ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.260.2019.1
3 Tdo 260/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2019 o dovolání obviněné H. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 To 146/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 84/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné H. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 11 T 84/2012, byla obviněná H. Š. uznán vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v období od 1. 1. 2007 do 1. 5. 2010 jako oblastní sekretářka Č. j. f., IČ: XY, se sídlem XY, XY, pro oblast severní Moravy, vědoma si své povinnosti řádně hospodařit se svěřenými prostředky na základě uzavřených dohod o pracovní činnosti, uzavřenými vždy na kalendářní rok s Moravskoslezským krajským sdružením ČSTV na dobu určitou od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007, od 1. 2. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, od 4. 1. 2010 do 31. 12. 2010, kdy k jejím povinnostem patřilo mimo jiné vybírání a odvádění ročních členských příspěvků a jejich řádné vyúčtování od členů Č. j. s., působících v Moravskoslezském kraji, které měly být hrazeny na účet zřízený Moravskoslezským krajským sdružením ČSTV u ČSOB, zřídila u Poštovní spořitelny, a. s., svůj bankovní účet č. XY, vedený na své jméno, členy Č. j. f. nesprávně informovala o tom, že členské příspěvky lze zasílat na jí zřízený bankovní účet s č. XY, a tímto způsobem a dále poštovními poukázkami typu „A“ a „C“ prostřednictvím České pošty v hotovosti přijala od jezdců a klubů Č. j. f., jakožto příjmy z členských příspěvků, příjmy za zkoušky a příjmy formou příspěvků na talentovanou mládež, v roce 2007 částku 1.251.600 Kč, v roce 2008 částku 1.304.200 Kč, v roce 2009 částku 1.282.600 Kč, v roce 2010 částku 1.121.520 Kč, celkem tedy v období let 2007 až 2010 přijala částku ve výši 4.959.920 Kč, z níž odeslala na bankovní účty Č. j. f. a Moravskoslezského krajského sdružení ČSTV v roce 2007 částku 550.000 Kč, v roce 2008 částku 0 Kč, v roce 2009 částku 738.000 Kč a v roce 2010 částku 682.650 Kč, celkem tedy částku ve výši 1.970.650 Kč, přičemž vykázala režijní výdaje v roce 2007 částku 0 Kč, v roce 2008 částku 270.895 Kč, v roce 2009 částku 319.545 Kč a v roce 2010 částku 201.980 Kč, celkem tedy částku ve výši 792.420 Kč, přičemž se zbývající částkou ve výši 2.196.850 Kč, představující rozdíl mezi doloženými příjmy a výdaji naložila nezjištěným způsobem, prokazatelně však je nepoužila ve prospěch Č. j. f., jejich použití řádně nedoložila, ani nevyúčtovala, čímž způsobila Č. j. f. škodu v celkové výši 2.196.850 Kč,
Za to byla obviněná odsouzena podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené společnosti Č. j. f., IČ XY, se sídlem XY, XY, částku ve výši 1.711.829 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. j. f., IČ XY, se sídlem XY, XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 11 T 84/2012, podala obviněná odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroků o náhradě škody.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 To 146/2018 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 To 146/2018, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1634–1636), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Následně dne 19. 11. 2019 svoje dovolání rozšířila o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná uvedla, že skutková zjištění o vině jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž při hodnocení důkazů nalézací ani odvolací soud nerespektovaly elementární zásady formální logiky. Obviněná má za to, že nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu, neboť nebyla zjištěna skutečná nezpochybnitelná škoda, která měla poškozené vzniknout, když nelze vycházet z vypracovaného znaleckého posudku, jelikož není jisté, zda byly znalkyni dodány veškeré podklady. Veškeré účetní doklady byly převzaty od obviněné bez podrobného předávacího protokolu a navíc za situace, kdy nebylo povinností obviněné vést účetnictví. Spousta dokumentů se tak mohla ztratit, než byly doručeny policii, což by bylo patrno právě z řádného předávacího protokolu, který však poškozená nevyhotovila, o čemž svědčí zápis na č. l. 1432. Dále obviněná vytýká vady při zjištění škody spočívající v tom, že byla zohledněna toliko její odměna a nikoliv již jiné náklady jako zakoupení boxů pro koně a další oblasti nákladů, které poškozená hradila. O tom, že náklady pro oblast nebyly malé, svědčí i svědecká výpověď P. H. Dále pak připomíná výslech znalkyně samotné ohledně výdajů a jejich zohlednění při určení výše škody. Ze spisu tedy vyplývá, že škodu nelze objektivně stanovit. Dále obviněná namítá vadu spočívající v neprovedení důkazu porovnáním dokladů s rozpočty z let 2003–2006, aby bylo zřejmé, jak mezi stranami fungovalo předávání listin, a v absenci znaleckého posudku na tato léta. Soud se s těmito důkazy nevypořádal.
Obviněná v rámci přípisu označeného „Rozšíření dovolání“ doručeného dne 19. 11. 2018, tedy v rámci zákonné dovolací lhůty, rozšířila své dovolání rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomu uvádí, že napadená rozhodnutí jsou zmatečná, neboť nemohly vycházet ze skutečných podkladů, když je patrno, že se spisem musel někdo manipulovat a zůstává otázkou, zda znalkyně měla celý spis vůbec k dispozici. Obviněná upozorňuje na hrubé nesrovnalosti ve spise spočívající v nemožném dohledání čerpání rozpočtu 2009 na č. l. 391, když pod tímto číslem jsou vedeny dva listy. Obsah spisu tedy evidentně neodpovídá provedenému dokazování a je také otázkou, kdy měla znalkyně spis k dispozici, případně co ve spise schází. Obviněná byla odsouzena de facto za to, že neměla v pořádku doklady, jak je tedy možné, že poškozená formálně nepřevzala dokumentaci od odsouzené a jak je možné, že ve spise pod uvedeným číslem listu nelze najít avizovaný obsah, ale více listin s totožným číslem listu. Nebylo objasněno, jak to, že nebyly v roce 2007 zahrnuty žádné výdaje, ačkoliv byly prokázány nákupy mobilních boxů. Ani jeden soud neprovedl navržené důkazy. Současně doznání obviněné bylo nesprávně vyhodnoceno, když tak učinila pod tlakem. K tomu připojila kopie některých listin založených ve spisu.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2018, č. j. 4 To 146/2018-1615, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2018, č. j. 11 T 84/2012-1574, zrušil, a věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 1312/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že obviněná napadla výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť nesouhlasí se způsobenou škodou. Obviněná se domáhá přezkumu samotných skutkových zjištění a žádá aplikovat normy hmotného práva na odlišný než soudy zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení důkazů. V podstatě tak opakuje své námitky, které vznášela v rámci obhajoby před soudem prvního i druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nemůže být naplněn. Dále se státní zástupkyně vyjadřuje k obecným podmínkám naplnění uplatněného dovolacího důvodu v rámci námitky extrémního nesouladu, přičemž připomíná, že v daném případě není extrémní nesoulad dán. Takovýto nesoulad není dán pouze tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi obžaloby. V daném případě se soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem zabývaly věcí, dokazování provedly v potřebném rozsahu a takto zjištěný skutek byl správně kvalifikován. K námitce obviněné, že neměla povinnost vést účetnictví, státní zástupkyně připomíná, že jestliže byla tato oprávněna s financemi nakládat, logicky z toho vyplývá, že je měla i evidovat, včetně účelu jejich vynaložení. V posuzované věci není třeba doplňovat dokazování, přičemž obviněnou zmiňovaný důkaz nelze podřadit do kategorie opomenutých důkazů, jelikož o něm bylo rozhodnuto, tak, že byl zamítnut jako nadbytečný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 4 To 146/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou H. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku, výpověď svědka P. H., výslech znalkyně, spadá sem i námitka neprovedení navrženého důkazu účetnictvím a znaleckým posudkem rozpočtů a hospodaření s nimi mezi lety 2003–2006) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran existence a případné výše škody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že nebylo její povinností vést účetnictví a bylo naopak povinností poškozené zajistit si veškeré doklady, včetně dokladů o nákladech vynaložených ze svěřených finančních prostředků a dále, že tyto náklady měly být zohledněny při výpočtu škody).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná H. Š. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud tedy vychází ze skutkových zjištění, k nimž soud na podkladě ve věci provedeného dokazování dospěl. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněná v rámci dovolání namítla. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudy na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněná fakticky napadá pouze skutková zjištění stran škody a poukazuje na skutečnost, že znalkyně neměla k dispozici kompletní účetnictví, přičemž však zcela opomíjí, že i s tímto se soudy dostatečně vyrovnaly (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 18–19, usnesení krajského soudu str. 5). Jak správně uvedl soud druhého stupně, povinnost spravovat a opatrovat cizí majetek je možné dovodit i z povinností zaměstnance podle §301 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem. V daném případě nebylo sice povinností obviněné vést účetnictví, ale tím, že jí bylo svěřeno vybírání finančních prostředků a následné dispozice s nimi, bylo její povinností tyto řádně evidovat, což však neučinila. Jak správně uvedl i soud prvního stupně, obviněné nic nebránilo v tom, aby specifikovala výdaje, které hradila, což však obviněná neučinila a stejně jako v nyní podaném dovolání uvádí pouze vágní pojem účelně vynaložené náklady bez toho, aby uvedla, v čem tyto výdaje spočívaly, a doložila jakékoliv doklady. Soud tedy uvedl, že má za to, že tyto neexistují, a to po úplném dokazování na základě zcela logicky provedeného hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti. Nyní vznesená domněnka, že se dokumenty mohly ztratit, či že se spisem bylo manipulováno je tak v rovině pouhé zcela neopodstatněné spekulace.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Co se týče návrhu na provedení důkazu porovnáním rozpočtů a dokumentů z let 2003-2006, není patrno, co by z daného mělo vyplynout, když se jedná o jiné než v nyní věci posuzované období. Skutečnost, že obviněná do té doby pracovala zcela svědomitě a byla spolehlivá, neměly soudy pochyb. K tomuto nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná fakticky poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Obviněná však uvádí toliko zmatečnost rozhodnutí s poukazem na nesrovnalosti v číslech listů, přičemž však toto by bylo vadou spíše administrativního charakteru, případně pak procesního charakteru a není možno ji pod uvedený dovolací důvod podřadit. Dále pak poukazuje na námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu pod písm. g), se kterými se soud vypořádal již shora.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu soudu druhého stupně neshledal žádných pochybení. Námitky obviněné jsou ryze skutkového charakteru, kdy se jimi snaží prosadit pouze vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, přičemž fakticky opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení. K tomuto pak připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu