Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. 28 Cdo 415/2019 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.415.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.415.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 415/2019-215 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Sedlice , se sídlem v Blatné, Na Příkopech 1, IČ 67177581, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) městu Sedlice , se sídlem Sedlice, T. G. Masaryka 28, IČ 00251755, zastoupenému JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 448/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2018, č. j. 7 Co 304/2018-170, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Mrázka, advokáta se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích - poté, co bylo usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 6 C 448/2015-97, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zastaveno - rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 304/2018-170, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 C 448/2015-139 [jehož výrokem I. byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parcelní č. XY o výměře 357 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 392 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, a pozemku parcelní č. XY o výměře 9100 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 9050 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné pozemky“), a výroky II. a III. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to žalované 1) ve výši 2.400 Kč a žalované 2) ve výši 30.959 Kč], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 600 Kč (výrok II.) a žalované 2) ve výši 10.027 Kč (výrok III.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním církevním majetkem ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Římskokatolické fary Sedlické, a staly se předmětem výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě; dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), na základě výměru Okresního národního výboru v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 12. 4. 1949, a to bez poskytnutí náhrady, když podle opisu tohoto výměru měly být odevzdány ke dni 1. 10. 1949 Ministerstvu zemědělství „bez výpovědi“, a že v současné době jsou v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví žalovaného 2) na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Dále bylo z potvrzení odboru vodního hospodářství, energetiky a pro věci zemědělství Okresního národního výboru ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 (dále jen „potvrzení ONV ve Strakonicích“) zjištěno, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly podle výkazu vykoupených a přidělených nemovitostí přiděleny do vlastnictví Místnímu národnímu výboru v Sedlici (dále jen „MNV v Sedlici“) podle zákona č. 46/1948 Sb. [přídělové listiny týkající se předmětných pozemků městu Sedlice dle zákona č. 46/1948 Sb. se však podle přípisů soudem oslovených orgánů (Ministerstva zemědělství a příslušných archivů) nepodařilo dohledat], a z rozhodnutí o přídělu vydaného Okresním národním výborem v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 16. 2. 1959, že jím podle §16 zákona č. 46/1948 Sb. přidělil do vlastnictví pro československý stát - Místní národní výbor v Sedlici s účinností od 1. 10. 1949 pozemek parc. č. XY role v XY (který byl původně předmětem tohoto řízení). Odvolací soud konstatoval, že za přípustný je třeba pokládat závěr o existenci listiny, resp. rozhodnutí o přídělu, na základě jiných důkazů, které existenci listiny o přídělu a převzetí nemovitostí obcí prokazují nepřímo. Vyšel z výměru ONV v Blatné ze dne 12. 4. 1949 o výkupu pozemků právní předchůdkyně žalobkyně zapsaných ve vložce č. XY pozemkové knihy pro k. ú. XY, v němž jsou uvedeny (i) předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY (který byl původně pod označením parc. č. XY předmětem daného řízení). Dovodil, že obsah potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 svědčí o tom, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly předmětem přídělu MNV v Sedlici a že z rozhodnutí o přídělu ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 vyplývá příděl pozemku parc. č. XY ve prospěch Místního národního výboru v Sedlici s účinností ode dne 1. 10. 1949. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že předmětné pozemky „měly stejný osud jako pozemek parc. č. XY“, tedy, že se staly předmětem přídělu a přešly do vlastnictví obce nejpozději k 31. 12. 1949. K přechodu vlastnického práva na žalovaného 2) tedy došlo podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. 5. 1991. Dále odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, vyslovil právní názor, že §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neznemožnil prostřednictvím §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církve nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí; nelze tedy učinit závěr, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované 1). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se soudy obou stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly řešeny, a to 1) „v čem spočívají zákonné podmínky přechodu vlastnického práva dle ustanovení §2 odst. 1 zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, respektive čím je prokazováno vlastnické právo obcí ke dni 31. 12. 1949 v návaznosti na ustanovení §2a téhož zákona“, a 2) „zda ustanovení §29 zákona půdě dopadá rovněž na přechody vlastnického práva“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerozlišoval zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce dle §2 a dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv podmínky stanovené v §2 jsou odlišné od podmínek podle §2a, a jiné je i datum, ke kterému k přechodu vlastnického práva na obec dojde, když dle §2 bylo ke dni 24. 5. 1991, a dle §2a až ke dni 1. 7. 2000; nutné pak je též rozlišování okruhu nemovitostí spadajících pod §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb., jak judikoval Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 886/2007. Cílem §2 citovaného zákona bylo vydání nemovitostí původním vlastníkům, tedy obcím, kterým byly nemovitosti státem odňaty „na základě likvidace obecního zřízení“, z čehož plyne, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkové knize. Naproti tomu účelem §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., bylo napravování sporných situací, mimo jiné i nedostatku rozhodnutí o přídělu. Cílem této novely tedy bylo rovněž umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 se pak dále podává, že ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění č. 114/2000 Sb., se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily [s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obec jako přídělce přídělový plán (§2a odst. 1 písm. b/ cit. zák.), ale k přídělu nebo k vydání přídělového plánu - došlo až po 31. 12. 1949). Po tomto datu ovšem obce nemohly nabýt věci do svého vlastnictví, neboť pozemky byly v socialistickém vlastnictví československého státu. V důsledku nezbytnosti rozlišovat zákonné podmínky §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. je tak dle dovolatelky nutno vyhodnotit, že rozhodnutí o přídělu ze dne 16. 2. 1959, které se týká pozemku parc. č. XY, naplňuje toliko podmínky §2a zákona. Ohledně předmětných pozemků je pak zřejmé, že právní závěr soudů obou stupňů o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na žalovaného 2) dle §2 zákona č. 172/1991 Sb. je nesprávný, neboť z provedených důkazů nelze splnění zákonných podmínek dovodit. Dále dovolatelka namítá, že §29 zákona o půdě měl „zabránit nejen převodům vlastnického práva v užším slova smyslu, ale i přechodům vlastnického práva ze státu na třetí osoby na základě později přijatých zákonů“, neboť jej nelze vykládat izolovaně jen za použití jazykového výkladu, nýbrž je nutno použít i výklad historický, tj. přihlédnout i k jeho účelu, a rovněž je vykládat systematicky ve spojení s §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Má tudíž za to, „že blokační ustanovení zákona o půdě se vztahuje rovněž na přechody vlastnického práva“ (viz závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 703/2014. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť odvolací soud otázky nastolené v dovolání vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017), od níž není důvodu se odchylovat. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jeno. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [aplikace §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně k řešení otázky, pro niž je přípustné, je sice opodstatněné, avšak bez vlivu na věcnou správnost zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu, a že jinak není přípustné. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. K otázce dovolatelky ad 1): Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1. Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (§2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (§2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (§2a odst. 4). Ustanovení §2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (§2a odst. 5). Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení §2a, se stalo -jak patrno i z jeho §2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015). V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, jakož i v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013, Nejvyšší soud vyslovil, že účelem §2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), je umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12.1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec. Z citovaných ustanovení zákona (§2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb.) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v §2a vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení §2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, §2a zákona č. 172/1991 Sb. vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného §2a zákona č. 172/1991 Sb.) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005). V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů - vzhledem k tomu, že přídělové listiny týkající se předmětných pozemků obci XY dle zákona č. 46/1948 Sb. se nepodařilo dohledat - jednak z potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969, z nějž zjistily, že tyto pozemky a pozemek parc. č. XY byly podle výkazu vykoupených a přidělených nemovitostí přiděleny do vlastnictví MNV v Sedlici podle zákona č. 46/1948 Sb., a dále z rozhodnutí ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 o přídělu pozemku parc. č. XY (role) v XY. Z potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 mimo již uvedené vyplývá, že se „vydává jako podklad k zápisu do vlastnického listu pro MNV Sedlice“, a že „původní příděl činil 40,34,24 ha“. V rozhodnutí ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 se pak uvádí, že „po provedeném řízení přiděluje odbor zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v Blatné podle §16 zákona ze dne 21. března 1948 č. 46 Sb. o nové pozemkové reformě do vlastnictví pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici s účinností ode dne 1. října 1949 nemovitosti získané výkupem od Římskokatolické fary Sedlice … p.p.č.kat. XY role v XY ve výměře 5,9990 ha“, dále, že „toto rozhodnutí jest vkladuschopnou listinou ve smyslu §11 zákona č. 90/47 Sb.“ a že „Okresní národní výbor svoluje, aby v pozemkové knize kat. úz. XY bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici k přiděleným nemovitostem“. Jak již bylo uvedeno shora, výčet způsobů prokázání přídělu v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. V souzené věci sice nedošlo k přímému průkazu vydání přídělové listiny (přídělových listin) ve vztahu k předmětným pozemkům, ale okolnosti zjištěné soudy obou stupňů svědčí pro to, že příděl těchto nemovitostí ve prospěch MNV v Sedlici byl v minulosti realizován. Byl-li totiž v potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 (viz čl. 76 spisu) vydaném příslušným odborem tohoto orgánu jako podklad k zápisu do listu vlastnictví uveden jako přídělce MNV Sedlice a je-li z něho zřetelně patrný rozsah výkupu pozemků i rozsah přídělu (zahrnujícího předmětné nemovitosti), lze uzavřít, že došlo k naplnění podmínek stanovených v §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. I když v tomto potvrzení nebylo vyznačeno jednací číslo přídělového rozhodnutí (§2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.), bylo by podle názoru dovolacího soudu přepjatým formalismem usuzovat, že jen sama o sobě tato skutečnost vede k neexistenci přídělu a k vyloučení přechodu vlastnictví ze státu na žalovaného 2). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku, tedy předmětných pozemků, lze principiálně řešit právě z hlediska §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá §2 zákona), lze soudit i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 46/1948 Sb. [srov. §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.]. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zmýlil v tom, že předmětné pozemky přešly ex lege na žalovaného 2) podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991, ačkoliv k tomu došlo podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., až dnem 1. 7. 2000. Žalovaný 2) je tedy v souladu s tímto ustanovením zákona zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Naproti tomu má Nejvyšší soud za to, že nepřímým důkazem pro uvedený závěr není rozhodnutí vydané ONV v Blatné dne 16. 2. 1959 o přídělu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (ohledně nějž vzala žalobkyně žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu částečně zastaveno) podle §16 zákona č. 46/1948 Sb., jak soudy obou stupňů dovodily, neboť tento pozemek byl přidělen (i když s účinností ode dne 1. 10. 1949) do vlastnictví „pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici“, a nikoliv do vlastnictví obce Sedlice či MNV Sedlice, což plyne i z toho, že ONV „svolil, aby v pozemkové knize kat. úz. XY bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici k přiděleným nemovitostem“ (k tomu je možno poukázat na zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž s účinností od 1. 1. 1950 definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření). Otázka dovolatelky ad 2) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, v němž dospěl k závěru, že ustanovení §29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.; dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1591/2017, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 51-53, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“]. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, na nějž žalobkyně poukázala, na danou věc nedopadají, neboť se týkají řešení otázky přechodu věcí z majetku České republiky na obec podle §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., za situace, kdy přídělová listina byla vydána ONV dne 30. 5. 1978, jak se v odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně uvádí. Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce rozlišení přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec [v daném případě na žalovaného 2)] podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a podle §2a tohoto zákona, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, věcně správný (neboť žaloba podaná žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není důvodná), a jeho zrušení se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek. Protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl (k tomu z odborné literatury srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 934, a z judikatury Nejvyššího soudu např. jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003). O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. l, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovanému 2) v něm vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobkyně sepsaného advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaný 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalované 1) žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz . Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 2. 2019 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:28 Cdo 415/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.415.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Stát
Obec
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb.
§2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb.
§2a odst. 3 předpisu č. 172/1991Sb.
§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1736/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-07-21