ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1279.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1279/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 234/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 12/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 T 12/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 1. 2019 ve 20:10 hod. v Praze 9 – Černém Mostě, ul. Chlumecká č.p. 765/6, v Centru Černý Most, v prodejně Globus, z volného prodeje odcizil 1 ks maso/uzeniny volný prodej v hodnotě 198,30 Kč, 2 balení lusků zn. Bonduelle v hodnotě 25,90 Kč/ks, sýr Horácký 30% v hodnotě 84,20 Kč, 1 ks maso/uzeniny volný prodej v hodnotě 359,90 Kč, 1 balení Baby karotky 350 g v hodnotě 19,90 Kč, 1 ks sýra nitě přírodní v hodnotě 61,99 Kč, 1 ks Magnum Hazelnut v hodnotě 169 Kč, 4x jogurt selský bílý v hodnotě 18,90 Kč/ks, 6x pribiňák Vanilka v hodnotě 16,90 Kč/ks, 2x jogurt Florian meruňka v hodnotě 12,90 Kč/ks, 3x jogurt smetanový višeň v hodnotě 13,90 Kč/ks, 1 balení toaletního papíru zn. Zewa Deluxe po 20 rolích v hodnotě 159 Kč, 2 balení plen zn. Pampers v celkové hodnotě 1.298 Kč, 1x kolínka zn. Panzani 500 g v hodnotě 39,90 Kč, 1x balení tortilla zn. Panzani v hodnotě 39,90 Kč, 8x Hami zelenina kuře 200 g v hodnotě 36,90 Kč/ks, 2x makarony zn. Panzani 500 g v hodnotě 39,90 Kč/ks, 1x paprika trikolóra v hodnotě 34,90 Kč, pomeranče v hodnotě 33,55 Kč, 2x sáčky na odpad v hodnotě 69,90 Kč/ks, mrkev balení 1 kg v hodnotě 21,90 Kč, banány Chiquita v hodnotě 41,78 Kč, 1x rajčata koktejlová 400 g v hodnotě 59,90 Kč, sadu hrnců zn. Tescoma v hodnotě 5.990 Kč, tedy zboží v celkové hodnotě 9.423,22 Kč tak, že si zboží dal do nákupního vozíku a s tímto vozíkem následně po zaplacení zakoupených žvýkaček projel prostorem mezi pokladnami označenými jako Scan and Go, ven z prostoru prodejny ohraničené bezpečnostními rámy, kam jej následovala pracovnice prodejny, I. H., a kde byl také zastaven pracovníky bezpečnostní agentury Aves, přičemž zboží v hodnotě 8.233,63 Kč bylo nepoškozené vráceno do prodeje a zbývající zboží v hodnotě 1.189,59 Kč nebylo možné z hygienických důvodů vrátit do prodeje, čímž způsobil poškozené spol. Globus ČR, k. s., IČ: 63473291, Kostelecká 822/75, 196 00 Praha 9 – Čakovice, škodu ve výši 9.423,22 Kč .
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 (dvacet) denních sazeb, když denní sazba činí 1.000 (jeden tisíc) Kč, tedy celkem 20.000 (dvacet tisíc) Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 5 (pěti) splátkách po 4.000 (čtyřech tisících) Kč měsíčně. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Globus ČR, k. s., IČ: 63473291, Kostelecká 822/75, 196 00 Praha 9 – Čakovice, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 T 12/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 234/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 234/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 126–129), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spatřuje v tom, že bylo porušeno jeho právo závěrečné řeči a posledního slova a došlo k porušení pravidel o přípravě veřejného zasedání a o počátku veřejného zasedání. Namítá, že mu bylo v rámci veřejného zasedání odejmuto právo závěrečné řeči a posledního slova, neboť, jak se podává ze zvukového záznamu z veřejného zasedání, učinil „pokus“ o přednes konečného návrhu a posledního slova, kteréžto měl předem připraveny v písemné podobě, ale byl přerušen slovy předsedy senátu a přerušením jednání za účelem porady senátu. Nedostal tedy možnost se v rámci veřejného zasedání vyjádřit k jeho průběhu. Dále uvedl, že jeho obhájce, kterýžto převzal jeho obhajobu, nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, a současně došlo k tomu, že nebyla dodržena zákonná pětidenní lhůta k přípravě. Skutečnost, že předseda senátu po zahájení veřejného zasedání vůbec nezjišťoval, zda a u koho byla zachována pětidenní lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání, obviněný vnímá jako porušení procesních podmínek pro počátek veřejného zasedání. V této souvislosti poukazuje na to, že v uvedeném bodě se písemný protokol nezakládá na pravdě.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, které spatřuje v tom, že soudy poněkud chaotickou situaci při nákupu potravin v samoobsluze nesprávně právně kvalifikovaly jako úmysl nezaplacené zboží odcizit, a skutek spočívající v dopravení zboží k nejbližšímu odkladnímu místu pro kontrolu zboží společně se zaměstnankyní obchodu jako přisvojení si cizí věci. Trvá na tom, že nikdy neměl v úmyslu věci odcizit, nýbrž je legálně koupil, což však nemohl v plném rozsahu učinit, neboť následně zjistil, že svým opomenutím nemá při sobě dostatek peněžních prostředků. S odkazem na soudní judikaturu namítl, že objektivně vzato nikdy vlastníkovi neznemožnil faktickou dispozici s věcí, tedy nebyl naplněn znak „přisvojení si cizí věci“. Vlastníkem věci byla nadále společnost Globus, k. s., přičemž svědkyně H., která s ním ohledně zboží jednala, vystupovala s ohledem na §166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako zástupce vlastníka. Po celou dobu, kdy s ním jednala, tedy vykonávala vlastnické právo společnosti Globus, k. s., jako jeho zákonná zástupkyně. Po celou dobu přitom měla nezaplacené zboží ve své moci a mohla s ním volně disponovat, přičemž jí v tomto nijak nebránil. Pokud pak vynesl zboží mimo prostor prodejny na přímý pokyn obsluhy prodejny, za její asistence a za účelem kontroly zboží a dokladů o zaplacení zboží, přičemž se jedná o jediné místo, které pro tyto účely v blízkosti pokladen bylo, pak takové jednání nelze hodnotit jako krádež.
Obviněný současně namítá, že právní posouzení skutku nereflektuje materializované formální pojetí trestného činu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že společenská škodlivost, resp. důsledky tohoto činu jsou natolik mizivé, že by postačilo uplatnění jiné než trestí odpovědnosti.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 234/2019, zrušil, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1034/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Alternativa dovolacího důvodu uplatněná obviněným dopadá na případy, kdy odvolací soud zamítl nebo odmítl odvolání bez meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 tr. ř. a že pokud takto rozhodl nesprávně, odňal obviněnému přístup ke druhé instanci. Smyslem dovolání v těchto případech není meritorní přezkum rozsudku dovolacím soudem, ale zajištění toho, aby obviněný mohl dosáhnout meritorního přezkoumání rozsudku odvolacím soudem. Obviněný tedy nemohl dovolání opírat o tu alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která spočívá v tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku. Nad rámec uvedeného se vyjádřila k jednotlivým námitkám. Uvedla, že v řízení o odvolání není nutné zajistit obviněnému právo posledního slova podle §235 odst. 3 tr. ř., jestliže ve věci nebyly prováděny žádné další důkazy a odvolací soud vycházel pouze z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013). Připustila, že soud pochybil, pokud nebyl o konání veřejného zasedání vyrozuměn obhájce obviněného, nicméně nedošlo k zásadnímu porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v důsledku kterého by byl obviněný znevýhodněn absencí obhajoby, neboť obhájce obviněného se k veřejnému zasedání dostavil a vykonával práva obhajoby, a to aniž by vytkl odvolacímu soudu, že nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání. Uvedená námitka by pak spíše odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Totéž pak lze vztáhnout i k námitce obviněného, že odvolací soud nezjišťoval, zda byla u kohokoliv zachována pětidenní lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání. Jestliže byl obhájce obviněného při veřejném zasedání přítomen, mohl sám vznést uvedenou námitku a upozornit tak soud na jeho pochybení. Dovolatel navíc ve svém mimořádném opravném prostředku ani nezdůraznil, jakým způsobem se uvedené pochybení mělo promítnout do porušení jeho práva na jeho obhajobu.
Ve vztahu k námitkám nesprávného právního posouzení věci, nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu krádeže, státní zástupkyně uvedla, že se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože je učinil obsahem svého odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Verze popisovaná obviněným v podaném dovolání neodpovídá té verzi skutkového stavu, na které se po provedeném dokazování ustálil skutkový děj. Provedeným dokazováním se jednoznačně podařilo prokázat, že obviněný zboží odcizit chtěl, a právě proto uskutečnil několik nákupů tak, aby zmátl pracovníky na pokladně a mohl tak s košem naloženým zbožím opustit prostory prodejny. Jestliže obviněný předestírá ve svém mimořádném opravném prostředku námitky, že neznemožnil faktickou dispozici s věcí tak, že si ani žádnou věc nepřisvojil, pak uvedené námitky se neváží ke zjištěnému skutkovému stavu. Za námitku právní je podle státní zástupkyně možno označit pouze tu, v níž obviněný uvedl, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Této námitce však evidentně není možné přisvědčit. V posuzované trestní věci nepřipadala aplikace uvedené zásady v úvahu, neboť pro posouzení škodlivosti trestného jednání obviněného vůbec nebylo určující, že o zboží v hodnotě 8.233,63 Kč společnost Globus nikdy nepřišla a zařadila jej do prodeje, a že obviněný okamžitě uhradil částku 1.189,59 Kč za zboží, které nemohlo být vráceno. Směrodatným je, že obviněný se snažil odcizit z prodejny zboží v hodnotě téměř deseti tisíc korun a způsob provedení byl poměrně sofistikovaný.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, s. zn. 7 To 234/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř. a formulovány dvojím způsobem. V jeho odstavci 1 jsou tyto důvody vymezeny odkazem na určité kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, které jsou mu dovoláním vytýkány a k jejichž nápravě má dojít rozhodnutím dovolacího soudu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V projednávané věci přichází v úvahu uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Obviněný však výslovně odkazuje i na první alternativu, která by zde měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. Týká se tedy pouze případů, ve kterých bylo odvolání zamítnuto z důvodů procesních. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v této alternativě je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. NS 20/2003-T 491.). Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí či odmítnutí uvedených řádných opravných prostředků lze shledávat např. v tom, že soud druhého stupně zamítl odvolání nebo stížnost pro jejich opožděné podání, ačkoli oprávněná osoba podala tento opravný prostředek včas nebo sice po lhůtě, ale učinila tak jen v důsledku nesprávného poučení (§253 odst. 2 tr. ř.), resp. v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty (NS 23/2003-T 521.), nebo soud odmítl odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, přestože oprávněná osoba nebyla náležitě poučena, nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání anebo soud nevyčkal na odstranění vad odvolání ve stanovené lhůtě (§253 odst. 4 tr. ř., srov. R 47/2003, NS 19/2003-T 453., NS 20/2003-T 481. a NS 25/2004-T 611.), dále opravný prostředek byl zamítnut jako podaný osobou neoprávněnou, i když ho podal obhájce v zastoupení oprávněné osoby (srov. NS 19/2003-T 454.) atd. (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3154, 3174–3175).
V případě obviněného bylo jeho odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku. Je tedy naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu a námitky podřazené obviněným pod tento dovolací důvod, resp. uvedenou první alternativu uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Nad rámec uvedeného je možno ve stručnosti uvést následující.
Právo posledního slova je upraveno v rámci ustanovení o průběhu hlavního líčení v §217 tr. ř. Obžalovaný má právo na poslední slovo vždy bezprostředně předtím, než senát odejde k závěrečné poradě. Je mu tímto umožněno uplatnit vlastní obhajobu v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. I v rámci veřejného zasedání má obviněný právo mluvit poslední. Podle ustanovení §235 odst. 3 tr. ř. udělí předseda senátu po provedení důkazů slovo ke konečným návrhům, a je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední . Účelem konečného návrhu v rámci veřejného zasedání je, podobně jako je účelem závěrečné řeči při hlavním líčení (§216 tr. ř.), přednesení vlastního stanoviska osoby, která je k tomu oprávněna, k výsledkům veřejného zasedání a návrh učiněný k soudu, jak má v projednávané věci rozhodnout. Přednášení konečného návrhu může předseda senátu přerušit, pokud zřejmě vybočuje z rámce projednávané věci (§238 tr. ř. za užití §216 odst. 4 tr. ř. per analogiam). Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 100–101) se podává, že poté, co předseda senátu přečetl napadený rozsudek a podal zprávu o stavu věci, udělil slovo k závěrečným návrhům. Poté, co promluvil obhájce, bylo uděleno slovo státní zástupkyni a následně obviněnému, který uvedl, že souhlasí s návrhem předneseným jeho obhájcem. V projednávané věci nebyly v rámci veřejného zasedání prováděny žádné další důkazy, neboť soud vycházel toliko z důkazů provedených již v řízení před soudem prvního stupně . Z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013) se pak podává, že v řízení o odvolání není nutné zajistit obviněnému právo posledního slova podle §235 odst. 3 tr. ř., jestliže ve věci nebyly prováděny žádné další důkazy a odvolací soud vycházel pouze z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. V praxi není nijak neobvyklé, že závěrečný návrh je spojen s institutem posledního slova, tedy, že obžalovaný vždy mluví poslední (§216 odst. 3 tr. ř. per analogiam). Uvedený postup byl v projednávané věci dodržen.
Ve vztahu k námitce nesprávné přípravy veřejného zasedání a nevyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání, je třeba uvést, že vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání je procesní podmínkou pro jeho konání. Z ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. se podává, že předseda senátu vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce osob, které mohou být přímo dotčeny rozhodnutím. Z obsahu spisu se podává, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 25. 6. 2019 v 9.30 hod. Dne 12. 6. 2019 byla soudu doručena plná moc obhájce přejímajícího obhajobu obviněného spolu s doplněním odvolání (č. l. 94–99). Ve spise se nenachází záznam o tom, že by byl advokát přejímající obhajobu obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Pokud by se k veřejnému zasedání nedostavil, jednalo by se o vadu řízení naplňující dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten dopadá na případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Předmětný dovolací důvod dopadá nejen na případy nutné obhajoby, ale zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem, má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, které mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Ačkoli se v projednávané věci jedná o pochybení soudu, který nedodržel postup podle §233 odst. 1 tr. ř. a obhájce obviněného o konání veřejného zasedání řádně nevyrozuměl, je třeba mít na paměti, že obhájce obviněného se k veřejnému zasedání dostavil a právo obhajoby řádně vykonal. V uvedeném směru se v rámci veřejného zasedání nijak nevyjádřil, stejně tak soud neinformoval, že by nebyla dodržena pětidenní lhůta k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Jestliže byl obhájce obviněného při veřejném zasedání přítomen, mohl sám vznést uvedenou námitku a upozornit tak soud na jeho pochybení. Lze konstatovat, že pochybení soudu nebylo takové intenzity, aby došlo k citelnému zásahu do práva obviněného na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Právo na obhajobu obviněného tedy bylo v projednávané věci zachováno.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi svědkyně I. H., podaném vysvětlení svědka J. H., záznamů kamerového systému z prodejny Globus) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, kde se nacházel pult sloužící pro odložení zboží, kde měl zboží a účtenky za zakoupené zboží ukázat zaměstnankyni prodejny, zda měl dostatek peněžních prostředků pro úhradu zboží), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se jednalo o poněkud chaotickou situaci, kdy během nákupu zjistil, že nemá dostatek finančních prostředků, sám aktivně vyhledal a přivolal zaměstnankyni obchodu s žádostí o pomoc, na její pokyn dotlačil vozík na místo nacházející se až za samoobslužnými pokladnami, kde následně hledal účtenky od zakoupeného zboží, aby prokázal, za jaké zboží zaplatil a které bude vracet obsluze jako nezakoupené, přičemž zaměstnankyně prodejny měla po celou dobu možnost se zbožím manipulovat, resp. jí neznemožnil dispozici se zbožím).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka jemu přisouzeného přečinu krádeže, neboť nebyl naplněn znak skutkové podstaty „přisvojení si cizí věci“. Současně nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného přečinu, neboť nikdy neměl v úmyslu věci odcizit. Objektivně vzato nikdy vlastníkovi věci neznemožnil faktickou dispozici s věcí.
Uvedené námitky jsou v obecné rovině pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Obviněný je však uplatnil způsobem neregulérním, neboť jsou založeny výhradně na jeho vlastní verzi skutkových událostí, kterážto je založena na odlišném hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, než ke kterým v projednávané věci dospěly soudy.
Obhajoba obviněného byla v rámci provedeného dokazování vyvrácena záznamy kamerového systému z prodejny a zejména pak výpovědí svědkyně I. H., která jako zaměstnankyně prodejny byla přítomna nákupu obviněného u samoobslužné pokladny a následně jej vyzvala ke kontrole účtenek za zakoupené zboží. Svědkyně uvedla, že jí bylo podezřelé, že obviněný zaplatil za malý nákup, přičemž měl nákupní vozík plný zboží. Svědkyně popřela, že by s ní obviněný jakkoli řešil nedostatek finančních prostředků na zakoupení zboží. Neříkal jí, že má nákup, který nezaplatil. Stejně tak popřela, že s obviněným vystrčila vozík s nezaplaceným zbožím z prostoru bezpečnostního rámu a měla s ním namířeno ke kontrolnímu pultíku. Popřela, že by dala pokyn, aby vyjel ven, naopak uvedla, že obviněného následovala za prostor prodejny, protože jí vůbec nenapadlo, že nemá zaplaceno, když vyjel z tohoto prostoru (bod 5 napadeného usnesení). Odvolací soud v bodě 5 napadeného usnesení podrobně rozebral zejména kamerové záznamy, jejichž obsah nekoresponduje s tím, co v rámci obhajoby tvrdil dovolatel. Uvedl, že z jednání obviněného viditelného na kamerovém záznamu je jednoznačně patrné, že se, stejně jako ostatní zloději, snaží s nezaplaceným zbožím odejít z prodejny.
Nalézací soud v bodě 13 rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o účelovosti a nevěrohodnosti obhajoby obviněného. Podrobně se zabýval prostorem samoobslužných pokladen a jeho vymezením ve vztahu k bezpečnostním opatřením, z nichž lze usuzovat, že obviněný skutečně technicky opustil prostor prodejny. Nalézací soud uvedl, že „ tvrzení obžalovaného, že vozík neopustil prostor prodejny, když nepřekročil prostor vymezený nálepkou na zemi, je naprosto liché a účelové, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že nálepka na zemi za prostorem pokladen s textem ‚Pouze vstup‘ má toliko za cíl informovat potenciální zákazníky, že tímto prostorem není možné do prodejny vstupovat, když tento slouží pouze jako východ“ (bod 13 rozsudku nalézacího soudu).
Znak „přisvojení si cizí věci“ byl tedy naplněn, neboť obviněný s košíkem nezaplaceného zboží vyjel z prostoru pokladen přes bezpečnostní rám do veřejné zóny, kde byl následně konfrontován svědkyní I. H. a vyzván k předložení účtenek za zakoupené zboží. Byť, jak uvedl již nalézací soud, se jednalo o nepatrnou dobu, obviněný si tímto nezaplacené zboží přisvojil, resp. přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil.
Soudy neměly pochyb o tom, že obviněný zboží odcizit chtěl. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný zboží ve svém vozíku neměl v úmyslu zaplatit, když naskenoval a zaplatil pouze drobné zboží, následně s vozíkem plným nezaplaceného vyjel do veřejné zóny přes pokladny Scan and Go přes bezpečnostní rámy “ (bod 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zákona a chtěl tak učinit (bod 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Obviněný dále vznesl námitku, že společenská škodlivost jeho jednání, pokud by se jednalo o jednání trestné, je natolik malá, že v důsledku nezbytnosti aplikace hmotněprávního korektivu trestního bezpráví nelze skutek právně kvalifikovat jako trestný čin. V této souvislosti poukázal na údajnou výši způsobené škody s tím, že nezaplacené zboží bylo vráceno do prodeje a hodnota části zboží, které nešlo do prodeje vrátit z hygienických důvodů, činila toliko 1.189,59 Kč.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se nejedná o případ, který by jakkoli vyčníval v rámci předmětné trestné činnosti z toho, co je soudní praxí běžně řešeno. Jedná se o provedení krádeže odcizením zboží z prostoru prodejny, byť poměrně sofistikovaným způsobem. Zcela irelevantní je zde úvaha, že pokud šla část odcizeného zboží vrátit do oběhu prodeje, pak ve vztahu k tomuto zboží škoda nevznikla. U trestného činu krádeže je způsobenou škodou celá skutečná hodnota odcizené věci. Obviněný odcizil zboží v hodnotě 9.423,22 Kč. Způsobená škoda ve výši 1.189,59 Kč za znehodnocené zboží, na kterou obviněný poukazuje, je významná toliko ve vztahu k reálné náhradě škody v rámci adhezního řízení.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly opodstatněné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu