ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5095.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5095/2017-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) M. G. , narozené XY a 2) J. G. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, PSČ 741 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 655/2012, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2016, č. j. 4 Cmo 308/2015-335, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2016, č. j. 4 Cmo 308/2015-335, se v části druhého výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení, a ve třetím výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. dubna 2015, č. j. 17 Cm 655/2012-256, Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 17 Cm 655/2012-9, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 1.500.000 Kč s 6% úrokem od 4. září 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.950 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 75.250 Kč (výrok I.). Dále zavázal žalované k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 141.803,90 Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení státu ve výši 7.733,10 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok) a změnil jej ve výroku o nákladech námitkového řízení a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že uložil žalovaným, aby pouze zaplatili společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 70.902 Kč, s tím, že povinnost zaplatit náklady řízení státu se jim neukládá (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené Z. D. (dále též jen „Z. D.“) na řad T. P. (dále též jen „T. P.“), znějící na směnečný peníz 1.500.000 Kč, se splatností dne 3. září 2012 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali oba žalovaní a I. D. (dále též jen „I. D.“) směnečné rukojemství. Směnka byla převedena dne 24. srpna 2012 rubopisem na žalobce.
2/ Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti, a to k zajištění pohledávek remitenta vůči výstavci a I. D., vzniklých na základě smlouvy o půjčce peněz, uzavřené mezi T. P. (jako věřitelem) a Z. D. a I. D. (jako dlužníky) dne 5. dubna 2006 (dále jen „smlouva o půjčce“).
3/ Téhož dne T. P., Z. D., I. D. a oba žalovaní uzavřeli dohodu o oprávnění a způsobu vyplnění blankosměnky (dále též jen „dohoda o vyplňovacím právu“), v níž shodně prohlásili, že k zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce vystavil Z. D. blankosměnku, avalovanou I. D. a žalovanými, do níž bude T. P. oprávněn doplnit chybějící údaj směnečné sumy a data splatnosti. Podmínky, za nichž tak bude T. P. oprávněn učinit, byly dohodnuty v čl. II. dohody.
4/ T. P. blankosměnku vyplnil dříve, než byla převedena rubopisem na žalobce.
5/ Remitent při převodu sporné směnky informoval žalobce o tom, že směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jakož i o důvodu jejího vystavení a způsobu doplnění.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §10, 17 a §77 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož se žalovaným prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
K jednotlivým námitkám žalovaných přitom (zejména) uzavřel, že:
1/ Námitka, že žalovaní spornou směnku nepodepsali, byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným soudem ustanoveným znalcem JUDr. Jiřím Strakou.
2/ Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy a data splatnosti je neurčitá a nelze ji tudíž projednat, neboť z ní není zřejmé, v čem spočívá nesprávnost údajů směnečné sumy a data splatnosti (jaké údaje měly být do blankosměnky správně doplněny). Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4491/2009.
3/ Žalovaným nenáleží uplatněné kauzální námitky z vlastního vztahu k remitentovi směnky, neboť (přes poučení poskytnuté jim soudem prvního stupně) neprokázali, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníků. Tvrzení žalovaných k nepoctivému nabytí sporné směnky žalobcem zůstalo toliko v rovině obecné námitky, bez bližší konkretizace.
4/ Okolnost, že manželé D. se dopustili „v souvislosti s půjčkou a podepsáním směnky“ trestného činu podvodu, za který byli pravomocně také odsouzeni, nečiní spornou směnku neplatnou. Neplatným není ani závazek žalovaných jako závazek směnečných rukojmích vůči remitentovi směnky.
5/ Výhradu, podle které měla být na směnkou zajištěnou pohledávku započtena částka 400.000 Kč, kterou původní majitel směnky obdržel od žalobce jako úplatu za její převod, nebyla uplatněna ve včas podaných námitkách, ale až v podaném odvolání. Odvolací soud k ní proto podle ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemohl přihlížet.
Ve vztahu k nákladům námitkového řízení pak odvolací soud shledal důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., přihlížeje k poměrům žalovaných, když „oba žalovaní jsou osobami pokročilého věku a jejich jediným příjmem jsou jejich starobní důchody“. Žalobce přitom podle odvolacího soudu nenamítal, že by se nepřiznání nákladů řízení nepříznivě dotklo jeho majetkových poměrů. Odvolací soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že je namístě nepřiznat jinak procesně úspěšnému žalobci právo na náhradu jedné poloviny nákladů řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i oba žalovaní.
Žalobce dovoláním napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn výrok o nákladech námitkového řízení rozsudku soudu prvního stupně, namítaje, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. usnesením ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 2/2014“), ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013.
Odvolacímu soudu vytýká, že výjimečnost odůvodňující nepřiznání nákladů řízení (které žalobce účelně vynaložil) nelze postavit na tom, že „směneční rukojmí, vůči nimž žaloba směřovala, jsou pokročilého věku a jejich příjmem je toliko starobní důchod“. Žalovaní byli pokročilého věku a jejich příjmem byl toliko starobní důchod i v době, kdy směnku avalovali a museli si být vědomi případných nákladů směnečného řízení. V situaci, kdy žalobce uplatnil nárok u soudu důvodně v plném rozsahu, by bylo „krajně nespravedlivé“, aby musel nést účelně vynaložené náklady „z jedné poloviny ze svého“. Poukazují též na skutečnost, že odvolací soud krátil pouze náklady řízení před soudem prvního stupně a nikoliv náklady odvolacího řízení, čímž „popřel důvody, pro které §150 o. s. ř. aplikoval“.
Proto žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v druhém výroku změnil tak, že se výrok o nákladech námitkového řízení rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaní v podaném dovolání namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (který mají za rozporný s blíže označenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011), podle kterého jim v projednávané věci nepřísluší kauzální námitky, neboť neprokázali vědomé jednání žalobce na škodu dlužníků při nabývání směnky. Z provedených důkazů je totiž podle dovolatelů zřejmé, že „žalobce jednoznačně věděl, o jaký kauzální vztah se v daném případě jedná a jaké námitky s ohledem na obsah tohoto kauzálního vztahu … přicházejí konkrétně v úvahu“. Dovolatelé ostatně mohli v poměrech dané věci vznášet kauzální námitky též z toho důvodu, že jako směnečným rukojmím jim na základě směnečné smlouvy uzavřené s remitentem svědčil vlastní vztah k remitentovi.
Za nesprávný mají dovolatelé rovněž závěr odvolacího soudu o neurčitosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy a data splatnosti. Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, když rezignoval na zjištění, jakými údaji měla být blankosměnka vyplněna. Potud dovolatelé odkazují též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012.
Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy (zejména se svědeckou výpovědí remitenta), pominul tvrzení žalobce obsažená v jeho podání ze dne 25. ledna 2013, nepřihlížel k námitce „plnění na směnku“ a k námitce započtení a přehlédl, že poučení, které jim podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytl soud prvního stupně ohledně povinnosti prokázat namítané nepoctivé nabytí sporné směnky žalobcem, bylo jen „obecné“.
Konečně dovolatelé (s poukazem na blíže označenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu) namítají, že soudy obou stupňů se měly z úřední povinnosti zabývat tím, zda smlouva o půjčce a dohoda o vyplňovacím právu mají charakter spotřebitelských smluv a zda neobsahují smluvní klauzule mající zneužívající charakter, neboť T. P. při jejich uzavírání jednal z pozice soutěžitele, přičemž Z. D., I. D. a žalovaní při uzavírání těchto smluv vystupovali v pozici spotřebitelů.
Ve vyjádření k dovolání žalovaných žalobce navrhuje jejich dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
1/ K dovolání žalovaných.
Dovolání žalovaných, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že žalovaní mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelé zpochybňují způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy (ústící v závěr, podle kterého neprokázali, že žalobce ve smyslu čl. I. §17 směnečného zákona jednal při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníků), žalovaní (z obsahového hlediska) neuplatňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř. (samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, podle níž mohou žalovaní jako směneční rukojmí na základě vlastního vztahu k remitentovi uplatnit vůči žalobci kauzální námitky, když na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nespočívá. V poměrech dané věci totiž pro závěr o (ne)přípustnosti kauzálních námitek žalovaných neměl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) za rozhodné, zda jde o námitky, které se zakládají na vlastním (směnečnou smlouvou založeném) vztahu směnečných rukojmích k remitentovi (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno vědomé jednání žalobce při nabývání směnky ke škodě směnečných dlužníků (srov. v této souvislosti též závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o výklad ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona a řešení otázky přípustnosti námitek vycházejících z vlastních vztahů dlužníků k předchozímu majiteli indosované směnky, pak odpovídá níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) V právní teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. §20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem).
K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, v právní teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 137 a násl.
3) Námitky vycházející z vlastních vztahů dlužníka k předchozímu majiteli směnky zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (čl. I. §17 směnečného zákona).
Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu.
Viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 799/2011 (na který přiléhavě odkázal i odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí) a sp. zn. 29 Cdo 1779/2012, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil mimo jiné v rozsudku ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněném pod číslem 74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2771/2014; v literatuře pak např. Kotásek, J. Směnka a její kauza, Právní rozhledy č. 12/1997, str. 618 a násl.
4) Jen ze skutečnosti, že na převáděné směnce je vyznačena hodnotová doložka, z níž je zřejmá zajišťovací povaha směnky, nelze bez dalšího usuzovat na vědomé jednání majitele ke škodě dlužníka při nabývání směnky (rozuměj na jednání realizované s cílem eliminovat v úvahu přicházející kauzální námitky dlužníka).
Srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 799/2011.
Shora uvedené judikaturní závěry se plně prosadí i ve skutkových poměrech dané věci, přičemž Nejvyšší soud na nich nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nemůže být žádných pochyb o tom, že pouhá obecná informovanost žalobce (v době převodu směnky) o tom, k jakému účelu převáděná směnka slouží (jakou pohledávku zajišťuje), ještě bez dalšího neodůvodňuje závěr, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu žalovaných. To, zda se žalobce o okolnostech, jež by mohly zakládat úspěšnou námitkovou obranu směnečných dlužníků (např. o případném zániku směnkou zajištěné pohledávky), dozvěděl později (srov. obsah podání žalobce ze dne 25. ledna 2013, jehož obsah žalovaní zjevně dezinterpretují), pak již pro posouzení přípustnosti kauzálních námitek podle čl. I. §17 směnečného zákona žádný význam nemá.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek žalovaných co do výše směnečné sumy a data splatnosti, ve spojení s výhradou, že směnečná suma a datum splatnosti byly do blankosměnky doplněny v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí soudů nižších stupňů v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách údaje o „správné“ výši směnečné sumy, popř. o „správném“ datu splatnosti směnky uvedeny nejsou, námitka vadného vyplnění blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá (dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím prostřednictvím prověřit nelze (k tomu, že předmětem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné srov. ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Z týchž důvodů jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nevýznamné i výhrady žalovaných, podle kterých odvolací soud pochybil, nepřihlédl-li při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k námitce plnění na směnku a k námitce započtení na směnkou zajištěnou pohledávku. Jde totiž o výhrady, které ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsaženy nebyly (k závěru, podle kterého je nutné rozlišovat mezi kauzální námitkou zaplacení pohledávky směnkou zajištěné a námitkou zaplacení směnky, s tím, že každá z těchto námitek je založena na odlišných skutkových tvrzeních, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008, nebo ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 538/2007).
K námitce dovolatelů, podle které se soudy nižších stupňů nezabývaly posouzením, zda smlouva o půjčce a dohoda o vyplňovacím právu mají charakter spotřebitelských smluv, Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelé argumentaci spotřebitelskou povahou uzavřených smluv uplatňují nepřípustně nově až v dovolacím řízení (v průběhu řízení před soudy obou stupňů přitom nevyšly najevo žádné okolnosti, na jejichž základě by soudy nižších stupňů měly důvod uvažovat o tom, že indosovaná směnka zajišťovala pohledávku remitenta za žalovanými ze spotřebitelské smlouvy – viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněném pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přihlédnout k takové skutečnosti je Nejvyššímu soudu zapovězeno ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř.
Ve vztahu k ostatním v dovolání označeným otázkám pak dovolatelé nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikují, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle nich splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Jelikož dovolatelé přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezili, je jejich dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
2/ K dovolání žalobce.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení žalobcem předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení §150 o. s. ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2).
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí nemusí soud podle ustanovení §150 o. s. ř. výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by měl na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
Soud by měl přitom vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř. s vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, přičemž ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měla být vykládána restriktivně (k tomu srov. např. důvody R 2/2014).
Z výše uvedených judikatorních závěrů však odvolací soud – při posuzování, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro to, aby jinak procesně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně – důsledně nevycházel.
Aniž by se totiž zabýval okolnostmi významnými z hlediska možné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (tj. vycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci, včetně toho, že zohlední poměry oprávněného účastníka, okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu, jakož i postoje žalovaných v průběhu řízení), měl podmínky pro (byť částečné) nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci podle ustanovení §150 o. s. ř. za splněné již se zřetelem k tomu, že v posuzovaném případě jsou žalovaní osobami pokročilého věku, jejich jediným příjmem jsou starobní důchody a žalobce nenamítal, že by se nepřiznání náhrady nákladů řízení nepříznivě dotklo jeho majetkových poměrů.
Uvedené skutečnosti ovšem nelze samo o sobě (bez zohlednění dalších okolností konkrétního případu) pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by žalobci (jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.) měla být výjimečně odepřena náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Jinak řečeno, jen na takovém základě nelze žalobci právo na náhradu nákladů řízení (byť jen zčásti) odepřít.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v žalobcem napadené části (jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu