ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1238.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1238/2018-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněných A. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Strakonice, M. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Strakonice, Z. G., dříve H., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Strakonice, a K. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Strakonice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 To 610/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 215/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných A. K., M. B., Z. G. a K. B. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 T 215/2014 , byli obvinění A. K. a M. B. uznáni vinnými trojnásobným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná Z. G. pod bodem 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněná K. B. pod bodem 2) taktéž přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
1) obžalovaná A. K., rozená B., jako jednatelka společnosti S. G., se sídlem XY, XY, IČO XY, uzavřela dne 3. 5. 2010 pracovní smlouvu s obžalovanou Z. G., dcerou účetní společnosti S. G., M. B., narozené dne XY, kdy předmětem smlouvy bylo přijetí do zaměstnaneckého poměru na pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 50.000 Kč měsíčně, přitom jednání o přijetí do zaměstnaneckého poměru vedla se svým bratrem, s ředitelem této společnosti, obžalovaným M. B., poté dne 10. 5. 2010 nastoupila obžalovaná Z. G. na dočasnou pracovní neschopnost, která bezprostředně po ukončení dne 31. 7. 2010 navazovala od 1. 8. 2010 na peněžitou pomoc v mateřství do 12. 2. 2011 a následně od 8. 3. 2012 do 19. 9. 2012, když na základě toho poskytnuté nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následně čerpání nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství bylo v co nejvyšší možné výši, v důsledku tohoto podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve výši 45.747 Kč a peněžitou pomoc v mateřství ve výši 331.316 Kč, přičemž společností S. G. na pojištění a sociální zabezpečení byla odvedena částka ve výši 3.750 Kč a na výplatu peněžité pomoci v mateřství byl obžalované Z. G. v souvislostí s péčí o jejího syna AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, vyplacen rodičovský příspěvek za období od 1. 8. 2010 do 29. 2. 2011 a od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2012 v celkové výši 57.000 Kč, a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČO 00006963, škodu v celkové výši 316.312 Kč,
2) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti S. G., se sídlem XY, XY, IČO XY, předjednala podmínky pracovní smlouvy, která byla následně dne 2. 1. 2012 uzavřena s její švagrovou, obžalovanou K. B., narozenou dne XY, kdy předmětem bylo její přijetí do zaměstnaneckého poměru na pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 76.000 Kč měsíčně, přičemž za společnost S. G. jí podepsal ředitel tohoto subjektu, obžalovaný M. B., manžel obžalované K. B. a bratr jednatelky společnosti, poté dne 5. 1. 2012 nastoupila obžalovaná K. B. na dočasnou pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, která po ukončení dne 3. 7. 2012 bezprostředně navazovala od 4. 7. 2012 do 19. 9. 2012, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo doručeno dne 11. 1. 2012 Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích a následné nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následné čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, kdy společností S. G. byla odvedena částka na pojištění na sociální zabezpečení ve výši 3.265 Kč, v důsledku tohoto podvodného jednání tak Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve výši 197.540 Kč, a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČO 00006963, částku v celkové výši 194.275 Kč,
3) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti S. G., se sídlem XY, XY, IČO XY, uzavřela dne 1. 7. 2013 s touto společností pracovní smlouvu, na jejímž základě se stala zaměstnancem s funkčním zařazením ředitel s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 80.000 Kč, přičemž od vzniku společnosti v roce 2008 nepobírala jako statutární orgán žádnou odměnu a nebyla přihlášena k sociálnímu pojištění a pojištěncem se stala ke dni uzavření smlouvy dne 1. 7. 2013, pracovní smlouvu za společnost S. G. uzavřela se svým bratrem a ředitelem tohoto subjektu obžalovaným M. B., poté dne 4. 7. 2013 nastoupila obžalovaná A. K. na dočasnou pracovní neschopnost, která byla ukončena ke dni 29. 1. 2014, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo doručeno dne 16. 7. 2013 Okresní správně sociálního zabezpečení v Prachaticích a následné nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následné čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, kdy společností S. G. byla odvedena částka na pojištění na sociální zabezpečení ve výši 3.288 Kč, v důsledku tohoto podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedené období dávku nemocenského pojištění ve výši 136.800 Kč a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČO 00006963, škodu v celkové výši 133.512 Kč .
Za to byli obvinění A. K. a M. B. shodně odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb v částce 1.000 Kč, v celkové částce 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným uložen pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Obviněné Z. G. a K. B. byly odsouzeny podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb v částce 500 Kč, v celkové částce 15.000 Kč (patnáct tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným uložen pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Českému státu, zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Prachaticích, Nádražní 1121, 383 0l Prachatice, a to:
- obviněná A. K., obviněný M. B. a obviněná Z. G. společně a nerozdílně částku 316.312 Kč (tři sta šestnáct tisíc tři sta dvanáct korun českých),
- obviněná A. K., obviněný M. B. a obviněná K. B. společně a nerozdílně částku 194.275 Kč (jedno sto devadesát čtyři tisíce dvě stě sedmdesát pět korun českých),
- obviněná A. K. a obviněný M. B. společně a nerozdílně částku 133.512 Kč (jedno sto třicet tři tisíce pět set dvanáct korun českých).
Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 T 215/2014, podali všichni obvinění prostřednictvím společného právního zástupce odvolání, a to proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch všech obviněných směřující do výroku o vině a trestu podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 To 610/2017, a to tak, že podle §258 odst. l písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích a všech obviněných napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil.
Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné A. K. a M. B. uznal vinnými trojnásobným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněnou Z. G. pod bodem 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněnou K. B. pod bodem 2) taktéž přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1) obžalovaná A. K., jako jednatelka společnosti S. G., se sídlem XY, XY, IČO: XY, po předchozí dohodě se svým bratrem a ředitelem této společnosti obžalovaným M. B. uzavřela dnem 3. 5. 2010 datovanou pracovní smlouvu s obžalovanou Z. H., dnes G., dcerou účetní společnosti S. G. M. B., na nově zřízenou pracovní pozici – controlling, se mzdou ve výši 50.000 Kč měsíčně, kdy k uzavření pracovní smlouvy došlo jednak v úmyslu, aby Z. G. v případě pracovní neschopnosti získala nárok na dávky nemocenského pojištění a v případě mateřství na peněžitou pomoc v mateřství, neboť pokud neuzavřela předmětnou pracovní smlouvu, nárok na tyto dávky by ji nevznikl, jednak v úmyslu ji s ohledem na výši sjednané mzdy a takto vysoce stanovený vyměřovací základ zvýhodnit při výpočtu a výplatě těchto dávek, přičemž již dne 10. 5. 2010 nastoupila obžalovaná Z. G. na dočasnou pracovní neschopnost, po kterou pobírala dávky nemocenského pojištění, a po jejím ukončení dne 31. 7. 2010 od 1. 8. 2010 do 12. 2. 2011 a následně od 8. 3. 2012 do 19. 9. 2012 dávky peněžité pomoci v mateřství, v důsledku tohoto jejich jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila obžalované Z. G. dávky nemocenského pojištěni ve výši 45.747 Kč a peněžitou pomoc v mateřství ve výši 331.316 Kč, kdy na odvodech na pojištění na sociální zabezpečení byla společností S. G. odvedena částka v celkové výši 3.751 Kč a záloha na daň z příjmu fyzických osob ve výši 330 Kč, a nebýt nároku na výplatu peněžité pomoci v mateřství, náležel by obžalované Z. G. v souvislosti s péčí o jejího syna AAAAA, nar. XY, rodičovský příspěvek, který by jí za období od 1. 8. 2010 do 29. 2. 2011 a od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2012 náležel v celkové výši 57.000 Kč (7 x 7.600 Kč + 3.800 Kč), a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 315.982 Kč,
2) obžalovaný M. B., manžel obžalované K. B. a bratr jednatelky společnosti S. G. obžalované A. K., po předchozí dohodě s obžalovanou A. K., která podmínky pracovní smlouvy předjednala s obžalovanou K. B., uzavřel dnem 2. 1. 2012 datovanou pracovní smlouvu s obžalovanou K. B., nar. XY, na dosud neobsazené pracovní místo – controlling se mzdou ve výši 76.000 Kč měsíčně, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích doručeno až dne 11. 1. 2012, kdy k uzavření pracovní smlouvy došlo jednak v úmyslu, aby K. B. v případě pracovní neschopnosti získala nárok na dávky nemocenského pojištění, neboť pokud neuzavřela předmětnou pracovní smlouvu nárok na tyto dávky by ji nevznikl, jednak v úmyslu ji s ohledem na výši sjednané mzdy a takto vysoce stanovený vyměřovací základ zvýhodnit při výpočtu a výplatě dávek nemocenského pojištění, přičemž již dne 5. 1. 2012 nastoupila obžalovaná K. B. na dočasnou pracovní neschopnost, která po ukončení dne 3. 7. 2012 bezprostředně navazovala na další pracovní neschopnost od 4. 7. 2012 do 19. 9. 2012, v důsledku tohoto jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila obžalované K. B. dávky nemocenského pojištění ve výši 197.540 Kč, kdy na odvodech na pojištění na sociální zabezpečení byla společností S. G. odvedena částka v celkové výši 3.265 Kč, a záloha na daň z příjmu fyzických osob ve výši 15 Kč, a takto společným jednáním způsobili obžalovaní České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, a FÚ se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 194.260 Kč,
3) obžalovaný M. B., jako ředitel společnosti S. G., uzavřel pracovní smlouvu datovanou dnem 1. 7. 2013 se svoji sestrou, obžalovanou A. K. jako dosavadní a stávající jednatelkou společnosti S. G., na jejímž základě se stala zaměstnancem a kromě něho dalším ředitelem společnosti, a to se mzdou ve výši 80.000 Kč, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo doručeno Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích až dne 16. 7. 2013, kdy k uzavření pracovní smlouvy došlo jednak v úmyslu, aby A. K. získala v případě pracovní neschopnosti nárok na dávky nemocenského pojištění, neboť pokud by neuzavřela předmětnou pracovní smlouvu, nárok na tyto dávky by ji nevznikl, protože od vzniku společnosti v roce 2008 nepobírala jako jednatelka žádnou odměnu a ani nebyla přihlášena k sociálnímu pojištění a pojištěncem se stala ke dni uzavření předmětné smlouvy dnem 1. 7. 2013, jednak došlo k uzavření pracovní smlouvy v úmyslu ji s ohledem na výši sjednané mzdy a takto vysoce stanovený vyměřovací základ zvýhodnit při výpočtu a výplatě dávek nemocenského pojištění, přičemž již dne 4. 7. 2013 obžalovaná A. K. nastoupila na dočasnou pracovní neschopnost, která byla ukončena ke dni 29. 1. 2014, a v důsledku tohoto jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedené období dávky nemocenského pojištění ve výši 136.800 Kč, na odvodech na pojištění na sociální zabezpečení byla přitom společností S. G. odvedena částka v celkové výši 3.288 Kč, a záloha na daň z příjmu fyzických osob ve výši 30 Kč, a takto společným jednáním způsobili obžalovaní České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečeni, a FÚ se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 133.482 Kč .
Za to byli obvinění A. K. a M. B. shodně odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 tr. zákoníku, a za použití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb v částce 1.000 Kč, v celkové částce 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným uložen pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Obviněné Z. G. a K. B. byly odsouzeny podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb v částce 500 Kč, v celkové částce 15.000 Kč (patnáct tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným uložen pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, a to:
- obvinění A. K., M. B. a Z. G. společně a nerozdílně částku 315.982 Kč (tři sta patnáct tisíc devět set osmdesát dva korun českých),
- obvinění A. K., M. B. a K. B. společně a nerozdílně částku 194.260 Kč (jedno sto devadesát čtyři tisíce dvě stě šedesát korun českých),
- obviněná A. K. a M. B. společně a nerozdílně částku 133.482 Kč (jedno sto třicet tři tisíce čtyři sta osmdesát dva korun českých).
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení, odkázána se zbytkem uplatněného, avšak nepřiznaného, nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 To 610/2017, jako soudu odvolacího podali všichni obvinění prostřednictvím společného právního zástupce dovolání (č. l. 680–695) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jádro dovolací námitky přitom obvinění shledávají v tom, že napadeným rozsudkem byli shledáni vinnými ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoliv nebyly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, konkrétně znak uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, a nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. Současně odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž značná část jeho skutkových závěrů odráží nesprávné právní hodnocení okolností významných pro vznik účasti na nemocenském pojištění a pro vznik nároku na dávky nemocenského pojištění.
Obvinění uvádějí, že se jedná o čtvrté rozhodnutí ve věci, přičemž bylo dříve již třikrát meritorně rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem. Zatímco v předcházejících řízení se soudy zaměřily na posouzení otázek výše a přiměřenosti mzdy, úvaha stran možné fiktivnosti samotných pracovních poměrů se objevuje až v odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016. Odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích jako soudem odvolacím zamítnuto (usnesení ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016). Následně byla věc poprvé předložena Nejvyššímu soudu, který k odvolání nejvyššího státního zástupce napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek zrušil usnesením ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1480/2016, nicméně nevytkl prvoinstančnímu a odvolacímu soudu to, že by věc chybně posoudily z hledisek, z jakých ji posuzovaly, nýbrž to, že se nezabývaly také otázkou možné fiktivnosti pracovních poměrů, což učinit mohly, ač státní zástupce tento aspekt věci zmínil až v odvolání, přičemž shledal i nedostatky v závěru stran výše zjištěné škody.
Obvinění shledávají nedostatky ve znění skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu, kdy není zřejmé, proč je v jejich jednání spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, když v jeho popisu není tvrzeno, že by uváděli nějaké nepravdivé údaje za účelem uvedení jiné osoby v omyl. Skutkové věty uvedené v napadeném rozsudku u všech tří skutků obsahují pouze popis okolností uzavření pracovních smluv, tvrzení o úmyslu sledovaném obviněnými při jejich uzavření, údaje o následných pracovních neschopnostech a vyčíslení výše vyplacených dávek, resp. výše škody, která měla jednáním obviněných vzniknout poškozenému. Popis žádného ze skutků nehovoří o tom, že by příslušný pracovní poměr byl fiktivní nebo že by předstírali nějakou jinou skutečnost nebo že by uváděli někoho v omyl. Pokud podle odvolacího soudu dospěl tento k závěru, že nebyla prokázána existence fiktivních (předstíraných) pracovních poměrů, pak mělo být postupováno podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Ve výroku napadeného rozhodnutí odvolací soud nespecifikuje omyl, do něhož měla být okresní správa sociálního zabezpečení uvedena, ani neuvádí žádný popis předstírané skutečnosti. Samotný úmysl nemůže založit trestní odpovědnost, pokud není naplněna i objektivní stránka některého z trestných činů popsaných v zákoně. Rozhodující pro posouzení případného předstírání skutečností rozhodných pro přiznání nároku na dávky nemocenského pojištění je to, zda zaměstnanec nastoupil do zaměstnání (vykonával práci pro zaměstnavatele). Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 To 1480/2016), že by bylo možné považovat za podvodné jednání, pokud by byla reálně uzavřena pracovní smlouva pouze s úmyslem vylákat dávky nemocenského pojištění, aniž by zde byl úmysl nastoupit do práce či vykonávat práci pro zaměstnavatele, resp. pokud by předstíranou skutečností byl právě nástup do zaměstnání nebo výkon práce, což jsou okolnosti podstatné pro vznik účasti na nemocenském pojištění. Z tohoto výkladu vycházela obhajoba při novém projednání věci a navrhovala provedení důkazů k otázkám reálného výkonu práce obviněnými Z. G., K. B. a A. K. Po jejich provedení prvoinstanční soud konstatoval, že „nejsou žádné pochybnosti o tom, že obžalované nastoupily do zaměstnání“. Odvolací soud tyto důkazy samostatně nehodnotil, ale s ohledem na jeho závěr, že nebyla prokázána existence fiktivních (předstíraných) pracovněprávních poměrů, lze soudit, že ani odvolací soud nepochybuje o tom, že pracovní poměr každé z obviněných byl (a v případě obviněné K. B. nadále je) naplňován skutečně vykonávanou prací. Odvolací soud závadnost jednání obviněných odvozuje pouze od závěru o jejich údajné „výlučné“ motivaci při uzavření příslušných pracovních smluv. Tento závěr je ovšem nesprávný a v odůvodnění napadeného rozsudku navíc chybí vysvětlení, proč se odvolací soud domnívá, že pracovní smlouvy byly uzavírány „pouze a výlučně“ za účelem získání dávek nemocenského pojištění nebo peněžité pomoci v mateřství. Odvolacím soudem nebyl učiněn žádný skutkový závěr, který by naznačoval, že by snad v okamžiku uzavření pracovních smluv již byl jednajícím osobám znám důvod pro vznik konkrétní pracovní neschopnosti. Není-li tvrzeno (a s ohledem na provedené dokazování není pro takové tvrzení ani žádná skutková opora), že součástí „předstíraných“ skutečností byla i sama existence pracovní neschopnosti, pak samo uzavření pracovní smlouvy nemohlo vést k „obohacení se na úkor státu“, pokud by nenastala budoucí nejistá okolnost spočívající ve vzniku pracovní neschopnosti. Je zásadní, že podvodným jednáním by mohlo být pouze uzavírání pracovní smlouvy s cílem oklamat českou správu sociálního zabezpečení a vytvořit u ní mylný dojem o účasti obviněných na nemocenském pojištění, pokud by zde ve skutečnosti nebyla vůle nastoupit do práce a vykonávat sjednané zaměstnání. Nic z toho ale nebylo splněno. Odvolacímu soudu obvinění dále vytýkají, že se nijak nezaobíral námitkou stran výše škody, resp. toliko částek odváděných za K. B. za měsíc leden 2012, ačkoli její pracovní poměr nadále trvá a každý měsíc jsou odváděny další a další odvody.
Na podporu námitky existujícího extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními rozebírají obvinění jednotlivé body odůvodnění odvolacího soudu, resp. skutková zjištění a hodnotící úvahy soudu tam uvedené. Namítají, že odvolací soud vycházel toliko z nepřímých důkazů, přičemž mají za to, že pokud je v daném případě z nepřímých důkazů činěn závěr o tom, že pracovní smlouvy byly uzavírány „pouze a výlučně s úmyslem obohatit se na úkor státu“, pak by z takových nepřímých důkazů měla vyplývat nejen zjištění dokládající existenci zmíněného úmyslu, ale i zjištění vylučující jakoukoliv jinou motivaci pro uzavření pracovních smluv. V napadeném rozsudku ale není nijak vysvětleno, proč se odvolací soud domnívá, že obvinění neměli jiný důvod k uzavření příslušných pracovních smluv, než získání účasti na nemocenském pojištění, tedy že zde např. nebyla motivace spočívající v zájmu nalézt pracovní uplatnění, pobírat mzdu za odvedenou práci, dosáhnout kariérního postupu, posílit společenské postavení apod. Je třeba vycházet z toho, že obviněné nevěděly, zda jim vůbec někdy pracovní neschopnost vznikne, tím spíše kdy by se tak mělo stát. Z tohoto pohledu je irelevantní poukazovat na skutečnost, že „nastoupily na pracovní neschopnost“ pouze několik dní po uzavření pracovní smlouvy, jak to činí odvolací soud v bodu 42 odůvodnění napadeného rozsudku, protože pokud tuto dobu předem neznaly, nelze z ní činit závěry ohledně jejich úmyslu. Obvinění uvádí, že motivace k uzavření pracovní smlouvy může být u každého člověka jiná, tedy i u každé z obviněných. Proto je třeba tuto otázku posuzovat individuálně u každé samostatně, nikoliv paušalizujícím způsobem, jak to v mnoha ohledech činí odvolací soud.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obvinění namítli, že závěr soudu o tom, že obviněná Z. G. má s ostatními spoluobviněnými blízký vztah, je chybný. Její motivací bylo získat účast na nemocenském pojištění, stejně jako mzdu za odvedenou práci. Nebylo taktéž ničím vyvráceno, že by její pracovní pozice nebyla firmě prospěšná, kdy soud náplň práce ani nijak blíže nezkoumal. Stejně tak se ohrazují proti závěru, že obviněná nebyla pro výkon sjednané práce kvalifikována, že měla nepřiměřený plat a že obviněný M. B. po dobu její pracovní neschopnosti nenašel odpovídající náhradu. Obvinění namítají, že důvodem nástupu na pracovní neschopnost nebylo těhotenství obviněné, ale infekce horních cest dýchacích. Závěr o výlučném úmyslu uzavřením pracovní smlouvy obohatit Z. G. na úkor státu stojí pouze na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a na důkazně nepodložených úvahách odvolacího soudu.
Ke skutku pod bodem 2) obvinění uvedli, že společnost S. G. je rodinnou firmou a jsou v ní zaměstnáni i další rodinní příslušníci, nejen obviněná K. B., manželka obviněného M. B. Tato pak ve společnosti skutečně vykonávala a stále vykonává práci tzv. controllingu, nelze tedy v žádném případě dovozovat, že by pracovní smlouvu uzavřela pouze a výlučně s úmyslem obohatit se na úkor státu. Pokud soudy nezkoumaly náplň její práce, nelze pak ani vyvozovat, že by její plat ve výši 76.000 Kč byl nastaven účelově, přičemž připomínají, že tuto mzdu pobírá obviněná i v současné době. Důvodem pracovní neschopnosti pak nebylo těhotenství obviněné, ale polymorfní potíže a následné krvácení, a nebýt těchto zdravotních potíží, mohla obviněná pracovat do nástupu na mateřskou dovolenou. Brojí proti závěru, resp. mají za to, že nebylo prokázáno, že by obviněná před podpisem pracovní smlouvy o svém těhotenství věděla, natož pak obviněný M. B. Nelze zakázat těhotné ženě, aby byla ekonomicky aktivní a skutkový závěr odvolacího soudu, že smlouva byla uzavřena „pouze a výlučně s úmyslem obohatit se na úkor státu“, je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť obviněná se po ukončení mateřské dovolené vrátila od 15. 12. 2015 do zaměstnání na své původní místo (funkce „controlling“) a nadále pracuje na základě stejné pracovní smlouvy, jakou dne 2. 1. 2012 uzavřela, tedy jejím úmyslem je a vždy bylo pracovat podle zmíněné pracovní smlouvy a pobírat sjednanou mzdu. Je sice pravdou, že k návratu z mateřské dovolené zde došlo až po zahájení trestního stíhání, ale tvrdit, že někdo chodí denně do práce po dobu dvou a půl roku jen proto, aby nezpochybnil svou obhajobu, je nepřiměřené. Odvolací soud bohužel v souvislosti s pokračujícím pracovním poměrem obviněné K. B. přehlédl i tu okolnost, že za obviněnou jsou v souvislosti s jejím pracovním poměrem každý měsíc odváděny i příslušné zákonné odvody, jejichž souhrn již překročil výši částek, které jí byly podle napadeného rozsudku vyplaceny na dávkách nemocenského pojištění. Pokud pak byl nástup obviněné do zaměstnání příslušné okresní správě sociálního zabezpečení oznámen až s určitým zpožděním po zákonem stanovené lhůtě, jedná se toliko o nedostatek preciznosti v práci účetních společnosti.
Ke skutku pod bodem 3) pak obvinění namítají, že je zcela mylný závěr, že bez uzavření pracovní smlouvy by obviněné A. K. nevznikl nárok na dávky nemocenského pojištění, protože od vzniku společnosti v roce 2008 nepobírala jako jednatelka žádnou odměnu a ani nebyla přihlášena k sociálnímu pojištění a pojištěncem se stala ke dni uzavření předmětné smlouvy dnem 1. 7. 2013. Nicméně podle tehdy platné právní úpravy by pro účely vzniku účasti na nemocenském pojištění nepotřebovala žádnou pracovní smlouvu uzavírat, neboť stačilo, aby přijala jako společnice společnosti s ručením omezeným rozhodnutí o výši své odměny a pojištění by jí vzniklo ve smyslu §10 odst. 1 písm. o) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, dnem, ve kterém začala konat práci pro společnost. To, že z hlediska nemocenského pojištění tuto smlouvu uzavřela vlastně „nadbytečně“, nesvědčí o účelovosti jejího jednání, ale naopak o jejím zájmu zavázat se i smluvně, že bude pro společnost pracovat. Stejně tak mohla toto kdykoli učinit na podkladě živnostenského oprávnění, jehož držitelkou byla. Podle obviněných nelze mít výhrady ani proti skutečnosti, že byla druhou ředitelkou společnosti, neboť takové uspořádání je v rodinných firmách běžné a otázka způsobu řízení společnosti je čistě věcí statutárního orgánu společnosti, přičemž obviněná A. K. byla oprávněna o něm rozhodnout podle svého podnikatelského uvážení. Ani odvolací soud nijak nezpochybnil výši mzdy, která jí jako ředitelce společnosti podle uzavřené pracovní smlouvy náležela. Pokud pak byl nástup obviněné do zaměstnání příslušné okresní správě sociálního zabezpečení oznámen až s určitým zpožděním po zákonem stanovené lhůtě, stejně jako v případě obviněné K. B. se jedná toliko o nedostatek preciznosti v práci účetních společnosti.
Obvinění namítají nesprávné právní posouzení věci, kdy není jasné, ohledně jaké konkrétní okolnosti si měla okresní správa sociálního zabezpečení vytvořit mylnou představu, resp. v čem spočíval rozpor mezi její představou a skutečností, neboť obviněné nastoupily do práce a práci vykonávaly, tedy nešlo o „faktickou neexistenci“ pracovního poměru, jak o ní hovoří usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015. V takovém případě by pracovní poměr existoval jen formálně, což však není projednávaný případ. Stejně tak odvolací soud nepopsal konkrétní jednání, kterým měli obvinění uvést Okresní správu sociálního zabezpečení v Prachaticích v omyl. Odvolací soud navíc nesprávně hodnotí hmotněprávní otázky, pokud se domnívá, že je třeba v této souvislosti zkoumat přiměřenost mzdy; z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu není podstatné, zda strany sjednaly mzdu odpovídající něčí představě o přiměřeném mzdovém ohodnocení, nýbrž to, zda ve vztahu k orgánům správy sociálního zabezpečení uvedly výši mzdy pravdivou.
Obvinění rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na společenskou škodlivost jejich jednání, kdy např. v případě obviněné K. B. bylo do veřejných rozpočtů odvedeno více, než kolik z nich bylo čerpáno na dávkách nemocenského pojištění. Zásadní vadu v právním posouzení věci však spatřují v tom, že odvolací soud při svých úvahách opomíjí zásadu nullum crimen sine lege . Jakékoliv jednání, i kdyby bylo společensky škodlivé, může být označeno za trestný čin pouze za předpokladu, že je jako trestný čin popsáno v trestním zákoníku, tedy že jsou jím naplněny všechny znaky některého zákonem předvídaného trestného činu. Čerpání dávek nemocenského pojištění, byť by k němu došlo na základě jen krátce trvající účasti na nemocenském pojištění, trestným činem není.
V souladu s výše uvedenými námitkami a skutečnostmi obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, č. j. 3 To 610/2017-649, zrušil ve výroku II. o vině a trestu a ve výroku o náhradě škody, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 NZO 907/2018.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu, státní zástupce uvedl, že v popisu skutku opravdu mohla být poněkud přesněji popsána podstata zavinění dovolatelů a výslovně uvedeno, že rozhodnou motivací pro uzavření jednotlivých pracovních smluv a přiznání přemrštěně vysokých mezd byla účast na nemocenském pojištění a nikoliv skutečný výkon práce pro zaměstnavatele, a že právě těmito nepravdivými skutečnostmi byli uvedeni v omyl dotčení zaměstnanci okresní správy sociálního zabezpečení. Uvedené okolnosti jsou však i ze stávajícího popisu skutku dostatečně patrny, popis skutku splňuje náležitosti v §120 odst. 3 tr. ř. To, že uzavřením takových smluv musely být uvedeni v omyl zaměstnanci příslušné správy sociálního zabezpečení a tedy i Česká republika, plyne z obecně známého mechanismu nemocenského pojištění, a tato otázka nebyla až dosud považována mezi obžalobou a obhajobou za spornou. V této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
Stran namítaných nesprávných skutkových zjištění uvedl, že v řízení o dovolání lze uplatnit skutkové námitky toliko v případě extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Námitky obviněných na str. 16–26 dovolání ale neobsahují tvrzení, které konkrétní úvahy odvolacího soudu jsou natolik nesmyslné, že by je bylo možno označit za „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaném pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Namísto toho dovolatelé uvádějí jednotlivé připomínky k jednotlivým zjištěním odvolacího soudu, které ve svém souhrnu vytvářejí alternativní skutkové zjištění a jako celek je lze vyložit spíše jako námitku, že soud porušil zásadu in dubio pro reo. Tato zásada však sama o sobě dovolacím důvodem být nemůže, jak je patrno z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. V této části považuje státní zástupce dovolání za podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu.
Stran námitky nesprávného právního posouzení věci, nedostatečného popisu, kdo a jak byl uveden v omyl, pak státní zástupce uvedl, že ani dovolatelé nepochybují o tom, že nepravdivé údaje z pracovních smluv obdržela příslušná okresní správa sociálního zabezpečení, která na jejich základě vypočítala předmětné dávky vyplacené jednotlivým dovolatelům.
S ohledem na skutečnost, že konkrétní námitky uvedené dovolateli dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, navrhuje státní zástupce dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dne 23. 11. 2018 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněných k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kde obvinění uvedli, že na samotném vyjádření státního zástupce lze demonstrovat, jak hlubokou nejasnost napadený rozsudek založil ohledně otázky prvku uvedení v omyl. Ani on není schopen na jeho základě jasně popsat, který údaj měl být nepravdivý a kdo ho jakým způsobem komu sdělil. Jeho tvrzení si pak vzájemně odporují. Pokud byla nepravdivým údajem skutečnost týkající se motivace pro uzavření smlouvy, pak je třeba posoudit, co bylo ohledně této motivace obviněnými uváděno, kde a komu. Pokud měly být pracovníci okresní správy sociálního zabezpečení uvedeni v omyl údaji o motivaci obviněných, pak je třeba si položit otázku, jak se k nim taková informace dostala a jakou formou, neboť obvinění toto neučinili. Státní zástupce nijak blíže neuvádí, co má být „obecně známý mechanismus sociálního zabezpečení“. Aby mohl být omyl na straně zaměstnanců okresní správy sociálního zabezpečení vyvolán již uzavřením pracovních smluv, musela by se o jejich uzavření dozvědět. Nicméně součástí formuláře „Oznámení o nástupu do zaměstnání“ je toliko údaj o nástupu do zaměstnání, nikoli o uzavření pracovní smlouvy. Současně státní zástupce uvádí, že nepravdivé údaje z pracovních smluv obdržela příslušná správa sociálního zabezpečení, což vylučuje, že by nepravdivým údajem byla jinak uváděná motivace k uzavření smluv, ale jakési údaje uvedené v pracovních smlouvách. Ani tentokrát není jasně řečeno, jaký konkrétní údaj v té které pracovní smlouvě byl nepravdivý a jak se měl takový údaj dostat do rukou poškozeného. Obvinění odmítají, že takovýmto nepravdivým údajem byla výše uvedených mezd, stejně jako náznaky, že by mzdy byly přemrštěné, jak státní zástupce uvedl. Trvají na tom, že údaje o nástupu do zaměstnání byly ve shodě se skutečností, k čemuž Nejvyššímu soudu předkládají kopie příslušných oznámení všech tří obviněných zaměstnankyň. Prvek omylu zde zcela chybí nejen v podobě jeho formálního popisu, ale především fakticky.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných A. K. , M. B. , Z. G. a K. B. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 To 610/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. , protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně formulované námitky, že z provedeného dokazování nelze dovodit vinu obviněných, však svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména listinných důkazů – oznámení o nástupu do zaměstnání, zdravotní zprávy, pracovní smlouvy; spadá sem i námitka neprovedení jimi navrhovaných důkazů, např. výslechů obviněných ke zjištění reálného výkonu práce a náplně jejich práce) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda se jednalo či nejednalo o fiktivní pracovní poměr, tedy zda obviněné skutečně nastoupily do práce, resp. zda práci začaly vykonávat, jaká byla konkrétní náplň práce všech obviněných a zda tomuto odpovídala výše finančního ohodnocení, v jakém vztahu byla obviněná Z. G. k ostatním spoluobviněným, jaké byly příčiny nástupu na nemocenskou, pokud se v případě obviněných Z. G. a K. B. nemohlo jednat o těhotenství, zda obviněná A. K. mohla využít i jiný způsob zajišťující jí účast na nemocenském pojištění), kdy současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že nikoho v omyl neuvedli, neboť všechny údaje na formuláři „Oznámení o nástupu do zaměstnání“ odpovídají skutečnosti, obviněné do práce nastoupily, svou práci vykonávaly, v případě obviněné K. B. tato i nadále práci vykonává, kdy důvodem pro nástup na nemocenskou byly zdravotní potíže, nikoli těhotenství obviněných Z. G. a K. B., kdy ani jedna s obviněných nemohla vědět, že ke dni podpisu pracovní smlouvy se u ní objeví specifické zdravotní potíže, přičemž zaměstnávání rodinných příslušníků v rodinné firmě či těhotných žen nemůže být vnímáno jako protiprávní jednání).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud tedy vychází z obsahu skutkové věty napadeného usnesení, v níž jsou obsažena skutková zjištění, k nimž soud na podkladě ve věci provedeného dokazování dospěl. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán.
K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obvinění v rámci dovolání namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněných se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména listinných důkazů výše uvedených), jak ho podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládají vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že obviněné nastoupily na svá pracovní místa, práci vykonávaly (v případě obviněné K. B. tato práci i nadále vykonává), přičemž následně na podkladě stanoviska lékaře nastoupily na nemocenskou, tedy že se jednalo o zcela standardní postup, přičemž údaje jimi sdělené okresní správě sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) byly zcela ve shodě se skutečností.
Obvinění namítají, že popis skutku neobsahuje dostatečný popis toho, kdo a jak byl uveden v omyl. V podstatě se dožadují toho, aby ve skutkové větě bylo uvedeno, jaký konkrétní údaj na formuláři „Oznámení o nástupu do zaměstnání“ měl OSSZ uvést v omyl, a zda OSSZ byla vůbec takovým subjektem.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu , ale i úřad – státní nebo jiný orgán . Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050–2058).
Předně je třeba připomenout, že projednávaná věc je u dovolacího soudu podruhé, přičemž v rámci obecných soudů se jedná o čtvrté rozhodnutí ve věci. V rámci předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 148/2016, bylo vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce a rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu byla zrušena, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud v rámci předmětného rozhodnutí uvedl, že soudům nic nebránilo v tom, aby se zabývaly rovněž potencionální neplatností uzavřených pracovních smluv, resp. jejich případnou fiktivností, a současně i výší způsobené škody coby znaku objektivní stránky předmětného přečinu podvodu. Současně uložil obecným soudům, aby se zabývaly i otázkou potencionální aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
V rámci nového projednání věci okresní soud konstatoval, že „ nejsou žádné pochybnosti o tom, že obžalované nastoupily do zaměstnání, krátce poté však nastoupily na mateřskou dovolenou či pracovní neschopnost “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Uvedl, že „ se za dané situace ztotožňuje i s tvrzením obžaloby v tom, že v případě obžalovaných šlo o fiktivní pracovní smlouvy uzavírané s účelem získat výhody v souvislosti s následným mateřstvím či nemocenskou, když je zřejmé, že výše mzdy, která byla stanovena obžalovaným, se jeví jako neúměrná “ (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Vyjádřil se taktéž k samotné pracovní pozici, kterou obviněné Z. G. a následně K. B. vykonávaly, kdy je na podkladě provedeného šetření zřejmé, že „ se nejednalo o takovou funkci, která by byla až tak důležitá, či pokud by byla nutná, že by se jednalo o tak složitou pracovní náplň, kde by bylo nutno, aby byli pracovníci odměňováni uvedenou mzdou s ohledem na ostatní okolnosti “, zejména tu skutečnost, že v době neobsazení předmětné pracovní pozice, její pracovní náplň zastával obviněný M. B. (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). V tomto směru nalézací soud uvedl, že „ šlo víceméně o místo, které bylo zřízeno s úmyslem zaměstnat obžalované a poté získat výhody plynoucí z tohoto místa a přiznané mzdy “, kdy smlouvy byly sjednány s vědomím, že nebudou plně realizovány, naopak bude z nich profitováno (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Stran subsidiarity trestní represe nalézací soud uvedl na str. 14, že OSSZ měla omezené možnosti tuto věc řešit v rámci svých kompetencí. Současně upravil výši způsobené škody.
Odvolací soud shledal skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud, neúplnými, dílem proto, že se okresní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, což mělo vliv na neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění popisujících zjišťované protiprávní jednání obviněných. Dospěl k závěru, že nalézací soud nevyjádřil v popisu skutkových zjištění subjektivní stránku trestného jednání obviněných, zejména stran zodpovězení otázky, zda tito uzavřeli reálné pracovní poměry či pracovní poměry fiktivní, tedy předstírané. Odvolací soud tedy pozměnil znění skutkové věty rozsudku tak, aby zde byla vyjádřena subjektivní stránka přečinu podvodu, kdy dospěl k závěru, že obvinění se jim vytýkaného jednání dopustili úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku), resp. s úmyslem obohatit se na úkor státu tím, že budou zvýhodněni při výplatě dávek nemocenského pojištění nebo peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by jinak neměli nárok, či by nárok neměli vůbec (viz str. 18 napadeného rozsudku). Odvolací soud má taktéž za to, že nalézací soud pochybil, pokud pracovní smlouvy uzavřené obviněnými označil jako fiktivní. Uvedl, že „ nebylo prokázáno, že by byly jednotlivými obžalovanými uzavřeny fiktivní (předstírané) pracovní smlouvy, resp. že by byla prokázána existence fiktivních (předstíraných) pracovněprávních poměrů, případně že by byla zjištěna fiktivní účast obžalovaných na pojištění podle §32 zákona č. 187/2006 Sb. “ (str. 18 napadeného rozsudku). Odvolací soud konstatoval, že není možné tolerovat situaci, kdy je obcházen zákon tím, že jsou uzavřeny reálné pracovní smlouvy, avšak jsou uzavřeny s úmyslem se díky nim obohatit na úkor státu, resp. „ budou uzavřeny pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by obžalovaní jako pojištěnci neměli nárok “ (str. 18 napadeného rozsudku). Odvolací soud pak na str. 18 až 20 odůvodnění rozvedl své myšlenky a úvahy stran vztahů mezi obžalovanými, jejich návaznost na pracovní pozici controlling obviněných Z. G. a K. B., zřízení tohoto pracovního místa a způsobu, jakým bylo obsazováno. V této souvislosti uvedl, že žádná z obviněných v době před uzavřením pracovních smluv nikde zaměstnána nebyla, ani nebyla žádným jiným způsobem účastna na nemocenském pojištění, „ je tak zřejmý majetkový motiv těchto obžalovaných spočívající v zaevidování se v systému sociálního zabezpečení s předpokladem získání nároku na dávky vyplývající z toho systému “ (str. 19 napadeného rozsudku). Taktéž poukazoval na skutečnost, že poté, co Z. G. nastoupila na pracovní neschopnost, zůstala její pracovní pozice tzv. controllingu neobsazena po dobu dvou let, aby následně na tuto pozici nastoupila K. B. Dále se vyjádřil ke zřízení pozice druhého ředitele firmy, obsazené obviněnou A. K., sestrou obviněného M. B., kdy se současně pozastavil nad tím, že jmenovaná byla v roce 2009 zaměstnána u firmy K. K. právě na pozici tzv. controllingu. Odvolací soud se zabýval i výší sjednaných mezd, kdy nepoukazuje toliko na samotnou výši sjednaných mezd, ale uvádí, že je třeba tyto vnímat v kontextu dalších soudem uváděných skutečností svědčících o protiprávním jednání obviněných, kdy tyto svědčí o naprosto neodůvodněném a účelovém nadměrném ohodnocení. Dále uvedl, že v případě obviněných Z. G. a K. B. bylo důvodem nástupu na pracovní neschopnost těhotenství jmenovaných, kdy i zde zdůrazňuje, že je třeba tuto skutečnost nevnímat izolovaně, ale v kontextu všech skutečností svědčících pro účelový a koordinovaný postup obou obviněných. Poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že obviněné Z. G. nebyla pracovní neschopnost jejím specializovaným lékařem původně vystavena, stalo se tak až s odstupem její praktickou lékařkou. V případě K. B. a A. K. pak poukazuje na to, že jejich nástup do zaměstnání byl OSSZ nahlášen se zpožděním. Současně se odvolací soud pod bodem 51 vyjádřil ke způsobené škodě, kdy zohlednil nejen dávky odvedené na pojištění na sociální zabezpečení, ale taktéž státu odvedené zálohy na daň z příjmu, stejně jako přihlédl i k případnému nároku na rodičovský příspěvek Z. G., který by této vznikl, pokud by nepobírala peněžitou pomoc v mateřství.
Odvolací soud má za to, že pokud jsou zhodnoceny všechny výše uvedené okolnosti, lze bez důvodných pochybností dojít k závěru o účelovém a koordinovaném postupu obviněných s cílem vylákat dávky nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to tím, že Česká republika prostřednictvím OSSZ byla uvedena v omyl a byla jí jednáním obviněných způsobena škoda.
Z výše uvedeného lze dovodit, že zatímco nalézací soud shledal pracovní smlouvy uzavřené obviněnými fiktivními, odvolací soud nikoli. Odvolací soud se zaměřil na subjektivní stránku jednání obviněných, kdy shledal stěžejním pro posouzení věci úmysl obviněných získat výhody spočívající v účasti na nemocenském pojištění, kdy smlouvy byly uzavřeny s tímto úmyslem. Odvolací soud tedy nezpochybnil skutečnost, že obviněné nastoupily do zaměstnání na podkladě uzavřených pracovních smluv, což ovšem nečiní ani soud nalézací. Je zcela správná úvaha, že nelze obcházet zákon tím, že sice budou uzavřeny reálné pracovní smlouvy, ale podle těchto nebude postupováno, tedy následně nebude práce vykonávána. Stejně tak však nelze obcházet zákon ani tím, že dojde na podkladě reálné pracovní smlouvy k nástupu do zaměstnání a prvnímu odvodu dávek na sociální zabezpečení a záloh na daň z příjmu, a následně k odchodu z důvodu pracovní neschopnosti, pokud zde byl od počátku úmysl takto postupovat, tedy uzavřít pracovní smlouvy za účelem zvýhodnění při následné výplatě dávek nemocenského pojištění.
Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, který byl soudy v projednávané věci zjištěn, resp. je vázán skutkovými zjištěními obsaženými ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. Jak uvedeno výše, tyto nemůže měnit. Pokud pak jde o skutkovou větu obsaženou v napadeném rozsudku odvolacího soudu, lze dát obviněným částečně za pravdu v tom smyslu, že skutková věta mohla být lépe formulována a naplnění jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byli uznáni vinnými, přesněji popsáno. I když popis skutkové věty postrádá určitou kvalitu, nelze mít rozhodně za to, že by neobsahoval všechny náležitosti uvedené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení, musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu .
Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Obvinění se dopustili přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoník. V rámci skutkové věty je uvedeno, že pracovní smlouvy byly uzavřeny po předchozí dohodě v úmyslu získat nárok na dávky nemocenského pojištění, případně peněžitou pomoc v mateřství, resp. s ohledem na výši sjednané mzdy získat výhodu pro jejich výpočet na podkladě vyměřovacího základu, který by jim bez uzavření těchto smluv nepříslušel. Jsou zde popsány i okolnosti stran způsobené škody a její výše, včetně označení toho, komu byla škoda způsobena. Ve skutkové větě jsou popsány okolnosti rozhodné pro identifikaci skutku, v podrobnostech je pak třeba přihlédnout k samotnému odůvodnění rozhodnutí. Stran změny skutkové věty oproti jejímu znění v rámci rozsudku nalézacího soudu se odvolací soud vyjádřil v bodě 40 napadeného rozsudku.
Tím, kdo byl uveden v omyl, byla Česká republika, zastoupena Českou správou sociálního zabezpečení, konkrétně pak jejím územním pracovištěm v Prachaticích, resp. zaměstnanci této pobočky. OSSZ je finančně správní instituce s pevně danou strukturou, kterážto je podřízena Ministerstvu práce a sociálních věcí. Jedná se o orgán státní správy, tedy poškozeným je zde stát a škoda byla způsobena státu. Uvedená skutečnost je ze skutkové věty zcela jasná, a ani sami obvinění neuvádí, že by tímto subjektem měl být někdo jiný.
Stran údajů na formuláři, který byl OSSZ předložen, tj. oznámení o nástupu do zaměstnání, lze uvést, že zde je uvedeno jméno a příjmení zaměstnance, kód zdravotní pojišťovny, adresa trvalého bydliště, zaměstnavatel, datum nástupu do zaměstnání. Z tohoto obvinění dovozují, že pokud tyto údaje tzv. sedí, pak nelze mít za to, že některým takovým údajem mohli někoho uvést v omyl. To je však velmi zjednodušený pohled na věc. Je totiž zcela zásadní posuzovat jednání obviněných v jeho celistvosti.
Nejvyšší soud zcela souhlasí s odvolacím soudem v tom, že jednotlivé jednání obviněných je nutno hodnotit v kontextu všech ostatních skutečností, nikoli je z kontextu vytrhávat, jak to v rámci podaného dovolání častokrát činí obvinění. Tito napadají jednotlivé body rozsudku a tam uvedené závěry, a zcela tak přehlížejí, že na jejich jednání, zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nahlíží soud jako na řetězec jednotlivých kroků vedených jednotným úmyslem. Právní kvalifikace jednání obviněných jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku odpovídá znění skutkové věty napadeného rozsudku. Stěžejní je zde skutečnost, že „v úmyslu získat nárok na dávky nemocenského pojištění a peněžitou pomoc v mateřství“, byly uzavřeny pracovní smlouvy poskytující zvýhodnění při výpočtu a výplatě těchto dávek. Nešlo tedy pouze o získání účasti na nemocném pojištění, ale současně získání výhody, neboť výše jejich finančního ohodnocení spojená s pracovní pozicí, na níž byly uzavřeny pracovní smlouvy, umožňovala výpočet jim náležejících dávek z nadhodnoceného vyměřovacího základu. Obvinění poukazují na jednotlivé skutečnosti jako je otázka fungování rodinné firmy, zaměstnávání těhotných žen, výše sjednané mzdy, náplň práce na pozici tzv. controllingu a skutečnost, že obviněné do práce nastoupily, práci vykonávaly a pracovní neschopnost nastoupily ze zdravotních důvodů. Všechny tyto jednotlivé body samy o sobě mohou obstát. Neobstojí však v kontextu celého jednání. Odvolací soud označil jednání jako účelový a koordinovaný postup obviněných s cílem vylákat dávky nemocenského pojištění a peněžitou pomoc v mateřství. Nějaký konkrétní jednotlivý údaj, který by byl předložen OSSZ, a tímto byla uvedena v omyl, jak se obvinění domáhají, zde v takovéto podobě není a ani být nemůže. Leží ale v kontextu celistvosti jejich jednání, kdy stěžejní je zde úmysl, s nímž byly pracovní smlouvy podepsány, s nímž bylo vytvořeno do té doby neexistující pracovní místo, případně nová pozice ve firmě, úmysl, s nímž bylo obsazeno osobami, které nedisponovaly příslušnou kvalifikací, úmysl, s nímž bylo ohodnoceno v rámci firmy zcela neodpovídající mzdou. Tento úmysl zde byl, jak uvedeno ve skutkové větě, od počátku, tedy již při samotném podpisu pracovní smlouvy. V případě obviněné Z. G. bylo vytvořeno nové pracovní místo s vysokým finančním ohodnocením, které po jejím nástupu na nemocenskou a následně mateřskou, nebylo obsazeno až do doby, kdy na toto místo nastoupila obviněná K. B., která vzápětí rovněž odešla na nemocenskou a následně mateřskou, přičemž místo zůstalo po tuto dobu neobsazeno. V řádu několika málo dní po podepsání pracovní smlouvy, odešly všechny obviněné na podkladě lékařské zprávy na nemocenskou. Ve všech případech je stěžejní jednotný úmysl obviněných získat výhodu při výpočtu dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství.
Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku ), jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ).
Obvinění brojí proti závěru, že pracovní smlouvy byly uzavírány výlučně k získání účasti na nemocenském pojištění, kdy mají za to, že soudy opomíjí zcela zjevné důvody pro uzavírání pracovních smluv, jako je samotný výkon práce, pobírání mzdy či získání pracovních zkušeností. Stejně jako skutečnost, že obviněná A. K. měla i jiné možnosti, jak se účastnit nemocenského pojištění.
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje zaměstnávání těhotných žen či vnitřní rozhodování managementu firmy. To, že obviněná A. K. mohla účasti na nemocenském pojištění dosáhnout jinak, než jako nově ustanovená druhá ředitelka firmy se čtyřnásobným platem oproti obviněnému M. B., není pro posouzení věci nijak zásadní, neboť obviněná toto neučinila a je třeba vycházet ze skutkového stavu, který byl ve věci zjištěn, tedy, že bylo vytvořeno nové pracovní místo druhé ředitelky firmy. To, že tu mohly existovat i jiné důvody pro uzavření pracovních smluv, se ze skutkových zjištění nepodává, resp. úmysl získat zvýhodnění při výplatě dávek je zcela zřejmý.
Ačkoli tedy Nejvyšší soud neshledává žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními tak, jak jsou vyjádřeny ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, a právním posouzením, má za to, že závěr odvolacího soudu, že se v projednávané věci nejednalo o fiktivní smlouvy, není zcela správný. Nejvyšší soud k tomuto bodu uvádí následující.
Nalézací soud fiktivnost uzavřených pracovních smluv shledal, maje za to, že se jednalo o smlouvy, jejichž účel nebyl naplněn. Smlouva jako právní úkon je založena na souhlasném projevu stran, kdy strany smlouvy vyjadřují souhlas s právy a povinnostmi pro ně ze smlouvy vyplývajícími. Zásadní je zde tedy projev vůle stran při uzavření smlouvy. V projednávané věci byly uzavřeny pracovní smlouvy, které shledal odvolací soud jako reálné, neboť byly mezi příslušnými stranami uzavřeny, nebyly tedy předstírané či domnělé, ale existující v ověřitelné podobě, a tedy se nemohlo jednat o smlouvy fiktivní. Taková úvaha se zdá správná, nicméně pracovní smlouvy byly v projednávané věci uzavřeny s úmyslem, který se neshodoval s jejich účelem. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1480/2016, „ není možné obcházet zákon postupem, kdy sice budou uzavřeny reálné pracovní smlouvy, které tedy nebudou fiktivní, avšak zároveň budou uzavřeny s předchozím úmyslem se díky těmto obohatit na úkor státu, resp. budou uzavřeny de facto pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by pojištěnec jinak neměl nárok “. V projednávané věci však byly smlouvy od počátku uzavírány s tím, že na jejich podkladě dojde ke zvýhodnění při výměře a výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství. Pokud zde od počátku absentovala vůle dostát povinnostem ze smlouvy vyplývajícím, resp. úmysl obviněných směřoval ke zcela jinému záměru a nebyla zde vůle stran jednat ve shodě s uzavřenou smlouvou, pak je taková smlouva aktem, který nemá žádné právní účinky. Lze tedy konstatovat, že v tomto směru se opravdu jedná o ve své podstatě fiktivní pracovní smlouvy, neboť tu byl rozpor mezi představou, co je účelem pracovní smlouvy, a skutečností, že pracovní smlouvy byly uzavřeny za zcela jiným účelem.
Na závěru stran viny všech obviněných se však tímto ničeho nemění. Obvinění svým jednáním, nikoli jen jakýmsi jediným údajem, uvedli OSSZ v omyl, neboť v rozporu se skutečností předstírali, že došlo k uzavření pracovních smluv za účelem výkonu práce, přestože skutečný stav věci tomuto neodpovídal.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili částečně námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných A. K. , M. B. , Z. G. a K. B .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu