ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1534.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1534/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 55 To 276/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 159/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 3 T 159/2016, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v Liberci, XY, ve Vazební věznici Liberec dne 21. 4. 2016 na Oddělení prevence a stížností zaslal podnět k zahájení trestního stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby na příslušníky Vězeňské služby ČR B. K., L. T. a J. Z., ve kterém nepravdivě uvedl, že se tito příslušníci Vězeňské služby ČR měli domluvit a navrhnout mu kázeňský trest za to, že inicioval tísňový hlásič, protože mu L. T. úmyslně vypnul interkom, aby se obviněný nemohl spojit s dozorcem.
Za to byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn pro skutek popsaný v napadeném rozsudku kvalifikovaný podanou obžalobou jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 3 T 159/2016, podal obviněný odvolání.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 55 To 276/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 55 To 276/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 452–453), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), konkrétně pak pod písm. g).
Obviněný zrekapituloval průběh dosavadního řízení a následně uvedl, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [v dovolání nesprávně uvedeno ustanovení zákona §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž však ze slovního vyjádření je patrno, že se jedná o §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], když již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky úmyslného trestného činu, když soud neakceptoval plně jeho psychický stav, ve kterém se měl trestného činu dopustit. Soud prvního stupně jednoznačně vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D., který jej označil za plně schopného chápat smysl trestního řízení a smysl, význam a účel případného trestu, a to přesto, že jeho psychický stav znalec popsal v posudku jako narušený. Tento znalecký posudek vyhodnotil jako podjatý vůči své osobě. Přestože byl v době spáchání skutku evidentně duševně nemocen, soud jej shledal plně odpovědným za své jednání, a proto se domáhal i před soudem druhého stupně vypracování revizního znaleckého posudku.
Současně obviněný namítá porušení zásady ne bis in idem ve vztahu ke kárné odpovědnosti s odkazem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí, že trestní oznámení bylo vůči němu podáno s motivem pracovníků Vězeňské služby vypořádat se s „nepohodlným vězněm“.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 8. 2018, č. j. 55 To 276/2018-438, zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Případně nechť Nejvyšší soud ve věci rozhodne sám.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1153/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Připomíná, že zásah do skutkových zjištění je možný zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Žádná z variant svědčících pro zásah do skutkových zjištění však nenastala, a proto je namístě vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obviněný nadto opakuje námitky vznesené již v rámci odvolání. Se závěry soudů se lze plně ztotožnit a zopakoval, že otázku příčetnosti obviněného v době spáchání činu vyřešil již znalecký posudek MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D., který uvedl, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly plně zachovány. Lichou je pak i námitka porušení zásady ne bis in idem , když v případě trestního stíhání se jedná o zcela odlišnou záležitost, než jaká byla projednávána ředitelem věznice. Dovolání obviněného tak shledává neopodstatněným.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako za zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 55 To 276/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakožto prvotní předpoklad pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Vladimírem Pidrmanem, Ph.D.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran naplnění všech znaků úmyslného trestného činu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Vladimírem Pidrmanem, Ph.D., který označil za podjatý a nesprávný) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že v důsledku poruchy osobnosti u něho nelze dospět k závěru o plné trestní odpovědnosti a schopnosti chápat smysl a účel trestního řízení, a schopnosti nést veškeré negativní dopady trestního stíhání).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným J. B. uplatněn v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z vznesené námitky obviněného lze, ačkoliv to sám výslovně neuvádí, se značnou mírou benevolence dovodit, že směřuje i vůči naplnění subjektivní stránky trestného činu (obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky úmyslného trestného činu ). K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že takto vznesená námitka je však uplatněna až na podkladě nesouhlasu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a na základě vlastního hodnocení tohoto důkazu. Jedná se tedy o námitku formálně způsobilou naplnit důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky je vznesena až na základě jiného hodnocení důkazu, tedy sekundárně a nepřípustně.
Dále se pak Nejvyšší soud zabýval námitkou porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší soud podotýká, že v podaném dovolání není tato námitka nikterak konkretizována, ale je uvedena toliko obecnými východisky mezinárodní právní úpravy a obecnou připomínkou, že je třeba tuto zásadu akcentovat i ve vztahu ke kárné odpovědnosti. Je třeba připomenout, že obecně je dovolatel povinen uvést všechny okolnosti odůvodňující naplnění konkrétně vzneseného dovolacího důvodu, přičemž námitka vznesená obviněným je v tomto ohledu tzv. na hraně. Nejvyšší soud se jí však se značnou mírou benevolentnosti zabýval.
Obviněný neuplatnil výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , jenž je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž, pokud se obviněný dovolává porušení zásady „ne bis in idem“, pak by se jednalo o ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř.
I pokud by se však jednalo o řádně uplatněnou námitku, jednalo by se o námitku neopodstatněnou.
Zásada ne bis in idem v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát “. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „ Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu “.
Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) sjednotil dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se týká čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to ve věci Z. proti R. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „ V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis) “ (rozhodnutí ve věci Z. proti R. – číslo stížnosti; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103–112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází).
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku, kdy výklad sjednotil v tom smyslu, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě .
V projednávané věci však k naplnění těchto předpokladů vůbec nedošlo. Obviněný spatřuje porušení zásady ne bis in idem v tom, že podání jím označené jako „ Podnět pro zahájení tr. stíhání “ podal „ oddělení prevence “ a ředitel věznice o něm rozhodl tak, že jej jako nedůvodnou stížnost zamítl. Takovýto postup ovšem nezakládá dvoukolejnost sankcí vůči obviněnému, jak je blíže popsána shora. Ředitel věznice totiž rozhodoval toliko o osobách, které obviněný obvinil z trestného jednání a nikoliv o obviněném. Nelze tedy dospět k tomu, že by toto rozhodnutí dopadalo do sféry obviněného a již vůbec ne, že by jej jakkoliv sankcionovalo. V projednávané věci není dána ani podmínka totožnosti skutku. K tomuto se blíže vyjádřil již odvolací soud na str. 5 svého usnesení a Nejvyšší soud na toto odůvodnění plně odkazuje.
Současně pak připomíná, že i když byl podnět k zahájení trestního stíhání podán jinému orgánu než Policii České republiky a k trestnímu stíhání pak vůbec nedošlo, nebrání toto právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1260/2008).
K této námitce tedy Nejvyšší soud shrnuje, že byla uplatněna nesprávně, když není podřaditelná pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) ve spojení s písm. g) tr. ř., ale i pokud by byla uplatněna formálně správně [pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky vůči rozhodnutí soudu prvního stupně výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a tedy není splněna ani základní podmínka dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky vznesené obviněným tak nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu