ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3844.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3844/2019-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) I. H., narozené dne XY, bytem XY, b) F. M. , narozeného dne XY, bytem XY, a c) V. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 176/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2019, č. j. 19 Co 100/2019-618, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13266,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním (dle jeho obsahu) část výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 Co 100/2019-618, o věci samé, jímž ve výrocích I. A III. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 176/2017-565, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 10 C 176/2017-583, kterým byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu jako náhradních pozemků podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY,
parc. č. XY a XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, do jejich podílového spoluvlastnictví - žalobkyně a) v rozsahu ideální 1/2 k celku a žalobcům b) a c) každému v rozsahu ideální 1/4 k celku, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Výrokem II. pak odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.533 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole na straně žalované, a to především nesprávným posouzením aktivity, respektive nedostatečné aktivity žalobců, a rozsahu veřejných nabídek k uspokojení nároků oprávněných osob. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019). Dle názoru dovolatelky soudy rovněž nevyřešily zásadní otázku hmotného práva rozhodnou pro vydání rozhodnutí, totiž „otázku spočívající ve stanovení konkrétní výše restitučního nároku“, pokud akceptovaly znalecký posudek předložený žalobci, kterým byly veškeré odňaté pozemky ohodnoceny částkou 6.019.650 Kč jako zahrady,
a to bez ohledu na jejich skutečný charakter ke dni vyvlastnění státem, kdy byly vedeny jako pole a role. Pro posouzení ceny odňatých pozemků není podstatné, že byly a jsou využívány jako zahrádkářská kolonie a hospodaří na nich členové základní organizace Českého zahrádkářského svazu, nýbrž rozhodující je jejich určení dle schválené územně plánovací dokumentace. Soudy dále z tohoto znaleckého posudku „chybně vydedukovaly“,
že neuspokojené nároky činí 3.009.825 Kč pro žalobkyni a) a pro každého z žalobců 1.504.912,50 Kč, ignorovaly skutečnost, že jejich nároky již byly z větší části uspokojeny,
a to z 95 % u právní předchůdkyně žalobkyně a) a z 50 % u žalobců. Dle názoru dovolatelky nelze bez stanovení výše restitučního nároku rozhodnout o vydání náhradních pozemků, neboť tak mohou být vydány pozemky v hodnotě vyšší, než kolik činí zůstatek restitučního nároku, a může dojít na straně žalobců k bezdůvodnému obohacení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení“.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jejichž rozhodnutí považují za souladná s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; navrhli, aby dovolání žalované bylo dovolacím soudem odmítnuto dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, případně zamítnuto dle 243d písm. a) o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele [resp. jeho předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jako svévolný přitom soudní praxe kvalifikuje i takový postup, kdy stát (či Fond) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) i nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny odňatých (nevydaných) pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat její účast ve veřejných nabídkách (dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017).
Hodnotící závěr soudů obou stupňů o liknavosti a svévolném postupu dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobců přitom není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců [žalobci, resp. dříve právní předchůdkyně žalobkyně a), která v roce 2014 zemřela, se opakovaně účastnili veřejných nabídek žalované] dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když její nabídka náhradních pozemků postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení nároku žalobců v přiměřené lhůtě, následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, mimo jiné též z důvodu nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců ve výši 66.919,24 Kč u žalobkyně a) a 24.119,62 Kč u žalobců b) a c) - (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky (Fondu), po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen, nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Svévolný postup žalované při uspokojování nároku žalobců byl v řízení prokázán mimo jiné i tím, že žalovaná dopisem ze dne 7. 8. 2017 sdělila žalobcům, že je vyřazuje z veřejné nabídky v k. ú. XY právě pro rozpor o výši jejich restitučního nároku, když odmítla jejich nárok přecenit (navýšit), čímž jim jeho uspokojení ve zbývající části zcela znemožnila.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Nejvyšší soud již v minulosti dále vícekrát konstatoval, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze - s ohledem na §28a zákona o půdě - určit právě v cenách platných ke dni 24. června 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m 2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kčs v hlavním městě Praze. Cena se upraví podle přílohy č. 7.
Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež je zde relevantní) je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán (předložen znalecký posudek - §127a o. s. ř.), podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nevyřešily zásadní otázku hmotného práva rozhodnou pro vydání rozhodnutí, totiž „otázku spočívající ve stanovení konkrétní výše restitučního nároku“ (tj. v části dosud zcela nevyčerpaného nároku žalobců přiznaného jim dle rozhodnutí sp. zn. PÚ 426/91 - poznámka NS), akceptovaly-li znalecký posudek předložený žalobci, kterým byly odňaté pozemky ohodnoceny částkou 6.019.650 Kč jako zahrady, pak zcela přehlíží skutková zjištění jimi učiněná z listinných důkazů (pachtovní smlouvy ze dne 20. 4. 1946 uzavřené mezi původními vlastnicemi odňatých pozemků a Stavebním a bytovým družstvem zahrádkářů „Spokojenost“, dopisu družstva
ze dne 4. 1. 1953 o vyúčtování pachtovného za dobu od 1. 10. 1952 do 31. 12. 1953, dopisu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 4. 1992 o vybudování zahrádkářské kolonie na pozemcích v souladu se stavebním a kolaudačním rozhodnutím, vyjádření OÚ Praha 9, že na pozemcích č. 137 a 138 je vybudována ČSZ zahrádkářská kolonie v souladu s vyhl. č. 83/1976 Sb.), z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že ačkoli se ve výměru ÚNV hlavního města Prahy ze dne 28. 12. 1949 výslovně neuvádí účel výkupu odňatých pozemků XY (role) a XY (pastvina) v k. ú. XY právním předchůdcům žalobců podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, pak vzhledem k tomu, že od roku 1946 až do roku 1995 se na pozemcích nacházela zahrádkářská kolonie, a to v souladu s původním záměrem vyplývajícím z pachtovní smlouvy z roku 1946 uzavřené právními předchůdci žalobců, je zřejmé, že účelem výkupu bylo právě vybudování takové kolonie, tedy užití pozemků k individuální rekreaci. V okamžiku přechodu odňatých pozemků na stát tedy tyto pozemky již funkci zahrádkářské kolonie plnily, byť jen na základě smluvního vztahu (uvedené pachtovní smlouvy). Zahrádkářská kolonie na odňatých pozemcích existovala rovněž v době účinnosti zákona o půdě a z tohoto důvodu nemohly být tyto pozemky žalobcům, resp. jejich právní předchůdkyni, v restitučním řízení vydány - viz §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Pokud tedy znaleckým posudkem ocenil znalec Ing. Neradil odňaté pozemky ke dni 29. 12. 1949 dle §14 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., jako zahrady v zahrádkářských osadách, tedy na částku 175 Kč za 1m 2 (původní částky 250 Kč za 1m 2 zahrady snížena o 30 %), pak odvolací soud nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovodil-li, že takový závěr znaleckého posudku je zcela akceptovatelný. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, pro ocenění odebraných pozemků je rozhodující skutečný stav (charakter) těchto pozemků a jejich hodnota ke dni odnětí státem. Z uvedených skutkových zjištění soudů obou stupňů tedy vyplývá, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni odnětí pozemků státem v roce 1949 byl jejich skutečný charakter již odlišný od toho, který byl veden v zápisech pozemkové knihy (jako pole a role, jak dovolatelka namítá).
Je možno doplnit, že dovolací soud též konstantně judikuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4369/2017), že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé udály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.
Pakliže výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) činí 3.009.825 Kč a pro každého ze žalobců 1.504.912,50 Kč, přičemž hodnota náhradních pozemků představuje částku 1.313.194,50 Kč, jak bylo v řízení zjištěno, nemůže námitka dovolatelky (která zřejmě setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků), že „mohou být vydány pozemky v hodnotě vyšší, než kolik činí zůstatek restitučního nároku, a může dojít na straně žalobců k bezdůvodnému obohacení“, založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná v tomto ohledu žádnou dovolací argumentaci, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznesla, jelikož žádnou právní otázku, z níž by dovozovala přípustnost dovolání, neoznačila.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu