. 2017 žalovaná uvedla, že doplní další skutečnosti rozhodné pro posouzení „převoduschopnosti“ předmětných pozemků (viz č. l. 48 soudního spisu), k čemuž ovšem podle obsahu spisu nedošlo, ba naopak účastníci učinili v řízení nesporným, že na předmětných pozemcích nevázne žádná zákonná překážka pro jejich vydání (viz strana 2 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 4. 2017, strana 1 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. 6. 2017, dále též strana 3 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i strana 5 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z nastíněného je patrné, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nekoliduje závěru vyslovenému v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, o možnosti převést v řízení o vydání náhradního pozemku podle ustanovení §11a zákona o půdě oprávněné osobě jiný náhradní pozemek k uspokojení jejího restitučního nároku, ukáže-li se v průběhu soudního řízení, že oprávněnou osobou vybraný náhradní pozemek není k převodu způsobilý. Sluší se ovšem dále uvést, že podle závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sama okolnost, že pozemek, jenž má být oprávněné osobě podle zákona o půdě vydán jako pozemek náhradní, je dotčen probíhajícím řízením o komplexní pozemkové úpravě, není na překážku závěru o jeho vhodnosti k vydání oprávněné osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014), nevyšly-li zároveň v řízení před soudy nižšího stupně najevo skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu dotčené nemovité věci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ani další skutečnosti, jež by takovému převodu bránily (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované, případně jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučního nároku žalobce není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. I přes aktivní přístup žalobce, respektive jeho právních předchůdců (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v letech 2000–2009) do současné doby nedošlo zcela k uspokojení jeho restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jeho restitučnímu nároku.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je založen na závěru, že oprávněná osoba může svůj nárok na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a to již proto, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Přiléhavost postrádá poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí; k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu ex favore restitutionis ) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně – odkázat také například na nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo nálezy ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125. Sluší se uvést, že odvolací soud se nijak nezpronevěřil obecnému závěru obsaženému v citovaných nálezech Ústavního soudu, a to, že restituční proces zajisté směřuje k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pak nemůže založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a občanského soudního řádu v platném znění“ (tedy otázka o vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu, resp. závaznosti rozsudku), kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srovnej §241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.
V posuzované věci tak není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., připomínaje – ve vazbě na ustanovení §159a o. s. ř. – že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů) na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (poukaz odvolacího soudu na dříve vydané rozhodnutí ve věci týchž účastníků, nelze chápat jako vázanost tímto rozhodnutím).
Dovolatelkou namítaná okolnost, že „žalobce nepodal žalobu o určení výše restitučního nároku, na základě které by byl jeho nárok určen přesně a jednoznačně“, je zcela lichá, když výše restitučního nároku žalobce byla soudy vyčíslena s ohledem na to, jak byl jeho restituční nárok postupně (a to i v soudních řízeních) uspokojován, přičemž z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 4. 2017 vyplývá, že žalovaná uznala restituční nárok žalobce ve výši 2.954.177,70 Kč.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, taktéž přípustnost dovolání založit nemůže, a to již proto, že ohledně ní neuplatnila žádnou dovolací argumentaci (z obsahu dovolání se nepodává, v jakém směru mělo k porušení tohoto práva dojít), přičemž rovněž nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Nelze taktéž přehlédnout, že dovolacímu soudu byla již dříve ve věci totožných účastníků řízení otázka liknavého postupu žalované, respektive jejího právního předchůdce, k řešení předložena. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 13 Co 414/2016-70, jako nepřípustné odmítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017, pak bylo rovněž odmítnuto jako nepřípustné dovolání žalované brojící proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 11 Co 141/2017-374. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění žaloby o nahrazení projevu vůle týkající se vydání jiných pozemků bude posouzení otázky řádnosti postupu (při nezměněném postoji žalované k uspokojování restitučního nároku) vůči stejné oprávněné osobě (žalobci) soudy nižšího stupně odlišné a že tudíž žalovaná bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu