ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3829.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3829/2018-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) L. Ch., narozeného XY, bytem XY, b) M. H., narozeného XY, bytem XY, c) M. K., narozené XY, bytem XY, d) M. K., narozeného XY, bytem XY, e) J. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Ladislavem Chundelou, advokátem se sídlem v Praze 4, Libušská 225/51, za účasti 1) B. M., narozené XY, bytem XY, 2) B. P., narozené XY, bytem XY, 3) J. M., narozenému XY, bytem XY, 4) J. H., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Zuzanou Pickovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, 5) Ing. Hany Sázavské, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, insolvenční správkyně úpadce Jan NAIDR spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, V zákopech 534/3, identifikační číslo osoby: 14891123, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 99/2003, o dovolání účastníků řízení 1) až 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 24 Co 6/2017-591, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 11 C 99/2003 – 505 (ve znění shora označeného opravného usnesení), určil, že žalobce a) k ideální 1/3 a žalobkyně b) – P. H. - k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY, nacházejících se v katastrální území XY, obec hlavní město XY, oddělených dle geometrického plánu po rozdělení pozemku (parc. č. XY o výměře 4.082 m 2 , nacházejícího se v katastrální území XY, obec hlavní město XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY) č. 1303-25/14 ze dne 27. 11. 2014 (dále „předmětné pozemky“), který je nedílnou součástí rozsudku, s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 9. 2002, č. j. PÚ 3167/01 (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce a) k ideální 1/3 a žalobkyně b) – P. H. - k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v katastrální území XY, obec hlavní město XY, odděleného dle geometrického plánu po rozdělení pozemku (parc. č. XY o výměře 4.082 m 2 , nacházejícího se v katastrální území XY, obec hlavní město XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY) č. 1303-25/14 ze dne 27. 11. 2014, který je nedílnou součástí rozsudku, a pozemků parc. č. XY (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu na určení, že účastníci řízení 1) až 3) společně k ideální 1/6 a účastník řízení 4) k ideální 1/3 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY, nacházejících se v katastrální území XY, obec hlavní město XY, oddělených dle geometrického plánu po rozdělení pozemku č. 1303-25/14 ze dne 27. 11. 2014, který je nedílnou součástí rozsudku, a dále pozemků parc. č. XY (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), o nákladech řízení státu tak, že České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se ve vztahu k účastníkům řízení 1) až 5) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.), že žalobce a) je povinen nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady řízení státu ve výši 19.619,- Kč (výrok VI.) a že žalobkyně b) je povinna nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady řízení státu ve výši 19.619,- Kč (výrok VII.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 24 Co 6/2017-591, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a účastník řízení 5) je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, přičemž původní povinná osoba (Zemědělské zásobování a nákup, státní podnik v likvidaci) zanikla. Původním vlastníkem předmětných pozemků bylo manželé J. a A. M. Jejich právními nástupci (a oprávněnými osobami), kteří uplatnili restituční nárok u pozemkového úřadu, se stali J. Ch. [jejím právním nástupcem je žalobce a)], A. H.[jejím právním nástupcem je účastník řízení 4)], J. M. [jeho právními nástupci jsou účastníci řízení 1) až 3)] a žalobkyně b). Pro překážku zastavěnosti [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] nemohly být oprávněným osobám vydány pozemky parc. č. XY. Ostatní pozemky, jež byly odděleny na základě geometrického plánu, jenž se stal součástí rozsudku soudu prvního stupně, vydat lze. O určení spoluvlastnictví k předmětným pozemkům však mohlo být rozhodnuto jen ve vztahu k žalobci a) a žalobkyni b). Pouze tyto oprávněné osoby totiž podaly v poměrech právní úpravy části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek, jenž byl s ohledem na změnu právní úpravy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 (v souvislosti s přijetím zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní – dále „s. ř. s.“) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2003, č. j. 38 Ca 748/2000-23 podle ustanovení §46 odst. 2, §68 písm. b) a §129 odst. 2 s. ř. s. odmítnut. Aktivně legitimováni k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále „o. s. ř.“), tak byli s ohledem na ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. pouze žalobci. Ve prospěch účastníků řízení 1) až 4) nemohlo být aplikováno ustanovení §250f písm. c) o. s. ř., neboť řízení o uspokojení restitučního nároku uplatněného ve smyslu ustanovení §9 zákona o půdě v řízení podle části páté občanského soudního řádu není řízením, u něhož by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání práv a povinností mezi účastníky, a rozhodnutí o žalobě podané jen některým z účastníků řízení před správním orgánem, se mohlo vztahovat i na ostatní účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze proti části výroku I., jímž byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, podali dovolání účastníci řízení 1) až 4) – dále „dovolatelé.“ Mají za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvedli, že byli v poměrech právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, účastníky řízení před správním orgánem, avšak v důsledku tvrzené kooperace s dalšími oprávněnými osobami (žalobci) nepodali opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. V souvislosti se změnou úpravy správního soudnictví účinnou od 1. 1. 2003 žalobu podle novelizované části páté občanského soudního řádu tak mohli podat pouze ti, kdo do 31. 12. 2002 proti rozhodnutí správního orgánu podali opravný prostředek. Mají rovněž za to, že je dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, a to z hlediska aplikace přechodného ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. a dále ustanovení §250f písm. c) o. s. ř., k němuž odvolací soud nijak nepřihlédl, ač řízení o restitučním nároku podle zákona o půdě v řízení podle části páté občanského soudního řádu je řízením, kde zákon stanoví určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto mohl odvolací soud rozhodnout o celém restitučním nároku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu změnil tak, že změní ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně a určí, že dovolatelé jsou v dovolacím návrhu specifikovaných ideálních podílech spoluvlastníky pozemků parc. č. XY, nacházejících se v katastrální území XY. Dále navrhli, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, neboť předmětné pozemky byly sepsány do majetkové podstaty v insolvenčním řízení ve věci úpadce Jan NAIDR spol. s r. o. Pokud by k odložení právní moci nedošlo, pak by byli dovolatelé vážně ohroženi na svých právech, neboť prodejem předmětných pozemků z majetkové podstaty by pozbyli možnost získat pozemky do svého vlastnictví a náhradní uspokojení z výtěžku zpeněžení pozemků by bylo spojeno s vedením komplikovaných sporů z titulu žaloby z lepšího práva s ostatními věřiteli úpadce.
Žalobci a účastník řízení 5) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 11. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), jež jsou zastoupeni advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Původní žalobkyně b), P. H., dne 19. 1. 2018 zemřela a jejími právními nástupci coby závětní dědici jsou podle usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 6. 2018, č. j. 26 D 104/2018-75, jež dne 25. 6. 2018 rovněž nabylo právní moci, pozůstalý manžel M. H., pozůstalá dcera M. K. a pozůstalí vnuci M. K. a J. K.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v ustanovení §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, dále srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Příslušná pasáž dovolání (článek III.) – ve světle shora uvedeného – není s ohledem na ustanovení §237 o. s. ř. a judikatorní závěry dovolacího soudu způsobilým vymezením důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v požadavku na řešení otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené. Tuto otázku nelze vysledovat ani z obsahu dovolání, neboť v něm dovolatelé, kromě vylíčení průběhu řízení před správním orgánem a soudy obou stupňů a vlastní procesní činnosti, podrobují kritice rozhodnutí soudů obou stupňů, jež je ovšem založena na vlastním výkladu přechodného ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s., které jim mělo zabránit podat v poměrech právní úpravy části páté občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2003 žalobu k soudu. Lze tudíž konstatovat, že sice dovolatelé uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (při interpretaci a aplikaci ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s.) soudy obou stupňů, přičemž v jeho rámci rovněž - zcela nepřípadně - argumentují ustanovením §250f písm. c) o. s. ř., nicméně zcela pominuly, že je jejich povinností vymezit ještě druhou esenciální náležitost dovolání, tedy některé (popřípadě více) z hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení §241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve shora označeném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“).
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání - §237 o. s. ř.) sluší se v poměrech projednávané věci k uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci uvést, že procesní pozice dovolatelů, kteří nepodali (na rozdíl od žalobců) do 31. 12. 2002 opravný prostředek proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu, by se nijak nezměnila ani v případě, že by nedošlo ke změně právní úpravy ve správním soudnictví, jež s sebou přinesla, mimo jiného, potřebu stanovit podmínky, za nichž budou dokončena řízení, jež byla zahájena před 1. 1. 2003. O nároku dovolatelů jako oprávněných osob by totiž soudem nemohlo být rozhodnuto podle části páté občanského soudního řádu ani z podnětu opravného prostředku žalobců (podle ustanovení §250l odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002), pokud by tento typ soudního přezkumu správních rozhodnutí byl nadále i uplatňován, a ani z podnětu žaloby upravené v ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003. Není tudíž relevantní argument, že dovolatelé nemohli reagovat na změnu právní úpravy správního soudnictví.
Účinky opravného prostředku podaného žalobci proti rozhodnutí správního orgánu (shodně rovněž žaloby k soudu, byť založené na přechodném ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř.), se na dovolatele nemohli vztahovat s ohledem na rozsah, v jakém mohlo být rozhodnutí správního orgánu žalobci napadeno.
Nestanoví-li hmotné právo taková společná práva (povinnosti), že soudní rozhodnutí týkající se takových práv (povinností) se musí vztahovat na všechny účastníky řízení na jedné straně, pak procesní úkony učiněné jen některým z těchto účastníků se ostatních nedotýkají. Oprávněné osoby podle zákona o půdě, respektive jejich právní nástupci (§4 odst. 4 zákona o půdě), mají v řízení postavení samostatných společníků, neboť každý z nich může uplatňovat restituční nárok k věci (jímž se rozumí i spoluvlastnický podíl k věci), který děděním nabyl. Procesní úkon, tedy vztaženo do poměrů projednávané věci, opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení §250l odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, se mohl svými suspenzivními účinky (odkladem právní moci napadeného rozhodnutí) vztahovat pouze na ty z účastníků řízení, kteří jej podali (v daném případě na žalobce). Pokud dovolatelé opravný prostředek nepodali (byť byli vedeni shodným zájmem restituentů jako žalobci), pozbyli možnosti nechat správní rozhodnutí ve vztahu k jejich zamítnutým nárokům přezkoumat soudem [a posléze skrze právní úpravu přechodného ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. z podnětu žaloby (§246 odst. 1 o. s. ř.) projednat a rozhodnout soudem].
Protože dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., kterým byly potvrzeny i nákladové výroky IV. až VII. rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k této části výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Proti označené části výroku však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníků řízení 1) až 4) má vady, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
O návrhu dovolatelů na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatně s ohledem na závěr o odmítnutí dovolání již nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu