ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.137.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 137/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové, v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovanému M. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o zaplacení částky 82.214,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 2/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017, č. j. 11 Cmo 1/2017-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.711,20 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Žalobou z 16. prosince 2015 se žalobce (Brenntag CR s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (M. T.) zaplacení částky 82.214,41 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 21. listopadu 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako jednatel společnosti G. ( dále jen „dlužník“) nepodal včas insolvenční návrh na majetek dlužníka. Dlužník byl v úpadku nejpozději od 14. července 2009, tedy ještě předtím, než na základě dlužníkovy objednávky vznikly žalobcovy pohledávky za dlužníkem. V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka obdržel žalobce na úhradu svých pohledávek přihlášených a zjištěných ve výši 88.682,32 Kč pouze částku 6.467,91 Kč.
[2] Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 9 Cm 2/2016-107, Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 45.857 Kč (bod II. výroku).
[3] Krajský soud – vycházeje z ustanovení §98 až §100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[4] Jelikož insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 22. listopadu 2010, je důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným.
[5] Otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ], z nějž plyne občanskoprávní povaha uplatněného nároku, jakož i to, že tříletá objektivní promlčecí doba podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. začala běžet nejpozději dnem podání insolvenčního návrhu (22. listopadu 2010) a ke dni podání žaloby v této věci (16. prosince 2015) již uplynula.
[6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. září 2017, č. j. 11 Cmo 1/2017-162:
1/ Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.711,20 Kč (druhý výrok).
[7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §99 insolvenčního zákona, §100 odst. 1, §101 a §106 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[8] Odvolací soud nemá důvod se odchylovat od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 o tom, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
[9] Právo žalobce na náhradu (tvrzené) škody se tudíž promlčelo, neboť tříletá objektivní promlčecí doba uvedená v ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. začala běžet dnem podání insolvenčního návrhu (22. listopadu 2010) a ke dni podání žaloby v této věci (16. prosince 2015) podle ustanovení §100 odst. l obč. zák. již uplynula.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na:
1/ dovolacím soudem vyřešené právní otázce hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak,
2/ vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
3/ otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
[11] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
[12] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel (v dovolání a v replice k vyjádření žalovaného) obsáhle (poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) argumentuje:
1/ K otázce č. 1 ve prospěch názoru, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 o začátku běhu objektivní promlčecí doby ke dni podání insolvenčního návrhu nejsou (ve vazbě na otázku vzniku škody) správné.
2/ K otázce č. 2 ve prospěch názoru, že jelikož jeho pohledávky vůči dlužníku vznikly až v době prodlení žalovaného s podáním insolvenčního návrhu, mohla by škoda způsobená nepodáním insolvenčního návrhu „vzniknout“ teprve tehdy, jakmile bude možné podle výsledků insolvenčního řízení postavit najisto, v jakém rozsahu bude jeho pohledávka uspokojena z majetku dlužníka.
3/ K otázce č. 3 ve prospěch názoru, že různé senáty dovolacího soudu rozhodují rozdílně otázku okamžiku vzniku škody coby „újmy, která nastala v majetkové sféře, a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi)“.
[13] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Ve vztahu k otázce č. 1 má za správně uplatněné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, z nějž podle jeho názoru plyne i odpověď na otázku č. 2. K otázce č. 3 pak žalovaný uvádí, že ve výkladu okamžiku vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu v judikatuře Nejvyššího soudu žádný rozpor není, a rozhodnutí, podle kterého musí být škoda objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem (penězi), není s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 v konfliktu, jelikož to, že výše škody není jistá, neznamená, že by nešlo o újmu vyjádřitelnou v penězích.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[15] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovolatelem předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[16] Odpověď na otázku, jakou povahu má odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, a kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění případného nároku na náhradu tím způsobené škody, se podává z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, přiléhavě citovaného oběma soudy (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16). Ze závěrů předmětného rozsudku Nejvyšší soud ustáleně vychází i v jiných svých rozhodnutích; srov. např. krajským soudem rovněž zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 (týkající se téhož dovolatele). Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 zopakoval Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo v usnesení ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016. Důvod přikročit na základě podaného dovolání ke změně této judikatury Nejvyšší soud neshledal.
[17] Jiný závěr (než ten, že objektivní promlčecí doba začala běžet dnem, kdy byl insolvenční návrh podán) neplyne ani z možného řešení otázky č. 2 (kde dovolací argumenty nejistotu o konkrétní výši škody zaměňují s její neexistencí).
[18] Ohledně otázky č. 3 lze poukázat na přiléhavé vyjádření žalovaného o tom, že ve výkladu okamžiku vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu v judikatuře Nejvyššího soudu žádný rozpor není, a judikatura, podle níž musí být škoda objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem (penězi), v žádném konfliktu též není.
[19] Námitka, podle které odvolací soud tím, že odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, aniž se vypořádal s důvody, pro něž má dovolatel tyto závěry za nesprávné, porušil právo dovolatele na přezkum rozhodnutí instančně nadřízeným soudem dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), obsahově vystihuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[20] Pro případ, že dovolatel takto vytýká napadenému rozhodnutí jeho nepřezkoumatelnost (tedy existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), Nejvyšší soud dodává, že taková vada, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), není způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
[21] Potud je ostatně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
[22] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. ledna 2017) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Podle §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu činí tato odměna 4.420 Kč. S připočtením paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 991,20 Kč jde celkem o částku 5.711,20 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu