ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4595.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4595/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. M. , narozeného XY, bytem XY, b) V. K. , narozené XY, bytem XY, c) R. K. , narozeného XY, bytem XY, a d) P. P. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalované Městské části Praha 6 , se sídlem úřadu městské části v Praze 6, Čs. armády 23, IČ 00063703, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o zaplacení částky 229.020 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 274/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 17 Co 103/2018-72, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 17 Co 103/2018-72, jímž ve výrocích I., II., III., a IV. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 12. 2017, č. j. 27 C 274/2016-35, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 27 C 274/2016-60 [kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad a) částku 85.882,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) částku 57.225 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) a žalobci ad c) částku 28.627,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad d) částku 57.225 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok IV.)] a ve výroku V. o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů takto rozhodly o uplatněném nároku žalobců na náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované bezesmluvním užíváním pozemků parc. XY - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 116 m 2 , parc. XY - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 16 m 2 , a parc. XY - ostatní plocha, zeleň o výměře 909 m 2 , všech v katastrálním území XY, obec XY, v období od 1. 1. 2015 do 30. 10. 2016, přičemž shodně vyšly ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky těchto pozemků, a to žalobce a) ve výši id. 3/8, žalobkyně b) ve výši id. ¼, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/8 mají žalobci a) a b) ve společném jmění manželů a spoluvlastnický podíl žalobce d) činí id. ¼, že označené pozemky jsou na základě platného územního plánu XY definovány jako plocha všeobecně obytná, část pozemku parc. XY jako veřejná zeleň v rámci městské a krajinné zeleně, že pozemky jsou součástí komplexu zastavěného bytovými domy, že na pozemku parc. XY a přilehlých pozemcích parc. XY a parc. XY se nachází užívaný chodník a přístupová cesta k obytným domům XY a že na pozemku parc. XY se kromě zeleně nachází účelová komunikace pro pěší spojující severojižně ulice XY lánu, přičemž v případě všech tří pozemků se jedná o prostory volně a bez omezení přístupné a sloužící k obecnému užívání a k uspokojování potřeb zejména občanů žalované. Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že předmětné pozemky spadají pod definici veřejného prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a dle §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě XY, jakož i jeho právnímu závěru, že bezplatným užíváním předmětných pozemků jako veřejného prostranství vzniklo žalované bez právního důvodu na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, za které žalobcům přísluší náhrada.
Dovolatelka z hlediska §237 o. s. ř. předestřela dovolacímu soudu k řešení otázky hmotného práva, které podle jejího mínění nebyly dosud v rozhodovací praxi vyřešeny, a to 1) zda „vzniká obci, v jejímž územním obvodu se nachází pozemek ve vlastnictví fyzických osob a tento pozemek je, až již z jakéhokoliv důvodu, veřejně přístupný, bezdůvodné obohacení tím, že na tento veřejně přístupný pozemek může vstupovat blíže neurčený okruh osob“, 2) zda „pokud jde o pozemek ve vlastnictví fyzických osob v územním obvodu obce a tento pozemek je zastavěn místní nebo účelovou komunikací ve smyslu §6 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. a tato komunikace je veřejně přístupná, tak vlastníku, na němž je tato komunikace umístěna, vzniká či nevzniká namísto hypotetického nároku na vydání bezdůvodného obohacení nárok na náhradu podle zákona č. 184/2006 Sb. za omezení vlastnického práva“, a 3) zda „za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1 nebo 2, ve specifických podmínkách hlavního města XY, kde postavení obce má ze zákona hlavní město XY, vzniká toto bezdůvodné obohacení obci (hlavnímu městu XY) či městské části, v jejímž územním obvodu se předmětný pozemek nachází, resp. který z těchto subjektů je povinen k úhradě náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo v daném případě dojít po 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) - (srov. část pátou, hlavu II - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, §3028 o. z.). Podle §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). Podle §2999 odst. 1 věty první o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [srov. §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů].
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013). Uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. jeho nálezy ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, či ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10).
Ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bylo dále vysloveno, že pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž shledal, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014).
Citovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vztahující se k otázce, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, je použitelná i na právní vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016).
Dovolatelkou namítané okolnosti, že chodník na pozemku parc. XY, tvořící přístupovou cestu k domům XY, a schodiště na sousedním pozemku parc. XY (o výměře 16 m 2 ) byly vybudovány „neznámo kým a neznámo kdy“ a že na pozemku parc. XY se kromě travnaté plochy, čtyř vzrostlých stromů a asfaltové cesty spojující ulici XY nachází i osvětlení ve správě společnosti ELTODO, kteroužto investici realizovalo hl. m. XY, z čehož dovozuje, že v tomto sporu není pasivně věcně legitimována, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť hodnocení povahy předmětných pozemků a způsobu jejich užívání jakožto veřejného prostranství jsou otázkami skutkovými, jejichž řešení nemůže být v rámci dovolacího přezkumu revidováno (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i další v něm odkazovaná rozhodnutí), přičemž dovolatelkou tvrzená okolnost, že se na pozemku XY nachází osvětlení, nemůže na povaze a způsobu užívání tohoto pozemku jakožto veřejného prostranství nic změnit.
Pokud žalovaná v dovolání zpochybňuje uvedenými námitkami (jakož i dalšími námitkami obsaženými na str. 8 dovolání, jež ovšem nejsou pro právní posouzení věci relevantní) závěr odvolacího soudu, že v daném sporu je pasivně věcně legitimována, pak - jak již bylo shora uvedeno - v případě užívání cizí věci bez právního důvodu je obohaceným subjektem ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák., resp. §2991 odst. 1 o. z., ten subjekt, jemuž realizací uživatelského oprávnění vzniká prospěch, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016).
Za zjištěného skutkového stavu věci je tudíž zřejmé, že odvolací soud otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku obecného užívání veřejných prostranství nacházejících se na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobců posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.
Námitky dovolatelky, že veřejné prostranství je definováno v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a v §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, „v kontextu oprávnění obce označit takové prostranství názvem, nikoliv za účelem definovat veřejné prostranství jako způsob užívání nějakého pozemku“, že zákonná definice veřejného prostranství předpokládá vydání prováděcího předpisu, tedy vyhlášky obce, kterou provede taxativní výčet těch částí obce, které považuje za veřejné prostranství, jsou pro právní posouzení věci zcela irelevantní, neboť obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený, přičemž příslušná obecně závazná vyhláška obce jen deklaruje již existující stav (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004). Relevantní není ani dovolatelčina námitka, že žalobci neprokázali, že by se „pokusili o oplocení“ předmětných pozemků, či jejich částí, neboť veřejné prostranství, jak stanoví §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. účelová komunikace představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství, je přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, což ve svém důsledku znamená i příslušné omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství, takže vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
Úvaha dovolatelky, že „za zastavění pozemků XY chodníkem, resp. schodištěm k tomuto chodníku přiléhajícím, by jejich vlastníkům mohla náležet jednorázová náhrada za právo odpovídající věcnému břemeni podle §17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, což platí i pro místní či účelovou komunikaci na pozemku parc. XY“, kterou uplatnila již v odvolacím řízení, není správná, a to již proto, že uvedené ustanovení ve znění od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 se vztahovalo na dálnice, silnice a místní komunikace, a ve znění od 1. 1. 2016 na dálnice, silnice a místní komunikace I. třídy, a nikoliv na chodník a schodiště vedoucí k obytným domům, ani na účelové komunikace (že by se na pozemku parc. XY nacházela místní komunikace, v řízení zjištěno nebylo).
Stejně tak nesprávná (a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládající) je i námitka dovolatelky uplatněná s poukazem na článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu), že „vlastníkům předmětných pozemků by měla náležet pouze náhrada za omezení jejich vlastnického práva podle zákona č. 184/2006 Sb., ale nesvědčí jim nárok na vydání bezdůvodného obohacení od někoho, kdo pozemek bez právního důvodu užívá, protože ten se tímto užíváním fakticky neobohacuje, když takový pozemek ekonomicky nevyužívá“. Je tomu tak proto, že v případě vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 184/2006 Sb.“), jde o nucené odejmutí vlastnického práva nebo jeho omezení ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu s právními účinky ex nunc, přičemž se tak děje ve správním (vyvlastňovacím) řízení na základě rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu podle §24 odst. 2 citovaného zákona, jímž bude rozhodnuto tak, že se vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě odnímá (nebo případně pouze omezuje), a současně se určuje náhrada pro vyvlastňovaného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015, uveřejněný pod č. 24/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 4270/16). O takovou situaci se v daném případě nejedná, neboť užívání předmětných pozemků ve vlastnictví žalobců jakožto veřejných prostranství není nuceným odejmutím vlastnictví žalobcům, jelikož se neopírá o vyvlastnění administrativně právním rozhodnutím příslušného orgánu podle zákona č. 184/2006 Sb. v konkrétní věci; žalobcům, kterým předmětné pozemky nebyly vyvlastněny, proto žádná náhrada podle tohoto zákona nenáleží.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném
rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu