ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4408.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4408/2017-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce CITRONELLE a. s. , se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27175227, zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Strašínská 3205/11, PSČ 100 00, proti žalovaným 1/ JUDr. Věře Záděrové , se sídlem v Ostravě, Nádražní 731/165, PSČ 702 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., identifikační číslo osoby 49609181, a 2/ Ostravské logistické centrále a. s. , se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 27828221, oběma zastoupeným JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 65/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2017, č. j. 57 Co 538/2016-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 633,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. ledna 2016, č. j. 17 C 65/2013-241, Okresní soud v Ostravě zastavil řízení v části, ve které se žalobce (CITRONELLE a. s.) domáhal po druhém žalovaném (Ostravské logistické centrále a. s.) vydání 13 ve výroku specifikovaných velkoobjemových zásobníků kapalin včetně poskytnutí nezbytné součinnosti spojené s transportem označených nádrží tak, aby demontáž a transport mohly započít nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku a aby byl druhý žalovaný povinen poskytnout žalobci lhůtu k demontáži a transportu nádrží nejméně 90 dní (bod I. výroku), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému ohledně povinnosti vydat žalobci 40 ve výroku specifikovaných velkoobjemových zásobníků kapalin a povinnosti poskytnout žalobci nezbytnou součinnost spojenou s transportem označených nádrží tak, aby demontáž a transport mohly započít nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku a aby druhý žalovaný poskytl žalobci lhůtu k demontáži a transportu nádrží nejméně 90 dní (bod II. výroku), zamítl žalobu vůči první žalované (JUDr. Věře Záděrové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.) ohledně povinnosti vydat žalobci 53 ve výroku specifikovaných velkoobjemových zásobníků kapalin (dále též jen „sporné nádrže“) a povinnosti poskytnout žalobci nezbytnou součinnost spojenou s transportem označených nádrží tak, aby demontáž a transport mohly započít nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku a aby první žalovaná poskytla žalobci lhůtu k demontáži a transportu nádrží nejméně 90 dní (bod III. výroku), rozhodl o nákladech řízení (body IV. a V. výroku) a o povinnosti žalobce uhradit státu soudní poplatek (bod VI. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. v bodech II. až VI. výroku (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, především uvedl, že pro danou věc bylo rozhodující posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 20. února 2013 (dále též jen „kupní smlouva“), jíž byly sporné nádrže první žalovanou prodány druhému žalovanému, tj. zpeněženy v rámci konkursního řízení. Poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud uzavřel, že sporné nádrže byly bez veškerých pochybností zahrnuty do soupisu konkursní podstaty nejpozději ke dni 22. října 2012 (před jejich zpeněžením), a že konkursní soud vyslovil se zpeněžením souhlas.
Kupní smlouvu tak odvolací soud shledal platnou. Jako nedůvodné vyhodnotil námitky žalobce ohledně výkladu §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Závěrem odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že „i kdyby zde existovaly hypotetické důvody neplatnosti této kupní smlouvy, nemělo by to význam pro rozhodnutí ve věci, protože nádrže by nadále byly sepsány v konkursní podstatě a jejich vyloučení by se bylo možno domáhat v rámci konkursního řízení, případně incidenčního sporu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň na otázce, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že sporné nádrže se staly samostatnými věcmi, neboť nebyly nikdy součástí věci (pozemku) a „případný status příslušenství věci zanikl před desítkami let“. Současně vyjadřuje přesvědčení, že je nadále vlastníkem sporných nádrží, které byly zapsány do konkursní podstaty „značně problematicky až 22. října 2012“.
Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, „zda zákaz provedení exekuce postihuje pouze majetek, který je ke dni provedení exekuční dražby již do konkursní podstaty úpadce zapsán, nebo i majetek, který v minulosti, v době provedení exekuční dražby do konkursní podstaty zapsán nebyl a do konkursní podstaty byl prokazatelně zapsán s odstupem více než šesti měsíců, tedy majetek, který do konkursní podstaty v budoucnu zapsán bude.“
Námitky dovolatele vycházejí z toho, že „imperativ obsažený v §14 odst. 1 písm. e/ ZKV (…) se dotýká pouze majetku, který již byl do konkursní podstaty zapsán, ne majetku, který bude do konkursní podstaty zapsán v budoucnu“.
Současně má dovolatel za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 1980/2011.
Žalovaní ve společném vyjádření považují napadené rozhodnutí za správné. Nadto míní, že dovolatel řádně nevymezil podmínky přípustnosti dovolání.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil body IV. až VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proti jeho druhému výroku.
Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům a výroku o dovolatelově povinnosti uhradit soudní poplatek státu neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodů IV. až VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a o soudním poplatku a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o dovolatelově povinnosti zaplatit soudní poplatek státu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání proti části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí plně respektuje následující ustálené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, na nichž nemá důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci:
1/ Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží (srov. např. rozsudky ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, nebo ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011). Úprava §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), požaduje, aby žalobce jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srov. např. rozsudek ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007).
2/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), nebo R 19/2006.
3/ K obecným požadavkům kladeným na soupis konkursní podstaty patří především požadavek, aby majetek konkursní podstaty v něm byl zapsán pod samostatnými položkami (srov. k tomu i §18a odst. 1 ZKV). Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. Dále musí být součástí soupisu i ocenění sepsaných položek provedené úpadcem nebo správcem (§18 odst. 5 ZKV). Z toho, že soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat (srov. opět bod XXIX. R 52/1998, str. 197-199 /373-375/), plyne i požadavek, aby ze soupisu bylo patrno, kdy byl pořízen; v souladu s logikou věci příslušný majetek může být sepsán v různé době, např. ve vazbě na to, kdy byl správcem pro podstatu „objeven“ (za den soupisu není možné pokládat automaticky den prohlášení konkursu, když v řadě případů rozsah sepisovaného majetku a jeho rozmístění takový úsudek naopak apriori vylučuje). Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, má být v soupisu uveden i důvod soupisu příslušné položky, a to zvláště tam, kde tímto důvodem není vlastnictví úpadce k sepisovanému majetku. Tento závěr opět plyne z posledně citovaného bodu R 52/1998, v němž se také uvádí, že soupis věcí, u nichž jsou pochybnosti, zda patří do konkursní podstaty, se provede s poznámkou o důvodech, které zařazení do soupisu zpochybňují, že poznámku správce učiní ihned poté, co se o těchto důvodech dozví, a že k důvodům, které zpochybňují zařazení určité věci do soupisu, patří i to, že někdo jiný uplatnil takové právo, které nepřipouští, aby věc patřila do konkursní podstaty. Konečně má být ze soupisu také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil (může jít například o důsledek incidenčního sporu), jakož i údaj, z nějž bude patrno, že příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení. K tomu srov. R 19/2006.
4/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle §19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k povaze lhůty srov. opět bod XXIX. R 52/1998) nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), R 19/2006 či rozsudek ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 25.
5/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva (např. když správce konkursní podstaty věc vůbec nesepíše) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího (např. v tom, že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše, která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným – viz §38 obč. zák.). Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
6/ V případě pochybností o tom, jaký majetek je v soupisu majetku konkursní podstaty zapsán, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v §35 odst. 2 obč. zák. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky. Srov. usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009.
7/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Srov. např. již rozsudek ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8/ Obecný souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu se bez dalšího nemůže týkat jiného majetku než toho, který byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce. Srov. rozsudek ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 939/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 25.
Pro projednávanou věc jsou určující následující skutková zjištění soudů nižších stupňů:
1/ Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) ze dne 31. července 2001, č. j. 8 K 64/97-235, byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a správcem konkursní správce byl ustaven Ing. František Michalík. V roce 2004 byla ustavena novou správkyní konkursní podstaty první žalovaná.
2/ Konkursní soud usnesením ze dne 21. března 2012, č. j. 8 K 64/97-2334, udělil první žalované souhlas ke zpeněžení části konkursní podstaty prodejem nemovitostí mimo dražbu, a to včetně pozemku, na němž se nacházely sporné nádrže.
3/ Dne 11. dubna 2012 provedl v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 021 EX 4981/11 soudní exekutor JUDr. Ivan Erben dražbu sporných nádrží, nádrže žalobce vydražil a byl mu udělen příklep.
4/ Usnesením ze dne 22. října 2012, č. j. 8 K 64/97-2484, uložil konkursní soud první žalované, aby pokračovala ve zpeněžování konkursní podstaty v souladu s usnesením ze dne 21. března 2012, č. j. 8 K 64/97-2334, s tím, že nařízení exekuce není překážkou zpeněžení, protože exekuci po dobu trvání konkursu nelze podle §14 odst. 1 písm. e/ ZKV provést, a současně vzal na vědomí, že součást a příslušenství zpeněžovaných nemovitostí, jakož i jejich venkovní úpravy, tvoří zejména sítě technického vybavení, inženýrské a speciální stavby nezapisované do katastru nemovitostí a nacházející se na sepsaných pozemcích, jako jsou zejména zpevněné plochy, pozemní nádrže, jímky atd., které byly uvedeny v části C.3.1.2 „Inženýrské stavby a venkovní úpravy“ znaleckého posudku ze dne 7. února 2008 zpracovaného znaleckým ústavem STAVEXIS s. r. o. Nejpozději k tomuto dni byly sporné nádrže s jistotou zahrnuty v soupisu konkursní podstaty úpadce.
5/ Dne 20. února 2013 uzavřela první žalovaná jako prodávající a druhý žalovaný jako kupující kupní smlouvu, na jejímž základě byl prodán soubor nemovitostí spolu se spornými nádržemi; vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden ke dni 22. května 2013.
Vycházeje ze shora ustanoveného judikatorního rámce a uvedených skutkových závěrů nemá ani Nejvyšší soud nejmenších pochyb o tom, že kupní smlouva, jíž byly zpeněženy sporné nádrže, byla uzavřena platně, neboť ty byly nejpozději 20. února 2013 zahrnuty v soupisu konkursní podstaty a konkursní soud vyslovil s prodejem souhlas. Vlastnické právo ke sporným nádržím tak přešlo na druhého žalovaného, a to bez ohledu na dovolatelův tvrzený nabývací titul; příklep (udělený žalobci) totiž proběhl ještě před platným zpeněžením sporných nádržní z konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud tak zcela v souladu se shora shrnutými judikatorními závěry Nejvyššího soudu uzavřel, že vůči první žalované nebyl naplněn základní předpoklad úspěšnosti žaloby na vydání movitých věcí, tedy aby žalovaná měla sporné movité věci v držbě, v detenci. Stejně tak se judikatuře Nejvyššího soudu neprotiví závěr, že nabytí vlastnictví ke sporným nádržím druhým žalovaným již nelze zpochybnit (viz R 81/2005 či R 19/2006), a proto bylo nutné žalobu i v této části zamítnout.
Dovolatel se měl domáhat vyloučení sporných nádrží ze soupisu konkursní podstaty, resp. po jejich zpeněžení již pouze výtěžku jejich zpeněžení; s vindikační žalobou nemohl být úspěšný, neboť nemohl úspěšně zpochybnit zahrnutí sporných nádrží do konkursní postaty a jejich zpeněžení (k tomu srov. znovu R 81/2005).
Za této situace se problematika vztahu sporných nádrží a pozemku, na kterém se nacházely (zda šlo o součást či příslušenství pozemku nebo o samostatné věci), stala nepodstatnou. Důležité bylo pouze to, zda byly sporné nádrže řádně sepsány do konkursní podstaty a následně zpeněženy.
V zájmu předejití dalším sporům Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poznamenává, že nemá pochyb o tom, že sporné nádrže byly součástí konkursní podstaty již před 22. říjnem 2012, což se podává ze znaleckých posudků ze dne 14. července 2005 a 7. února 2008 (viz str. 16 a 17 rozsudku soudu prvního stupně), tedy dlouho před nařízením exekuce, v jejímž rámci měl dovolatel podle svého tvrzení nabýt vlastnické právo k těmto nádržím. Vlastnické právo ke sporným nádržím tak nemohlo přejít na dovolatele již proto, že vydání usnesení o příklepu (v poměrech projednávané věci i provedení dražby samotné) jakožto úkon provádění exekuce po prohlášení konkursu je v rozporu s §14 odst. 1 písm. e/ ZKV a jestliže přesto exekutor dražbu provedl, udělil příklep a vydal usnesení o příklepu, tak toto usnesení nemohlo po dobu trvání účinků prohlášení konkursu nabýt právní moci, neboť jeho doručení bylo neúčinné. K tomu srov. zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněného pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněného pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010.
V duchu těchto závěrů je odůvodněn i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1980/2011, a proto se od něj odvolací soud nemohl odchýlit.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že námitkou zpochybňující hodnocení důkazů a skutková zjištění (zahrnutí sporných nádrží do soupisu konkursní podstaty před jejich zpeněžením), dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. července 2017), která podle §7 bodu 4., §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u první žalované i druhého žalovaného částku 1 200 Kč, tj. celkem 2 400 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 567 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná každému žalovanému 1 633,50 Kč, dohromady žalovaným náleží 3 267 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalovaných podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu