ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1016.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1016/2019-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný N. M. , nar. XY, Makedonie, státní občan Makedonie, v ČR bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4 To 366/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 84/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného N. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 4 T 84/2018, byl obviněný N. M. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 8. 2016 kolem 16.00 hodin v Teplicích, ulice XY, před domem č. p. XY, kam přijel po předchozí domluvě s poškozeným P. J., nar. XY, spolu s dalšími dvěma dosud neustanovenými muži, po vystoupení z vozidla přistoupil k poškozenému a řekl mu, co si dovoluje mluvit se S., následné z vozidla vystoupil neustanovený muž s přezdívkou R., který z pánské taštičky vytáhl blíže nezjištěnou krátkou ruční palnou zbraň, kterou namířil na poškozeného a řekl mu, že mu zastřelí psa, kterého poškozený v tu dobu držel na vodítku, poté z vozidla vystoupil další neustanovený muž, který k poškozenému pronášel přesně nezjištěná slova, poškozený popošel kousek dál směrem k blízkému fotbalovému stadionu, načež na něj všichni tři muži, včetně obviněného, křičeli, že až bude ve městě, tak ho zabijí, následně z místa odjeli pryč, čímž v poškozeném vyvolali strach o jeho život a zdraví a život a zdraví jeho psa .
Za to byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 4 T 84/2018, podal obviněný N. M. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4 To 366/2018 , a to tak, že odvolání obviněného N. M. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4 To 366/2018, podal obviněný dovolání (č. l. 180–182), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že nalézací soud, aniž by cokoliv změnil na popisu skutkového děje, upravil právní větu tak, aby mu mohl minimálně přičíst, že čin spáchal se zbraní, resp. společným jednáním. Pomine-li se, že v přípravném řízení byl jeho bratr A. M. vyslechnut, neboť mu bylo tvrzeno, že on je tím třetím mužem, což popřel a pomine-li se dále, že další neustanovený muž s přezdívkou R. byl všem orgánům činným trestním řízení známý R. S. a nejde tedy o přezdívku, pak je třeba mít na paměti, že námitku proti úpravě právní věty uplatnil již ve svém předcházejícím odvolání, nicméně tuto odvolací soud nepochopil a tudíž minimálně došlo k nerespektování zásad spravedlivého procesu. Soudům obou stupňů pak obviněný vytýká, že ač se to nabízelo ze znění skutkové věty, nepovažovaly za nutné nejen zhodnotit, ale zabývat se vůbec tím, že osoba orgánům činným v trestním řízení známá jako R. S. mohla jednat samostatně a v rozporu s vůlí dovolatele a že tak mohlo jít z jeho strany o exces, se kterým dovolatel nesouhlasil. Jestliže dokonce odvolací soud říká, že údaje poškozeného P. J. staršího podporuje výpověď jeho manželky, dcery a S. M., pak manželka uváděla, že to ví od něho, dcera, že to ví od matky a S. M., že to ví od dcery, proto to ohlásila, ale současně řekla, že nevěří, že se něco takového stalo. Nelze pominout, že S. M. je matkou jeho dítěte a celá záležitost se odehrávala ve scénáři, aby jí dal peníze, jinak, že jeho otcovství bude prozrazeno jeho manželce.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4 To 366/2018, a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 9. 2018, č. j. 4 T 84/2018-163, zrušil, a věc následně přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby tento zavázán právním názorem Nejvyššího soudu ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 694/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že odvolací soud nalézacímu soudu zcela správně vytknul nedostatečnou kvalitu odůvodnění jeho rozsudku, která se vztahuje k rozšíření právní kvalifikace jednání obviněného právě za podmínek §23 tr. zákoníku a to tak, aby takto modifikovaný výrok o vině prošel testem své přezkoumatelnosti (§125 odst. 1 věta čtvrtá tr. ř.). Z hlediska splněných podmínek dovolacího přezkumu zůstává rozhodným, že dovolatel sice uplatnil námitku absence jednání „neustanoveného muže s přezdívkou R.“ v postavení svého spolupachatele, takto však nepostupoval při respektu k opatřenému skutkovému stavu věci tak, jak byl zjištěn na prvostupňové úrovni a tak, jak byl ve smyslu jeho spolupachatelské formy trestné součinnosti zrekapitulován odvolacím soudem. Odvolací soud poukázal zcela správně nejen na obsazení vozidla, se kterým dovolatel přijel před bydliště poškozeného, jakož i na způsob, jakým se do jeho rozhovoru s poškozeným zapojil uvedený neustanovený muž, který zcela zřetelně jednal v souladu s dovolatelovým záměrem zastrašit pomocí hrozby střelnou zbraní poškozeného a vzbudit v něm důvodnou obavu jak o jeho život, tak i o život jeho psa, když v témže záměru konečně jednal i druhý neustanovený muž, který se do situace slovně zapojil ve zřetelném souladu s jednáním svých předchůdců. Přitom se vzdalujícího se poškozeného jali všichni tři pronásledovat s výkřiky zabitím a to, aniž by bylo z hlediska společného způsobu naplňování jednotného trestného záměru rozhodným, který z nich či zda všichni tři výhružky zabitím pronášeli. Počínání obviněného za popsaných skutkových okolností tak jednoznačně svědčí o tom, že tak činil v rámci jejich koordinovaného, tedy úmyslného společného jednání. Odvolacímu soudu by tak bylo možno jen stěží vytýkat, že nezhodnotil a ani se nezabýval tím, že osoba jednající popsaným způsobem se zbraní mohla jednat excesivním způsobem a tedy samostatně a tudíž v rozporu s vůlí dovolatele, jak mu nedůvodně vytýká. Naopak lze v této souvislosti v podrobnostech odkázat na příslušnou část odůvodnění usnesení odvolacího soudu pod jeho bodem 10, která je v namítaném směru spojena se zcela přesvědčivou argumentací, plně vyvracející důvodnost shodné námitky tehdejšího odvolatele.
Námitky obviněného, v rámci nichž tento vytýkal odvolacímu soudu výsledek jeho přezkumné činnosti, pokud akceptoval způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudu nalézacího, a současně vyslovil domněnku, že nelze opomenout jeho osobní vztahy s matkou jeho dítěte S. M., vyhodnotila státní zástupkyně jako pod obviněným uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné. Obviněný jejich prostřednictvím nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací, tak jak byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a potvrzena ve spojení s přezkumným závěrem soudu odvolacího.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4 To 366/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným N. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného P. J., jeho manželky E. J., dcery L. J. a svědkyně S. M.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění totožnosti osoby označené pouze přezdívkou R. a dalšího dosud neustanoveného muže, stejně jako osobních vztahů, které má se S. M., matkou jeho dítěte), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nelze dovodit znaky spolupachatelství) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný naznačuje, že se celá záležitost odehrávala ve scénáři, aby dal peníze, jinak bude otcovství dítěte S. M. prozrazeno jeho manželce).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný N. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Dovolací argumentace obviněného je založena na stěžejní námitce, že jemu přisouzené jednání, spočívající i v takovém způsobu uskutečnění výhružky usmrcením či jiné těžké újmy na zdraví vůči poškozenému, který na své intenzitě nabyl za přitěžující okolnosti ve smyslu §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jež odpovídá spáchání činu se zbraní, bylo uskutečněno za přispění jednoho z neztotožněných spolupachatelů. Obviněný přitom uvádí, že uvedenou osobu, označenou v rámci skutkové věty jako „dosud neustanovený muž s přezdívkou R.“, zná a že se jedná o muže jménem R. S., který je podle jeho tvrzení znám i orgánům činným v trestním řízení. Soudům vytýká, že nijak nezkoumaly, zda se ze strany této osoby, která na poškozeného vytáhla střelnou zbraň, nejednalo o exces, tedy zda nemohl jednat v rozporu s vůlí dovolatele.
Obviněný nalézacímu soudu vytkl, že tento upravil znění právní věty, kteroužto oproti podané obžalobě rozšířil o ustanovení §23 tr. zákoníku, tedy, že se obviněný předmětného přečinu dopustil ve spolupachatelství.
Na závěrech nalézacího soudu neshledává Nejvyšší soud žádných nesrovnalostí. Nalézací soud vycházel zejména z výpovědi poškozeného P. J. a jeho manželky E. J., stejně jako svědkyně S. M. a svědkyně L. J., dcery poškozeného. V odst. 11 rozsudku pak nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného, stejně jako úvahy, na podkladě kterých shledal výpověď a verzi událostí uvedenou poškozeným věrohodnou. Uvedl, že „ ve světle provedených důkazů tak obhajoba obžalovaného zůstává zcela osamocena, nadto je v rozporu s provedeným dokazováním, pročež k ní soud jako k nevěrohodné přihlédl “, kdy „ motivem jednání obžalovaného byly neurovnané spory právě se svědkyní M., která byla a pravděpodobně stále je v kontaktu s rodinou poškozeného “.
Nalézací soud uzavřel, že oproti podané obžalobě, vzhledem k provedenému dokazování, je na místě kvalifikovat jednání obviněného jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odvolací soud, byť se s tímto závěrem ztotožnil, odůvodnění této změny právní kvalifikace shledal zcela nedostatečným.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud v odst. 10 napadeného usnesení uvedl, že soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že se jednalo o spolupachatelství, že to nebyl obviněný, kdo držel v ruce zbraň a že poškozený nebyl schopen rozlišit, kdo ze tří mužů přítomných na místě činu adresoval výhrůžky vůči jeho osobě. Následně toto pochybení nalézacího soudu odstranil, přičemž uvedl, že „ je skutečností, že žádným z důkazů nebyla prokázána výslovná dohoda tří pachatelů na spáchání předmětného činu, byť společně na místo činu přijeli. Obžalovaný sice nejprve s poškozeným hovořil sám, avšak od okamžiku, kdy druhý z mužů mířil střenou zbraní na poškozeného a jeho psa a následně třetí muž se snažil poškozeného chytit, přičemž všichni tři krátce poškozeného pronásledovali směrem k fotbalovému stadionu, je takové jednání, kdy všichni vůči poškozenému postupovali společně, a to včetně obžalovaného, který tak učinil při vědomí, že jeden ze spolupachatelů používá k zastrašení poškozeného střelnou zbraň, kdy poškozeného všichni společně pronásledovali směrem k fotbalovému stadionu, třeba soudit jak spolupachatelství obžalovaného na spáchaném činu s dalšími dvěma osobami, bez ohledu na to, že střelnou zbraň použila jiná osoba “.
U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V případě společného úmyslu však nemusí vždy jít o výslovnou dohodu spolupachatelů, která tedy není nezbytnou podmínkou, ale postačí i konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn .
Uvedené podmínky byly v projednávané věci splněny, což se podává i z výše citované části odůvodnění odvolacího soudu. Jednalo se přinejmenším o konkludentní dohodu všech tří pachatelů, kdy obviněný N. M. nijak negativně nereagoval na to, že jeho společník vytáhl na poškozeného zbraň, přičemž následně všichni tři, vědomi si toho, že jeden z nich užívá k zastrašení poškozeného střelnou zbraň, poškozeného pronásledovali, byť krátce, a častovali jej výhrůžkami zabitím, což s ohledem na přítomnost střelné zbraně v rukou jednoho z pachatelů, oprávněně vyvolalo v poškozeném obavy o zdraví a život. Obvinění přijeli na místo společně, postupně se zapojili do incidentu, jehož účelem bylo zastrašit výhrůžkami poškozeného, kdy nejprve jednal obviněný sám, následně se k němu připojil muž známý pod přezdívkou R., který situaci vyhrotil tím, že poškozeného ohrožoval střelnou zbraní, a následně se do incidentu zapojil i třetí muž, který vystoupil z auta a snažil se poškozeného chytit, aby společně pokračovali ve slovním ataku a výhrůžkách vůči poškozenému. Je zřejmé, že obvinění jednali společně, byť osobní účast a angažovanost každého z nich se mohla odlišovat.
Podle §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Vytažení střelné zbraně jistě takovou formu hrozby splňuje, a to i kdyby taková zbraň nebyla kupříkladu nabitá či by ji pachatel pouze držel v ruce či ji poškozenému toliko ukázal (např. gestem ruky, že má takovou zbraň v kapce, apod.).
Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe , aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Spolupachatel odpovídá za to, že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo ji za tím účelem měl u sebe . V projednávané věci se obviněný vůči tomu, že jeho společník k zastrašení poškozeného užil střelnou zbraň, nijak nevymezil, v rámci incidentu pokračoval tím, že společně s oběma svými společníky poškozeného začali pronásledovat.
Pokud jde o použití pohrůžky zbraní, nelze toto považovat za exces ze strany muže známého pod přezdívkou R., který na poškozeného vytáhnul střelnou zbraň. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poté, co tento muž vytáhl zbraň z pánské taštičky, tuto namířil na poškozeného s tím, že mu zastřelí psa, obviněný, a ani třetí muž v té době ještě sedící v autě, nijak nereagovali, resp. nijak negativně, přičemž obviněný byl tomuto přítomen. Následné jednání všech tří pachatelů dává tušit, že byli srozuměni s tím, že je zbraní poškozenému vyhrožováno. Uvedený závěr zcela jasně vyplývá ze samotného popisu skutku, proto nelze soudům vytýkat, že tuto alternativu nereflektovaly.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného N. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata