ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.85.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 85/2019-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce E. R. R. T. , IČZ XY, jednající A. C., bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , v sídle Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 124/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 64 Co 211/2011-238, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 64 Co 211/2011- 238, se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11.616,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 18 C 124/2008-109, uložil žalovanému a Muzeu hl. m. Prahy (dříve vystupujícímu v tomto řízení jako další žalovaný) povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobce společně a nerozdílně ve výroku blíže konkretizované částky, včetně specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.) a rovněž rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit právní předchůdkyni žalobce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 322.557,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, č. j. 64 Co 211/2011-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k žalovanému žalobu zamítl a ve vztahu k Muzeu hl. m. Prahy rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále uložil právní předchůdkyni žalobce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 298.872,- Kč k rukám jeho zástupce. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (proti výroku o nákladech řízení) právní předchůdkyně žalobce podala ústavní stížnost, jíž bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12 (uvedený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), vyhověno.
Odvolací soud dovoláním napadeným usnesením právní předchůdkyni žalobce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 242.580,80 Kč k rukám jeho zástupce. Ústavní stížnost proti citovanému usnesení odvolacího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 1047/14, odmítnuta pro nevyčerpání všech zákonem stanovených procesních prostředků k ochraně tvrzeného práva.
Předmětem řízení ve věci samé bylo uplatněné právo na peněžitou náhradu – vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) za užívání v žalobě identifikovaných nemovitostí, jichž je žalobce podílovým spoluvlastníkem.
O náhradě nákladů řízení odvolací soud, vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), podle zásady úspěchu ve věci. Při posouzení otázky, zda lze žalovanému jako statutárnímu městu přiznat náhradu nákladů za zastupování advokátem v řízení, odvolací soud vycházel z toho, že daný spor o vydání bezdůvodného obohacení není jednoduchý, byla-li v něm řešena i otázka pasivní věcné legitimace ve sporu, jejíž řešení není jednoznačné. Podle závěru odvolacího soudu právě spory obdobného charakteru si vyžadují odborné vědomosti a znalost judikatury, která je podle mínění odvolacího soudu v dané oblasti nestálá. Odvolací soud označil daný spor za nikoli běžnou agendu statutárního města, dodávaje, že žalovaný nedisponuje dostatečným personálním aparátem k účinnému bránění práva v tomto konkrétním typu sporu. Proto, pokud se žalobce (respektive jeho právní předchůdkyně) nepokusil o mimosoudní vyřešení věci, byl postup žalovaného, jenž pověřil obranou svých práv advokáta, uvážlivý a hospodárný, a tudíž náklady vzniklé v souvislosti s poskytnutou právní službou odvolací soud považoval za účelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala právní předchůdkyně žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Ústavního soudu při posouzení otázky účelnosti nákladů vynaložených žalovaným na právní zastoupení, přičemž se zároveň jedná o otázku dovolacím soudem neřešenou. Připomíná závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a podotýká, že v nyní projednávané věci nebyla vyvrácena domněnka o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení statutárního města advokátem. Spor o vydání bezdůvodného obohacení dovolatel považuje, shodně s názorem Ústavního soudu, za klasický soukromoprávní spor; rovněž v posouzení pasivní věcné legitimace nespatřuje právní složitosti. Dále odmítá, že by nebylo usilováno o předžalobní mimosoudní vyřízení věci, což by ovšem mohlo mít vliv na případnou aplikaci - v projednávané věci – nepřiléhavého ustanovení §150 o. s. ř. a nikoliv ustanovení §142 o. s. ř., jež je pro danou věc relevantní. V neposlední řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud neumožnil žalobci, respektive jeho právní předchůdkyni, vyjádřit se k vyjádření žalovaného, ačkoli z tohoto vyjádření při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud vycházel. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádřil nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznil, že předmětný spor je svou povahou mimořádný, nespadající do běžné agendy žalovaného, a to kvůli žalovanému subjektu (hlavní město Praha), předmětu plnění (plnění značné výše) a složitosti sporu (nejedná se o spor, jehož předmětem je plnění ze smlouvy), a proto se jeví zastoupení advokátem v tomto neobvyklém sporu jako účelné a hospodárné. Mimořádnost sporu žalovaný dovozuje z nejednotné judikatury Nejvyššího soudu, respektive Ústavního soudu, v otázce pasivní legitimace žalovaného, popřípadě příspěvkové organizace obce, ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, a ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2496/11). Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 20. 8. 2008 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda v případě hlavního města Praha či statutárních měst lze jimi vynaložené náklady na zastupování advokátem v občanském soudním řízení principálně považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u žalovaného hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení
a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, náklady na zastoupení statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady (srovnej např. dovolatelem citované nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016 – označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Sluší se dále uvést, že závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Výjimečně lze přitom náklady na advokátní zastoupení veřejnoprávního subjektu, zaměstnávajícího pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním (např. stát, statutární města apod.), pokládat za účelně vynaložené tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným subjektem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti, a zvolený advokát se na danou problematiku specializuje (srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2402/10, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1447/18).
V projednávané věci se předmět sporu vztahuje k právní problematice žalovaným statutárním městem běžně řešené, neboť souvisí se správou majetku žalovaného (v poměrech projednávané věci představovaného podílem na společné nemovitosti, kterou žalovaný, respektive příspěvková organizace jím zřízená, užíval v rozsahu větším, než představuje jeho spoluvlastnický podíl). Nárok žalobce tak byl založen na stavu „nadužívání“ jeho spoluvlastnického podílu jiným spoluvlastníkem, přičemž požadovaná náhrada vyjádřená v penězích kompenzuje vznik bezdůvodného obohacení, jež obohacený spoluvlastník získal. Svou povahou se jedná o standardní soukromoprávní spor vyvolaný správou společné věci. Nejde tak o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, případně jazykové znalosti apod., kdy by zastoupení advokátem byla jistě zcela namístě a kdy by náklady s tím spojené bylo třeba výjimečně považovat za účelně vynaložené. U zaměstnanců žalovaného vybavených právnickým vzděláním lze očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti hlavního města, zejména na úseku správy městského majetku. Poukazuje-li žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce na složitost věci, tak ta nemůže být v každém případě (univerzálně) dána pouze výší žalovaného plnění. V poměrech projednávané věci je výše nároku žalobou uplatněného totiž odvislá od velikosti spoluvlastnického podílu žalobce, na jehož úkor byla společná věc užívána, a délky období, za něž je vydání bezdůvodného obohacení žádáno. Ohled na mimořádnost sporu nelze založit ani na argumentaci o nejednotné judikatuře Nejvyššího soudu, respektive Ústavního soudu, v otázce pasivní legitimace žalovaného, popřípadě příspěvkové organizace obce, ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu totiž žalovaný demonstruje na čtyřech rozhodnutích dovolacího soudu (a na jednom rozhodnutí Ústavního soudu), která sice – nikoliv ovšem vždy meritorně - řeší problematiku náhrady za bezdůvodného obohacení, nicméně v případech bezesmluvního užívání pozemku (sloužícího jako veřejné prostranství, místní komunikace nebo pozemku, na němž je umístěna stavba) ve vlastnictví jiného subjektu, tedy v situacích od projednávané věci odlišných.
Vytýká-li dovolatel vadu v postupu odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud nedal žalobci možnost reagovat na vyjádření žalovaného, jež vzal odvolací soud v úvahu při rozhodování o nákladech řízení a při posouzení účelnosti nákladů na právní zastoupení advokátem, pak dovolací soud by s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. sice mohl k vytýkané vadě, mohla-li by mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci přihlédnout, nicméně v poměrech projednávané věci k posouzení opodstatněnosti dovolání žalobce postačuje závěr o naplnění dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci (při aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.) odvolacím soudem.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nemůže obstát. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části tohoto usnesení.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo vyhověno, je žalovaný povinen nahradit žalobci dle kritéria procesního úspěchu ve věci náklady, které mu v dovolacím řízení v souvislosti se zastupováním advokátem vznikly. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí částku 10.752,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 9.300,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1 a §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.016,- Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu