ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.278.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 278/2019-2832
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2019 dovolání, která podali obvinění P. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a P. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 2/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. H. a P. R. odmítají .
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obvinění V. S., P. H. a P. R. berou do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 T 2/2017 , byli obvinění P. H. a P. R. spolu se spoluobviněnými V. S. a J. V. pod bodem 1) výroku o vině uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále je „tr. zákoník), k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, a obviněný P. H. současně i přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých dopustili podle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od konce roku 2015 do poloviny měsíce ledna 2016, obžalovaný P. R. kontaktoval obžalovaného V. S., v úmyslu dosáhnout vyplacení částky v přesně nezjištěné výši od M. E., nar. XY, kdy se oba domluvili na tom, že za slíbenou odměnu v částce 30.000 Kč obžalovaný V. S. na přechodnou dobu zajistí poškozenou K. L., nar. XY – družku M. E., zatímco obžalovaný P. R. bude v mezidobí po M. E. požadovat uhrazení požadované částky, kdy mu popřípadě naznačí, co by se mohlo s jeho přítelkyní stát, pokud by odmítal požadovanou částku uhradit nebo uznat, když obžalovaný V. S. s tímto souhlasil, s vědomím obžalovaného P. R. dále oslovil obžalované P. H. a J. V., každému z nich přislíbil odměnu v částce 30.000 Kč, pokud mu pomohou, s čímž oba obžalovaní souhlasili, za tímto účelem společně sledovali opakovaně pohyb a denní režim poškozené K. L. a M. E., zakoupili pouta, zajistili si maketu služebního odznaku, kuklu a další náležitosti, domluvili si vzájemné role v rámci zajištění poškozené, když se měli představit jako policisté a požádat poškozenou, aby se s nimi dostavila na výslech, včetně přípravy místa, kde poškozenou umístí ,
následně obžalovaní V. S., P. H. a J. V. s vědomím obžalovaného P. R. dne 21. 1. 2016, v době od 09:09 hodin do 09:19 hodin, v Ústí nad Labem, XY ulici, na parkovišti u školky XY, čekali na okamžik, kdy poškozená K. L. přicházela ke svému osobnímu motorovému vozidlu, poté, co odvedla svoji dceru do školky, následně k ní přistoupil obžalovaný P. H., ukázal jí maketu odznaku policie a prokázal se takto příslušností ke kriminální policii s tím, že s nimi musí poškozená jet na policii k výslechu ohledně distribuce drog, poškozená v přesvědčení, že se jedná o skutečné policisty, nastoupila do jejich osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. XY, které řídil obžalovaný V. S., při jízdě ve vozidle obžalovaný P. H. poškozené nasadil na ruce kovová pouta, požádal poškozenou, aby zatelefonovala svému příteli a řekla mu, aby vyzvedl děti odpoledne ze školy a školky, protože jí sebrala kriminálka a jede podat vysvětlení ohledně prodeje drog, což poškozená udělala, následně jí vzali mobilní telefon zn. iPhone S4, který zabalili do připraveného alobalu, na hlavu poškozené nasadili pletený pytel, který jí následně omotali lepící páskou, přičemž odjeli do prostoru obce XY – XY, kde zastavili u objektu č.p. XY, kam poškozenou odvedli, zde obžalovaný P. H. prohledal na pokyn obžalovaného V. S. kabelku, kterou měla poškozená u sebe, ze které si bez vědomí a předchozí domluvy obžalovaných V. S., J. V. a P. R. ponechal finanční hotovost v přesně nezjištěné výši a dámský parfém zn. Calvin Klein Down Town v hodnotě nejméně 900 Kč, obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou následně hlídali, zatímco obžalovaný V. S. odjel za obžalovaným P. R., kterému předal telefon poškozené, oba společně odjeli ke krematoriu v části XY, odkud obžalovaný P. R. ve 14:41 hodin odeslal SMS zprávu M. E. ve znění „U přejezdu za ubytovnou máš vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“, obžalovaný P. R. umístil u přejezdu u bývalé loděnice v XY ve vzdálenosti 300 metrů od ubytovny provozované M. E. v igelitovém pytlíku telefon, protože se však v mezidobí obžalovaný P. R. dozvěděl, že M. E. věc oznámil na Policii ČR, domluvili se, že poškozenou K. L. propustí, obžalovaný V. S. se z tohoto důvodu vrátil zpět do XY, kde rozhodnutí obžalovaného P. R. sdělil spoluobžalovaným, následně po 17:00 hodině odvezli obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou zpět do Ústí nad Labem, XY ulice, kde jí v době kolem 17:37 hodin sundali z hlavy pytel a propustili ji na svobodu ,
přičemž poškozená K. L. po celou dobu měla strach, bála se, že ji zabijí, že již nikdy neuvidí své děti, strachy se klepala, a celou věc zhoršovalo i to, že nesnáší uzavřené prostory, přitom na hlavě měla po celou dobu pytel, a v důsledku tohoto jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, spočívající v tom, že trpí úzkostně depresivní emoční poruchou, kdy má trvající prožitky ohrožení, poruchy spánku, tzv. flashbacky, vegetativní a psychosomatické symptomy, nutkání k vyhýbavému chování, které v různé intenzitě trvají do současné doby, v důsledku čehož poškozená vyhledala psychiatra, k tomuto pravidelně dochází a až do současné doby užívá antidepresiva.
Spoluobviněný V. S. byl pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že samostatným jednáním od přesně nezjištěné doby do 3. 3. 2016, po dobu nejméně deseti let, v místě svého bydliště v obci XY – XY čp. XY, okres Ústí nad Labem, držel střelbyschopnou krátkou jednohlavňovou pistoli netovární výroby, se zlamovací hlavní, ráže 22, o celkové délce 260 mm a 9 kusů nábojů zn. Vostok 5,6 mm, ráže 22, přestože se jedná o zbraň kategorie B ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §5 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu v platném znění, pro jejíž držení je nutný zbrojní průkaz, a obžalovaný S. v tomto období nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 119/2002 Sb.
Za výše uvedené jednání byl obviněný P. H. odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to pout stříbrné barvy.
Obviněný P. R. byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené K. L., nar. XY, bytem XY, XY, náhradu nemajetkové újmy v částce 490.416 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. L., nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. S. a J. V.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 T 2/2017, podali obvinění P. H. a P. R. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podali i spoluobvinění V. S. a J. V . Odvolání ve prospěch obviněného J. V., a to do výroku o trestu, podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání zrušil ve výroku pod bodem 1) a v celém výroku o uložených trestech a uplatněném nároku poškozené K. L.
Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné P. H. a P. R. , stejně jako spoluobviněné V. S. a J. V. , uznal vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obviněného P. H. dále i přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od konce roku 2015 do poloviny měsíce ledna 2016 obžalovaný P. R. kontaktoval obžalovaného V. S. v úmyslu dosáhnout vyplacení částky v přesně nezjištěné výši od M. E., nar. XY, kdy se oba domluvili na tom, že za slíbenou odměnu v částce 30.000 Kč obžalovaný V. S. na přechodnou dobu zajistí poškozenou K. L., nar. XY – družku M. E., zatímco obžalovaný P. R. bude v mezidobí po M. E. požadovat uhrazení požadované částky, kdy mu popřípadě naznačí, co by se mohlo s jeho přítelkyní stát, pokud by odmítal požadovanou částku uhradit nebo uznat, když obžalovaný V. S. s tímto souhlasil, s vědomím obžalovaného P. R. dále oslovil obžalované P. H. a J. V., každému z nich přislíbil odměnu v částce 30.000 Kč, pokud mu pomohou, s čímž oba obžalovaní souhlasili, za tímto účelem společně sledovali opakovaně pohyb a denní režim poškozené K. L. a M. E., zakoupili pouta, zajistili si maketu služebního odznaku, kuklu a další náležitosti, domluvili si vzájemné role v rámci zajištění poškozené, když se měli představit jako policisté a požádat poškozenou, aby se s nimi dostavila na výslech, včetně přípravy místa, kde poškozenou umístí,
následně obžalovaní V. S., P. H. a J. V. s vědomím obžalovaného P. R. dne 21. 1. 2016, v době od 09:09 hodin do 09:19 hodin, v Ústí nad Labem, XY ulici, na parkovišti u školky XY, čekali na okamžik, kdy poškozená K. L. přicházela ke svému osobnímu motorovému vozidlu, poté, co odvedla svoji dceru do školky, následně k ní přistoupil obžalovaný P. H., ukázal jí maketu odznaku policie a prokázal se takto příslušností ke kriminální policii s tím, že s nimi musí poškozená jet na policii k výslechu ohledně distribuce drog, poškozená v přesvědčení, že se jedná o skutečné policisty, nastoupila do jejich osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. XY, které řídil obžalovaný V. S., při jízdě ve vozidle obžalovaný P. H. poškozené nasadil na ruce kovová pouta, požádal poškozenou, aby zatelefonovala svému příteli a řekla mu, aby vyzvedl děti odpoledne ze školy a školky, protože jí sebrala kriminálka a jede podat vysvětlení ohledně prodeje drog, což poškozená udělala, následně jí vzali mobilní telefon zn. iPhone S4, který zabalili do připraveného alobalu, na hlavu poškozené nasadili pletený pytel, který jí následně omotali lepící páskou, přičemž odjeli do prostoru obce XY – XY, kde zastavili u objektu č. p. XY, kam poškozenou odvedli, zde obžalovaný P. H. prohledal na pokyn obžalovaného V. S. kabelku, kterou měla poškozená u sebe, ze které si bez vědomí a předchozí domluvy obžalovaných V. S., J. V. a P. R. ponechal finanční hotovost v přesně nezjištěné výši a dámský parfém zn. Calvin Klein Down Town v hodnotě nejméně 900 Kč, obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou následně hlídali, zatímco obžalovaný V. S. odjel za obžalovaným P. R., kterému předal telefon poškozené, oba společně odjeli ke krematoriu v části XY, odkud obžalovaný P. R. ve 14:41 hodin odeslal SMS zprávu M. E. ve znění „U přejezdu za ubytovnou máš vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“, obžalovaný P. R. umístil u přejezdu u bývalé loděnice v XY ve vzdálenosti 300 metrů od ubytovny provozované M. E. v igelitovém pytlíku telefon, protože se však v mezidobí obžalovaný P. R. dozvěděl, že M. E. věc oznámil na Policii ČR, domluvili se, že poškozenou K. L. propustí, obžalovaný V. S. se z tohoto důvodu vrátil zpět do XY, kde rozhodnutí obžalovaného P. R. sdělil spoluobžalovaným, následně po 17:00 hodině odvezli obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou zpět do Ústí nad Labem, XY ulice, kde jí v době kolem 17:37 hodin sundali z hlavy pytel a propustili ji na svobodu,
přičemž poškozená K. L. po celou dobu měla strach, bála se, že ji zabijí, že již nikdy neuvidí své děti, strachy se klepala, a celou věc zhoršovalo i to, že nesnáší uzavřené prostory, přitom na hlavě měla po celou dobu pytel, a v důsledku tohoto jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, spočívající v tom, že trpí úzkostně depresivní emoční poruchou, kdy má trvající prožitky ohrožení, poruchy spánku, tzv. flashbacky, vegetativní a psychosomatické symptomy, nutkání k vyhýbavému chování, které v různé intenzitě trvají do současné doby, v důsledku čehož poškozená vyhledala psychiatra, k tomuto pravidelně dochází a až do současné doby užívá antidepresiva .
Výrok pod bodem 2) napadeného rozsudku nalézacího soudu zůstal nezměněn.
Odvolací soud následně obviněného P. H. odsoudil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl obviněný v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to pout stříbrné barvy.
Obviněný P. R. byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené K. L., nar. XY, bytem XY, XY, náhradu nemajetkové újmy v částce 490.416 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. L., nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. S. a J. V.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, podali obvinění P. H. a P. R. dovolání.
Obviněný P. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 2771–2775) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy současně byla porušena jeho základní práva.
Obviněný namítl, že skutkový stav zjištěný ve věci nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pak obligatorní znak zavinění ve formě úmyslu. V případě zvlášť závažného zločinu vydírání je zapotřebí, aby se jednání dopustil v úmyslu jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Takový jeho úmysl však soudy obou stupňů nebyl prokázán, a z tohoto důvodu tak tento neopomenutelný znak trestného činu není popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, čímž soud zatížil napadené rozhodnutí neodstranitelnou vadou. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jej měl oslovit obviněný S. s tím, aby mu za odměnu ve výši 30.000 Kč pomohl „unést“ cizí ženu, s čímž on souhlasil a tohoto jednání se dopustil, mohl se svým jednáním dopustit nanejvýš trestného činu omezování osobní svobody ve smyslu §171 tr. zákoníku, a to nikoliv proti poškozenému M. E., ale výlučně vůči poškozené K. L. Obviněný má za to, že z provedeného dokazování je zjevné, že obviněný R. oslovil obviněného S. a ten následně oslovil jeho, ovšem nesdělil mu žádné informace o tom, k čemu má únos poškozené sloužit. Rovněž považuje za nesprávné posouzení skutku jako trestného činu, kterého se měl dopustit jakožto člen organizované skupiny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a komentář k trestnímu zákoníku uvedl, že odůvodnění rozhodnutí, ani výrok o vině neobsahují skutečnosti nasvědčující tomu, že by čin, jehož se měl dopustit, vykazoval takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Napadené rozhodnutí rovněž nezakládá závěry o tom, že by mohl tušit, že je trestný čin páchán v rámci organizované skupiny či snad přímo v úmyslu tento trestný čin v rámci organizované skupiny spáchal. Naopak se domnívá, že jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Dále obviněný namítl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a to ve vztahu k oběma dovolatelům, jelikož z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že důvodem uznání vinny je ad absurdum konstrukce soudu o zapojení obviněného R. do celého činu, založená na změněné výpovědi spoluobviněného S., a současně na tom, že se policejnímu orgánu ani soudu nepodařilo najít nikoho jiného, kdo by věděl o dílčích skutečnostech souvisejících s jednáním, pro které byl odsouzen. Na základě nesprávného procesního postupu vůči obviněnému R. soudy nesprávně právně posoudily skutek. Soudy obou stupňů tak podle obviněného nedostály požadavkům, jež pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo podle §2 odst. 2 a §6 tr. ř. a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
Ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uplatnil námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, podle něhož si měl z kabelky poškozené ponechat finanční hotovost v nezjištěné výši a dámský parfém. Za absurdní považuje vyjádření nalézacího soudu, že nebyla prokázána výše částky, aniž by současně konstatoval i neprokázání toho, že čin vůbec obviněný spáchal.
Na základě výše uvedeného obviněný P. H. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný dopustil zločinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný P. R. v rámci podaného dovolání (č. l. 2779–2781) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že v rámci řádného opravného prostředku namítal nesprávnost skutkových zjištění, nedostatečně zjištěný skutkový stav a extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Má za to, že se jednalo o závažné rozpory, nikterak bagatelní či účelově namítané, kdy poukazuje zejména na zjevné rozpory mezi výpověďmi spoluobviněného V. S. a záznamy telekomunikačního provozu, stejně jako kamerovými záznamy, z nichž je podle obviněného zcela patrné, že průběh skutku nemůže odpovídat výpovědi spoluobviněného. Jako příklad takového rozporu uvedl, že podle telekomunikačních záznamů byla zájmová SMS zpráva poškozenému M. E. zasílána v čase 14:08, nikoliv 14:41, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu. Čas 14:41 je čas doručení SMS na telefonní číslo poškozeného. Dalším příkladem je to, že podle rozhodnutí obou soudů obviněný zaslal tuto SMS poškozenému v přítomnosti spoluobviněného S. ve 14:41 ze XY, přitom z kamerových záznamů je patrné, že se spoluobviněný S. v době 14:21 – 15:07 zdržoval v oblasti XY (byť ve své výpovědi tvrdil, že ze XY jel rovnou zpět do XY, který je na opačné straně a cesta do této obce přes XY nevede). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s námitkami v doplnění odvolání obviněného ze dne 9. 5. 2018, vůbec se jimi nezabýval. Obviněný má proto za to, že tím soud porušil základní zásady trestního řízení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tedy i jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný dále brojí proti závěru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro niž je podle něj nutné, aby těžká újma na zdraví byla způsobena až realizací násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy v úmyslu donutit jiného (v tomto případě M. E.) něco konat, opomenout nebo trpět. Pachatel takového trestného činu musí násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy skutečně realizovat, a to ve vztahu k poškozenému, tedy M. E. Jako trestný čin vydírání lze posoudit i jednání pachatele, pokud k vydírání poškozeného použije násilí či pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy vůči osobě blízké poškozenému, avšak toto jednání musí prezentovat prostřednictvím hrozby samotnému poškozenému, nikoliv této blízké osobě. V projednávané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala realizace použití násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy směřovaná vůči poškozenému M. E. Ve vztahu k němu ze skutkových zjištění vyplývá pouze zaslání SMS s obsahem: „U přejezdu za ubytovnou máš vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“. Tuto nelze považovat za násilí, pohrůžku násilí ani pohrůžku jinou těžkou újmou. Navíc předmětnou SMS nikdo jiný než poškozený neviděl a zmizela i z jeho telefonu, tudíž ji ani nelze dohledat. Omezování osobní svobody poškozené K. L. pak lze posoudit nanejvýše jako přípravu k trestnému činu vydírání poškozeného M. E. Ani tato příprava však nezahrnovala výhrůžky směřující vůči jeho osobě. V této souvislosti dále namítl, že mu nemůže být přičítáno ani zavinění těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho jedinou podmínkou k provedení žalovaného jednání bylo, že se poškozené K. L. nesmí ublížit, přičemž podle výpovědi spoluobviněného S. nevěděl, jakým způsobem bude poškozená zadržena.
Obviněný se dále neztotožňuje ani se závěry stran použití ustanovení o organizované skupině. Z provedeného dokazování nevyplývá jakýkoliv jeho úmysl organizovat sdružení více osob s dělbou úkolů mezi jednotlivé členy. Takový úmysl charakterizuje pouze chování spoluobviněného S., který sám sebe pasoval do role organizátora, sám si zjednal pomocníky. Obviněný pouze souhlasil s tím, že spoluobviněný S. k žalovanému jednání přibere další osoby, aniž by věděl či byl alespoň srozuměn s nějakou dělbou úkolů, s jednotlivými detaily a průběhem skutku. Totéž platí i o zbylých spoluobviněných, kteří stejně jako on byli pouhými spolupachateli.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných P. H. a P. R. byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 13. 2. 2019.
K dovoláním obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 146/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, rozvedl obecná východiska pro užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacím námitkám obviněného P. H. uvedl, že tyto shledává neopodstatněnými. Ve vztahu k námitce, že se obviněný mohl nanejvýš dopustit trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku vůči poškozené K. L., uvedl, že obviněný pracuje s jinými skutkovými okolnostmi, než které vyplynuly z provedeného dokazování. Obviněný byl od počátku zpraven o důvodech omezené osobní svobody K. L. a o účelu, jakému toto omezení mělo sloužit. Je usvědčován i svou vlastní výpovědí, kdy dne 27. 11. 2017 u hlavního líčení uvedl, že se cítil jako pomocník a spoluobviněnému S. chtěl pomoci z kamarádství, přičemž jmenovaný jej utěšoval, že se nemůže nic stát, že to bude rychlé a že poškozený M. E. coby člověk prodávající marihuanu rád zaplatí. Obviněný vše dělal za slíbenou odměnu ve výši 30.000 Kč. Obviněný tudíž nepochybně po objektivní i subjektivní stránce od počátku jednal po předchozí společné dohodě s dalšími pachateli tak, aby jiného pohrůžkou jiné těžké újmy donutili, aby něco konal. Vzhledem k rozdělení úloh není podstatné, že obviněný vůči poškozenému M. E. nevystupoval a ani podle předchozí dohody spolupachatelů vystupovat neměl. Nemusel ani vědět, o koho jmenovitě jde. Nicméně jednal v přímém úmyslu ovlivnit rozhodování jiného v otázce vyplacení finančních prostředků, a to za využití omezení na svobodě mu blízké osoby. Vzhledem k uvedenému nebyl v případě obviněného žádný prostor pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť v jeho případě o vině nejsou vůbec žádné pochybnosti. Důvodem uznání jeho viny rozhodně nebyla nějaká absurdní konstrukce vytvořená orgány činnými v trestním řízení, přičemž otázka viny obviněného P. R. a důkazní situace svědčící proti tomuto spoluobviněnému neměla pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného P. H. v zásadě žádný význam. Do skutkových zjištění směřuje i námitka nenaplnění zákonných znaků trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že nebyla prokázána jen výše odcizené hotovosti, nikoli vlastní odcizení hotovosti z kabelky poškozené. V případě, že si obviněný přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, výše škody odcizené věci není významná, resp. není zákonným znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce shledal námitku uplatněnou oběma obviněnými , podle níž nejednali při páchání trestné činnosti v organizované skupině. Pro organizovanou skupinu je příznačné plánovité a promyšlené rozdělení úkolů mezi její členy. V důsledku toho dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. Skupina nemusí mít dlouhodobý charakter, může být vytvořena jednorázově za účelem spáchat ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel, jak tomu bylo u obou obviněných. Všichni obvinění jednali vědomě a ve vzájemné shodě, tvořili organizovanou skupinu, v níž byly rozděleny role a úkoly každého z jejích členů. Ve skupině panovalo propojení jednotlivých členů skupiny přes spojovací článek, jímž byl spoluobviněný V. S. Ten spojoval na jedné straně za úplatu najaté vykonatele násilného jednání vůči poškozené K. L., jimiž byli obvinění P. H. a J. V., kterého obviněný P. H. sám naverboval, na druhé straně objednatel a zadavatel celého jednání P. R., který se podílel společně se spoluobviněným V. S. i na komunikaci vůči poškozenému M. E., další komunikaci měl vést a inkasovat prostředky, pokud by nedošlo k upuštění od dokončení činu v důsledku pachateli nepředpokládaného postupu poškozeného E. Skutečnost, že se pachatelé na jednom konci skupiny, P. H. a J. V., osobně přímo neznali se zadavatelem činu, P. R., jenž stál jakoby v pozadí na druhém konci skupiny, není rozhodující.
Obviněný P. R. se části jednání vůči poškozené K. L. fyzicky neúčastnil, nicméně se tak dělo s jeho vědomím a podle jeho obecných instrukcí, které uvedl v život spoluobviněný V. S. Omezení K. L. na svobodě mělo usnadnit další vystupování vůči poškozenému M. E., jehož již obviněný P. R. byl a nadále měl být přímo účasten. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že nemohl naplnit zákonný znak způsobení těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když z jejich strany nebyla realizována výhrůžka v podobě jiné těžké újmy vůči poškozenému M. E. Uvedl, že obvinění byli odsouzeni za pokus trestného činu, neboť v důsledku aktivity poškozeného, který kontaktoval policii, ustoupili od faktického vznesení požadavků, byť započali s konkrétními kroky. Stačili mu odeslat pouze SMS, nicméně v době, kdy upustili od dokonání trestného činu, již došlo k jednání, v jehož důsledku vznikla na zdraví poškozené K. L. těžká újma, tedy těžší následek. Skutečnost, že k těžké újmě došlo na zdraví jiné osoby než toho poškozeného, na jehož svobodnou vůli v rozhodování obvinění svou výhrůžkou zamýšleli působit, není podstatné. Neopodstatněnou shledal státní zástupce i námitku obviněného P. R., že mu nelze přičítat zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Obvinění pro posouzení podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemuseli jednat v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví poškozené K. L. Z hlediska zavinění pro tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu postačí zavinění z nedbalosti (§16 tr. zákoníku). Z pohledu poškozené se jednalo o zcela extrémní situaci, v níž byla po delší dobu vystavena enormnímu psychickému tlaku. To vše bylo vyvoláno úmyslným jednáním obviněných, včetně zadavatele trestné činnosti, obviněného P. R. Skutečnost, že si snad neuvědomil, že u ní taková situace může vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu, ho nijak nezbavuje viny, neboť postačí, že si takový následek mohl představit alespoň v hrubých obrysech jako reálně možný. Žádný ze spoluobviněných, a to ani ten, který se přímo fyzicky na neoprávněném věznění poškozené nepodílel, se nemůže vyvinit konstatováním, že jeho požadavkem vůči spoluobviněným bylo, aby poškozené nebylo ublíženo. Tímto požadavkem může ovlivnit maximálně počínání spoluobviněných vůči poškozené ve smyslu fyzického násilí, v žádném případě to však neznamená, že by nemohl předpokládat vznik psychických útrap na straně poškozené v případě jejího uvěznění. S hrozbou tohoto těžšího následku byl přitom srozuměn.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. H. a P. R. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce , a to v neprospěch obviněných P. H. a P. R., stejně jako spoluobviněných V. S. a J. V. (č. l. 2735–2740), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud vyloučil souběh trestných činů podle §171 a §175 tr. zákoníku a z něho vycházející následný postup, v rámci něhož jednání pod bodem 1) právně kvalifikoval toliko jako zločin vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu byl primárním poškozeným v důsledku protiprávního jednání obviněných M. E., vůči kterému směřovalo jednání spočívající v pohrůžce způsobení těžké újmy jiné osobě, v tomto případě sekundární poškozené K. L. Tato poškozená je souběžně poškozenou v důsledku jednání obviněných, kteří jí bránili užívat osobní svobody, a to současně v úmyslu usnadnit jiný trestný čin jako členové organizované skupiny, a takovým činem jí byly způsobeny psychické útrapy a těžká újma na zdraví. Nicméně jednočinný souběh je podle odvolacího soudu vyloučen u trestných činů, k jejichž zákonným znakům patří omezování osobní svobody v jakémkoliv ohledu. Na tomto místě odkázal kupříkladu na publikaci Draštík, A; Fremr, R; Durdík, T.; Růžička, M; Sotolář A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 955–956.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se obvinění dopustili vůči M. E. Ten měl být v plánech obviněných donucen k peněžitému plnění či alespoň k uznání závazku. Jemu mělo být vyhrožováno jinou těžkou újmou, spočívající v tom, že by mohlo být jeho družce – tedy osobě blízké – fyzicky ublíženo. Proti poškozenému M. E. násilí směřovat nemělo a neměla vůči němu ani směřovat pohrůžka použití násilí. Jednáním vůči poškozené K. L. obvinění naplnili všechny zákonné znaky zločinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2, 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku a na rozdíl od pokusu vydírání čin i dokonali. Osobní svoboda poškozené K. L., nikoli poškozeného M. E., byla obviněnými omezena a byly jí způsobeny následky v podobě těžké újmy na zdraví. Na druhou stranu ona obviněnými vydírána nebyla, nebylo to ani součástí jejich záměru. Skutečnost, že obvinění bez oprávnění bránili užívat osobní svobody jinému, přičemž tato osoba jiná byla odlišná od jiné osoby ve smyslu vymezení zákonného znaku skutkové podstaty zločinu vydírání, již se obvinění pokusili pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konala, je rozhodnou proto, aby věc mohla být posouzena jako jednočinný souběh (pokusu) zločinu vydírání a zločinu omezování osobní svobody.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že pokud odvolací soud vycházel z obecné judikatury k oběma předmětným trestným činům, resp. k nemožnosti jejich souběhu, pak podstatou předmětných rozhodnutí bylo, že pachatel se nejprve dopustil jednání, jež vykazovalo znaky omezení osobní svobody, vůči poškozenému, aby tímto působením na poškozeného omezeného na svobodě docílil spáchání dalšího trestného činu vůči tomu samému poškozenému, jenž by spočíval v zásahu do osobní svobody ve smyslu omezení svobody rozhodování. Omezování osobní svobody poškozeného pak je zahrnuto ve skutkové podstatě přísnějšího trestného činu (či v jeho pokusu nebo přípravě) a jednočinný souběh omezování osobní svobody s přísnějším trestným činem je vyloučen. V předmětném případě však byla podstata jednání obviněných odlišná – nebyla totiž omezována osobní svoboda samotného vydíraného, ale osoba vydíraného a osoba na svobodě omezovaná byly různé. V úvahách obviněných byl zastoupen i vedlejší záměr, vzhledem k okolnostem věci nikterak podružný, který směřoval výhradně vůči poškozené K. L. a jehož cílem bylo omezení její svobody, a to způsobem až hraničícím se zbavením osobní svobody. Tento se podařilo obviněným, na rozdíl od jejich hlavního záměru, zrealizovat. Skutečnost, že obvinění násilím působili na poškozenou K. L. sledujíce svůj hlavní cíl, nemůže být vykládána v tom smyslu, že by K. L. měla být toliko poškozenou sekundární. Šlo o útok vedený proti ní samotné a zasahující do její osobnostní integrity, přičemž obvinění následku ve smyslu zásahu do osobní svobody poškozené K. L. dosáhli. Skutečnost, že smyslem tohoto útoku mělo být následné působení na svobodu rozhodování jejího druha M. E., na tom nic nemění. Nejvyšší státní zástupce taktéž poukázal na intenzitu, jakou bylo do osobní svobody poškozené zasaženo, s tím, že se jednalo o hraniční případ, neboť v úvahu připadala i možnost posouzení předmětného jednání jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku, jak bylo ostatně původně uvažováno v podané obžalobě.
Na okraj doplnil, že o správnosti právní kvalifikace útoku obviněného P. H. proti majetku poškozené K. L., v kontextu věci marginálního, není pochyb a ani dovoláním není napadána.
S ohledem na skutečnost, že jednání obviněných V. S., P. H., J. V. a P. R., vymezené pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (resp. následně ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze), mělo být právně posouzeno jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchaný na poškozeném M. E.), jako zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2, 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku (spáchaný na poškozené K. L.) a v případě obviněného P. H. též jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, když s ohledem na konkrétní okolnosti případu byl jednočinný souběh možný, a původní právní kvalifikace použitá v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 T 2/2017, byla tedy správná, navrhl nejvyšší státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými P. H. a P. R., a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Oba obvinění a nejvyšší státní zástupce shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněných P. H. a P. R., v rámci nichž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi spoluobviněného V. S., telekomunikačních a kamerových záznamů, zejména pak SMS údajně zaslané poškozenému) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (námitka stran organizace celého incidentu a míry zapojení jednotlivých osob, výše odcizené částky z kabelky poškozené, otázka toho, kde se kdo v jakou dobu nacházel), stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají), případně prostřednictvím kterých předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (námitky obviněného P. H. stran přečinu krádeže).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění P. H. a P. R. stejně jako nejvyšší státní zástupce uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného P. H., že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu stran vyloučení jednočinného souběhu trestných činů vydírání a omezování osobní svobody, kdy odvolací soud uzavřel, že jednání v případě skutku popsaného pod bodem 1) výroku z rozsudku nalézacího soudu je možno právně kvalifikovat toliko jako zločin vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obvinění jiného násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy nutili, aby něco konal a trpěl, čin spáchali jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem těžkou újmu K. L. coby sekundární poškozené. Nejvyšší státní zástupce má za to, že se jedná o situaci, kdy souběh trestných činů vydírání a omezování osobní svobody vyloučen není, neboť objektem trestného činu vydírání bylo svobodné rozhodování poškozeného M. E., zatímco objektem trestného činu omezování osobní svobody byla osobní svoboda ve smyslu volného pohybu poškozené K. L.
Nejvyšší soud se nepřiklání ani k jednomu z výše uvedených právních závěrů, neboť jednání obviněných tak, jak je popsáno ve skutkové větě z rozsudku soudu prvního a potažmo druhého stupně, naplňuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku.
Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu, násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe; lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci.
V projednávané věci obvinění V. S., P. H. a J. V. jednali ve společném úmyslu s obviněným P. R., přičemž jejich úmysl směřoval ke zmocnění se cizí věci, tj. peněz poškozeného M. E., a to i za použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozené K. L. Násilí tedy bylo užito vůči jiné osobě, než té, která měla věc u sebe, tedy nikoli vůči poškozenému M. E., ale vůči jemu blízké osobě, poškozené K. L., kdy omezení její osobní svobody bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného M. E. Obvinění vůči poškozené K. L. užili násilí ve formě omezení jejího pohybu, kdy ji spoutali ruce za pomoci kovových pout, které si k tomu účelu opatřili, a následně ji nasadili na hlavu pletený pytel a odvezli ji proti její vůli na místo, kde ji zadržovali po dobu více než 8 hodin.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného . Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně , ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).
Obviněný P. R. zamýšlel naznačit poškozenému M. E., co by se poškozené mohlo stát za situace, kdy odmítne požadovanou částku, tedy věc cizí, vydat, případně uznat. Jednání obviněného tedy směřovalo bezprostředně k realizaci zamýšlené pohrůžky bezprostředního násilí vůči M. E., ve smyslu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy po předchozí dohodě s ostatními měl po něm v mezidobí požadovat uhrazení požadované částky. V rámci mezidobí došlo k omezení osobní svobody poškozené K. L., vůči níž bylo užito násilí, jak uvedeno výše, přičemž i zde lze shledat naplnění znaku trestného činu loupeže spočívajícím v užití pohrůžky bezprostředního násilí. Aniž by totiž vůči poškozené byly ze strany obviněných výslovně proneseny jakékoli konkrétní pohrůžky násilí, poškozená byla omezena na své osobní svobodě způsobem, který v ní zajisté vyvolal obavy o své zdraví a život.
Podle judikatury se trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – více viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1729.
Z časových poměrů, za nichž se popsaného jednání obvinění dopustili, tj. od 09:19 hodin dne 21. 1. 2016 do 17:37 hodin téhož dne, tedy z doby cca osmi hodin trvajícího násilí páchaného na poškozené, a zejména pak z toho plynoucí reálné možnosti kdykoliv splnit pohrůžku násilí , lze spolehlivě dovodit i znak „bezprostřednosti“ pohrůžky násilím ve smyslu uvedené skutkové podstaty trestného činu loupeže.
Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 – 1377). Jedná se tedy o trestný čin tzv. předčasně dokonaný.
Z hlediska materiálního znaku trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu.
V projednávané věci se jedná o situaci, kdy jednání obviněných současně naplňuje i některé znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže. Zejména se jedná o zjištění, že všichni čtyři pachatelé se předem dohodli na spáchání předmětné trestné činnosti popsaným způsobem, stejně jako následků jejich jednání způsobených poškozené K. L. Uvedené okolnosti jsou současně rozporovány v rámci podaných dovolání, proto se k nim Nejvyšší soud v tomto směru vyjadřuje.
Oba dovolatelé vznesli shodně námitku brojící proti právní kvalifikaci jejich jednání jako jednání spáchaném organizovanou skupinou ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 písm. o) tr. zákoníku .
Vzhledem k tomu, že spáchání trestného činu členem organizované skupiny zpravidla zvyšuje škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu, řada skutkových podstat tuto skutečnost uvádí jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, jak je tomu i u trestného činu loupeže podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku .
Trestní zákoník neobsahuje zákonnou definici organizované skupiny, proto je třeba vycházet ze soudní praxe a judikatury. V obecné rovině se tak organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho společenskou škodlivost (srov. R 45/1986). Organizovaná skupina může být jednorázovou záležitostí, tedy může být založena s cílem dopustit se jen jednoho trestného činu, může však jít i o řadu trestných činů spáchaných v delším časovém rozmezí.
Oba obvinění namítají, že si nebyli vědomi toho, že by jednali v rámci organizované skupiny, kdy takové jednání lze vysledovat pouze u spoluobviněného S., který se sám pasoval do jakési role organizátora. Nicméně k tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Stejně tak se nevyžaduje, aby se členové takové skupiny vzájemně znali. Postačí, že jsou si vědomi skutečnosti, že jsou součástí nějakého širšího okruhu osob podílejících se na trestné činnosti.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání: Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604).
Přestože se Nejvyšší soud neztotožňuje se samotným právním posouzením jednání obviněných tak, jak bylo učiněno nalézacím, a potažmo odvolacím soudem, ve vztahu k naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ lze na odůvodnění nalézacího soudu odkázat, neboť se jedná o obecné závěry nevztahující se ke konkrétnímu trestnému činu, ale vycházející ze skutkových zjištění učiněných v projednávané věci. Nalézací soud na str. 41 a 42 rozsudku uvedl, že obvinění „ jednali po vzájemné dohodě, když obžalovaný P. R. ve spojení s obžalovaným V. S. celou tuto skupinu řídil, určoval okamžik provedení protiprávního jednání a prostřednictvím obžalovaného V. S. koordinoval jednotlivé kroky ostatních obžalovaných, když obžalovaný V. S. byl spojkou mezi obžalovaným P. R. a obžalovanými P. H. a J. V., kdy tito se poté ve faktické rovině na toto jednání připravovali, monitorovali pohyb poškozené, případně jejího druha, vytipovali takové konkrétní místo, kde dojde k nerušenému omezení osobní svobody poškozené tak, že budou minimalizovat přítomnost dalších nechtěných očitých svědků, současně si připravili i verzi vystupování v postavení kriminalistů, se žádostí o dostavení se k výslechu, kterým chtěli minimalizovat odpor poškozené, za tímto účelem si připravili propriety, které měly dokládat věrohodnost tohoto jejich vystupování “. Z uvedeného je tedy zřejmá dělba úkolů, kdy se každý z obviněných připravoval na účast na trestném činu jinak a každý měl svou úlohu. Jednalo se o provedení činu, který v podstatě zahrnoval i únos osoby, což mělo sloužit jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného, tudíž zde byla vyžadována náležitá příprava a následná koordinace jednotlivých osob, bez níž by provedení činu nebylo možné nebo by bylo přinejmenším značně ztížené. Odvolací soud naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ rovněž shledal, byť se k němu blíže nevyjádřil.
Podle Nejvyššího soudu se jedná o závěry správné a důkazně podložené, kdy způsob, jakým skupina fungovala, je rozveden u skutku pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu a podrobně pak rozebrán v rámci odůvodnění rozsudku, zejména odstavcích 130 až 172, byť, jak uvedeno výše, Nejvyšší soud shledává naplnění tohoto znaku ve vztahu k trestnému činu loupeže, tedy podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nikoli trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Námitka obviněných, že svým jednáním nemohli naplnit znak „způsobení těžké újmy na zdraví“ skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému M. E. a poškozené K. L., námitka obviněného P. R., že ke způsobení těžké újmy v rámci trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku mohlo dojít až realizací násilí či pohrůžky násilí, přičemž se ničeho takového vůči poškozenému nedopustili, stejně jako námitka obviněného P. H., že se svým jednáním mohl dopustit nanejvýš trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku vůči poškozené K. L., jsou pak námitkami, které by za jiných okolností byly způsobilé založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nicméně s ohledem na skutečnost, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo ke zrušení dovoláním napadeného usnesení, a to v důsledku nesprávné právní kvalifikace, uvedené námitky nejsou nadále relevantní.
Nad rámec uvedeného však lze uvést, že znak způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl v projednávané věci naplněn.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku je těžkou újmou na zdraví jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je zcela zjevné, že obvinění svým jednáním způsobili těžkou újmu na zdraví poškozené K. L., která utrpěla v důsledku jednání obviněných posttraumatickou stresovou poruchu, která si vyžádala terapeutickou i medikamentózní léčbu. Závěry stran zdravotních následků, které poškozená v důsledku jednání obviněných utrpěla, rozvedl nalézací soud podrobně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, a na tyto lze plně odkázat (zejména odst. 156–158, 166–169).
Současně je možno uvést, že způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené K. L. lze přičíst i obviněnému P. R., byť nebyl zadržení poškozené fyzicky přítomen a neměl povědomí o tom, jak ostatní spoluobvinění uvedenou část plánu provedou, přičemž trval na tom, aby jí nebylo jakkoli ublíženo. Obvinění se jednání dopustili ve spolupachatelství ve formě organizované skupiny, přičemž, jak bylo uvedeno výše, trestný čin loupeže je dokonán již požitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak velmi vhodně vystihl v rámci vyjádření k podaným dovoláním státní zástupce, z pohledu poškozené se jednalo o zcela extrémní situaci, v rámci níž byla po delší dobu vystavena enormnímu psychickému tlaku, přičemž tato byla vyvolána úmyslným jednáním obviněných, včetně zadavatele trestné činnosti, obviněného P. R. Není nutné jakkoli zpochybňovat, že nebylo úmyslem obviněného P. R., stejně jako jeho spoluobviněných, způsobit poškozené újmu na zdraví, neboť postačí sama skutečnost, že poškozená byla jí neznámými osobami omezena na osobní svobodě zcela náhle a bez varování. V projednávané věci pak navíc byla použita kovová pouta k jejímu spoutání a na hlavu jí byl nasazen plátěný pytel, čímž jí bylo zamezeno nejen v pohybu, ale i orientaci. Takové zacházení s její osobou v ní zcela jistě muselo vyvolat pocit zranitelnosti, strachu a obav o zdraví a život, a to nejen svůj, ale i jejích blízkých. Snaha obviněného P. R. vyvinit se ve vztahu k poškozené K. L. jakékoli odpovědnosti za jí způsobenou újmu, se ve světle celého případu, zejména pak s ohledem na způsob provedení jejího zadržení, jeví zcela nepatřičná. I průměrně inteligentní člověk si musí být vědom toho, že pokud je žena unesena skupinou jí zcela neznámých mužů a odvezena proti své vůli na neznámé místo, kde je zadržována, bude mít takový zážitek výrazně negativní dopad na její psychiku.
Obviněný P. H. dále zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání jako současně i přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že prohledal kabelku poškozené K. L. a z této odcizil hotovost v blíže nezjištěné výši a dámský parfém. Má za to, že v této otázce došlo k extrémnímu rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neboť nebyla zjištěna přesná výše údajně odcizené částky.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního sodu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé ve vztahu k uvedenému přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku neshledal.
Výše odcizené hotovosti nebyla prokázána. Uvedenou skutečnost soud vyhodnotil ve prospěch obviněného, když uvedl, že v otázce výše odcizené částky vznikají důvodné pochybnosti a je třeba uplatnit v souladu s námitkami obhajoby zásadu in dubio pro reo. Nicméně samotné odcizení hotovosti a parfému prokázáno bylo (odst. 153–155 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Trestného činu podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Jde o oblečení, šperky nebo jiné doplňky, věci, které má někdo v kapse, v příruční tašce, kabele, kabelce, kufru apod. Pojem při sobě vyjadřuje nejen stav, kdy poškozený kufr, tašku nebo kabelu přímo drží v ruce, ale i když ji odloží, bezprostředně při sobě, např. v souvislosti s kupováním jízdenky, zapalováním cigarety, kupováním nebo požíváním jídla či nápoje, cestováním ve veřejném dopravním prostředku, taxíku. U trestného činu podle §205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku není výše způsobené škody jeho zákonným znakem (R 25/1999). Významnou by mohla být toliko za situace, kdyby se jednalo o zanedbatelnou hodnotu odcizené věci a při současné neexistenci jiných okolností zvyšujících společenskou škodlivost činu.
Ačkoli by jednání obviněného P. H. bylo bez dalšího sto naplnit předmětnou skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že je zde zřejmá návaznost na jinou trestnou činnost, resp. otázku posouzení jiných okolností zvyšujících společenskou škodlivost trestného činu krádeže je nutno odvodit od jednání všech obviněných, kterého se dopustili ve vztahu k poškozeným M. E. a K. L. Jelikož však právní kvalifikaci předmětného jednání učiněnou obecnými soudy shledal Nejvyšší soud nesprávnou a na podkladě tohoto závěru došlo ke zrušení dovoláním napadeného usnesení, kdy tato bude teprve předmětem nového projednání věci, nelze na tuto v této fázi řízení odkazovat. Na jednání obviněných je nutno nahlížet v jeho celistvosti, kdy posouzení dílčích jednání, ať už ve vztahu k odcizení věci či použití zbraně v rámci jednání obviněných, bude předmětem nového projednání věci. Z opatrnosti, neboť nelze předvídat výsledek nového řízení, postupoval Nejvyšší soud výše uvedeným způsobem.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci přitom soudy postupovaly právě v souladu s uvedenou zásadou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných P. H. a P. R. odmítl.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil, aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jelikož dovolání podali pouze spoluobvinění P. H. a P. R., považuje Nejvyšší soud za potřebné závěrem poukázat na to, že je třeba uplatnit zásadu beneficium cohaesionis , neboť je zřejmé, že důvod, pro který bylo v řízení o dovolání zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, prospívá i již pravomocně odsouzeným V. S. a J. V. Podle §261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium cohaesionis). Ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít ustanovení §261 tr. ř. přiměřeně, což tento aplikoval ve vztahu k výrokům o vině a trestu spoluobviněných V. S. a J. V.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci u obviněných P. H. a P. R. a spoluobviněného V. S.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, v důsledku čehož tak pozbyl právní moci i výrok o trestu a v příslušných výkonech trestu na obviněných P. H., P. R. a V. S. nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok podle §265 l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se obvinění P. H., P. R. a spoluobviněný V. S. berou do vazby podle §67 písm. a) tr. ř., protože z jejich jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestu vyhnuli, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchali obvinění a s ohledem na jejich osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který jsou stíháni, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Obviněný P. R. byl z tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Broukal