ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4524.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4524/2018-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Markétská 1/28, identifikační číslo osoby: 00408344, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, za účasti Vojenských lesů a statků ČR, s. p. , se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o vydání nemovitosti a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 97/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 4 Co 265/2016 - 103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Tichého, advokáta se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2016, č. j. 34 C 97/2015-57, rozhodl, že se žalobci vydává pozemek parc. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaný na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a současně zrušil a nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro XY ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7001/2014-508102 (výrok II.). Rovněž účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9.937,- Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.).
Soud prvního stupně tak zcela vyhověl žádání žalobce jakožto osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhající se vydání předmětného pozemku z důvodu jeho funkční souvislosti s dalšími (žalobci v rámci restituce) již vydanými pozemky. Soud prvního stupně podmínku funkční souvislosti upravenou v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. neinterpretoval jako předpoklad nezbytně nutný k vydání nárokované nemovitosti, přičemž dodal, že funkční souvislost je nutno chápat tak, jak byla vnímána po staletí, tedy jako „statek“ či „grunt“ představující volný soubor pozemků a zemědělských staveb.
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníka řízení rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 4 Co 265/2016-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o vydání předmětného pozemku a nenahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro XY ze dne 6. 5. 2015, č. j. SPU 238658/2015/508102/Mu, 384805/2013/508100/R1428 (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.350,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 10.228,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud poté, co žalobce poučil podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), shledal, že nejsou splněny podmínky pro vydání předmětného pozemku podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož přináležitost předmětného pozemku k původně jednomu statku či „gruntu“ zakládá souvislost vlastnickou a spotřební, nikoli však souvislost funkční, jež může vyplývat pouze ze skutečné užitné souvztažnosti nemovitosti dané faktickými možnostmi hospodářského využívání, k čemuž odkázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v existenci otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, jakož i v potřebě posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Domnívá se, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na restriktivním výkladu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a proto je nesprávný. Je přesvědčen o splnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu citovaného ustanovení i v případě, jedná-li se o funkční souvislost již neexistující (historickou). Podotýká, že funkční celek u církevních organizací tvořily všechny nemovitosti (nejen budovy, ale též pozemky různého charakteru), jež jako celek sloužily k zajištění zejména příjmů pro provoz dané církevní jednotky. Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, a na důvodovou zprávu k ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), dovolacímu soudu rovněž vytýká, že v jeho případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v rozporu s principem in favorem restitutionis . Dovozuje, že odvolací soud se svým restriktivním výkladem zpronevěřil účelu restitučních předpisů, jenž tkví ve zmírnění majetkových křivd. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Připomíná, že argumentace žalobce spočívá toliko v odkazu na historické vlastnictví nárokovaných nemovitostí, nikoli v doložení užitné souvztažnosti těchto nemovitostí. Zdůrazňuje povinnost obecných soudů respektovat zákonem stanovené výjimky při vydávání v minulosti protiprávně zabaveného majetku. Takovou výjimku přitom představuje i nutný předpoklad tzv. funkční souvislosti při restitucích majetku spravovaného státními podniky, tj. v daném případě také účastníkem řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 2. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ač dovolatel ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání – rovněž – právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takovou otázku v dovolání v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu ani obsahově nijak nevymezuje a v této souvislosti (což vyplývá z logiky věci) ani neidentifikuje rozhodnutí dovolacího soudu, která rozdílnost v rozhodování určité (konkrétní) právní otázky reprezentují. Dovolání je z hlediska žalobcem odkazovaného důvodu přípustnosti dovolání („napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“) vadné, a tudíž neprojednatelné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace, dle níž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od mínění žalobce, Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení dovolatelem nastolené a dovolacím soudem již vyřešené právní otázky, přičemž právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu lze v poměru k judikatuře Nejvyššího soudu pokládat za zcela konformní. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovoláním předestřenou problematikou výkladu pojmu funkční souvislost ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval zejména v rozsudku ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, na jehož závěry pak odkázal i ve svých dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019).
Podle shora odkazované a nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobcem uplatňovaná souvislost nárokovaného pozemku s jinými jeho pozemky nepředstavuje souvislost funkční ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž toliko souvislost vlastnickou a spotřební, jelikož žalobce dovozuje funkční souvislost požadovaného pozemku s pozemky, které již vlastní, z toho, že všechny pozemky v minulosti tvořily jeden funkční hospodářský celek a jejich plody byly určeny ke společnému účelu, nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. Předmětná nemovitost není předpokladem fungování či řádného využívání nemovitostí žalobcem již vlastněných a nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by snad ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Odvolacím soudem přijatý závěr se nepříčí ani dovolatelem akcentované nutnosti posuzovat funkční souvislost i ve smyslu historickém, tedy v minulosti existující souvislosti, ve vztahu k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, jenž se ovšem jinak, jak ostatně sám dovolatel uvádí, týká věci skutkově odlišné. Nedůvodnými se pak v nynější situaci jeví i výtky dovolatele stran příliš restriktivního výkladu zákona č. 428/2012 Sb. podaného dovolacím soudem, neboť odvolací soud při rozhodování o uplatňovaném restitučním požadavku respektoval zákonnou úpravu a náhled zastávaný judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud pak dovolatel poukazuje na tu část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, pak dovolací soud poukazuje i na další část obsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle §7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu,
že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“.
Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Ani poukaz dovolatele na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří ovšem jiné posouzení otázky funkční souvislosti a tedy připuštění dovolání neodůvodňuje, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem – zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, kterou církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem. Sluší rovněž připomenout, že ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017)
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně
– ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu