ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.310.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 310/2019-949
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného L. K., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Tábor, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 24 T 14/2018, byl obviněný L. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 12. 8. 2017 v přesně nezjištěné době od 1:50 hodin do 2:10 hodin v ulici XY v XY, okres Litoměřice, před panelovým domem čp. XY úderem pěstí srazil na zem R. P., nar. XY, kterého kopal především do hlavy, přičemž měl na nohou sportovní obuv zn. Nike v semišové úpravě s pryžovou podrážkou, čímž mu způsobil pohmoždění čela s otokem a odřeninami, pohmoždění dolního rtu, pohmoždění levého lokte, povrchní poranění levého kolena a kotníku levé nohy s dobou léčení do 1 týdne, a současně po něm požadoval vydání finanční částky 1.000 Kč jako „úrok“ za dříve půjčené peníze, když z místa odnesl mobilní telefon zn. Blackview Model A5, černé barvy, IMEI: XY, zakoupený dne 10. 8. 2017 za částku 1.899 Kč, který poškozenému při útoku vypadl z kapsy na zem ,
a pod bodem 2) výroku o vině pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákonku ve vícečinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a oba v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v době okolo 2:10 až 2:24 hodin dne 12. 8. 2017, v objektu herny a baru F. v ulici XY čp. XY v XY, okres Litoměřice, nejprve strhl z barové židle na podlahu A. S., nar. XY, když v dalším jeho napadání mu bylo zabráněno přítomnými hosty, a následně, ve venkovní části tohoto zařízení, nazývaného lokálně „pod pergolou“, v přítomnosti dalších hostů, po předchozí slovní rozepři s J. D., nar. XY, vytáhl z kapsy nůž délky 24,5 cm s délkou ostří 13 cm, kterým nejprve bodnul V. D., nar. XY, čímž mu způsobil bodnou ránu předloktí pravé ruky zasahující mezi svaly ohybačů prstů a zápěstí s dobou léčení nejméně 2 týdny, přičemž se mu v dalším napadání snažil zabránit J. D., který ho chytil zezadu do kravaty, na což se obžalovaný po něm s nožem ohnal a bodl ho do spodní části zad, a když oba spadli na zem, kde se ho J. D. snažil znehybnit tím, že ho zaklekl, bodl ho obžalovaný ještě 3x, čímž mu způsobil celkem 4 bodné rány délky 2 cm a ostrých okrajů pronikající do trupu přibližně 3 cm vlevo od 4. bederního obratle hluboko k levé ledvině, 4 cm od hřebenu levé kyčelní kosti do velkého hýžďového svalu na vzdálenost 10 cm, 3 cm od spodního kraje 12. žebra vlevo a 20 cm od 3. bederního obratle tečně do podkoží na vzdálenost 10 cm a 0,5 cm do podkoží v úrovni 10. až 12. žebra vlevo, současně se obžalovanému snažil nůž vzít i A. S., nar. XY, kterého také zranil, neboť mu způsobil řezné poranění na palci a ukazováku levé ruky bez dalšího léčení, a poté co k nim přiběhl zevnitř Z. P., nar. XY, který neměl přehled o situaci a svalil J. D. z obžalovaného, obžalovaný vstal, a nožem se po Z. P. ohnal a pak ho i bodl, čímž mu způsobil bodnou ránu délky 2 cm v pravé nadkličkové krajině pronikající do podkožního tuku a připáteřních svalů bez porušení celistvosti hrudní dutiny krvácející převážně navenek a škrábancovitou oděrku levé strany krku šikmo od zadního okraje svalu kývače hlavy dopředu dolů k hrtanu s významným omezením na běžném způsobu života po dobu 2–3 týdnů, což si vyžádalo lékařské ošetření všech poškozených v Podřipské nemocnici s poliklinikou v XY, když v případě poškozeného J. D. první uvedená rána pronikající k levé ledvině ohrožovala tento životně důležitý orgán, jehož poranění by bylo provázeno vznikem prudkého krvácení do zadního břišního prostoru s případným vyústěním do šokového stavu a ohrožením zdraví nebo života poškozeného, přičemž poškozený musel bez prodlení vyhledat lékařskou pomoc, následně po dobu 2 týdnů pro bolesti ran převážně ležel a po dobu 2 měsíců nemohl vykonávat svou manuálně zaměřenou živnost , a tohoto jednání se obžalovaný dopustil, ačkoliv byl
- trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 26 T 99/2010 ze dne 22. 6. 2010, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2010, uznán vinným mj. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let,
- rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 113/2014 ze dne 9. 4. 2015, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2015, uznán vinným mj. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, která byla následně prodloužena o další 1 rok,
- rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 68/2010 ze dne 9. 6. 2015, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2015, uznán vinným mj. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dne 18. 4. 2017 vykonal, když byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 TM 2/2013 ve znění Krajského soudu v Českých Budějovicích 3 sp. zn. 14 Tmo 16/2013, jímž byl obviněný rovněž uznán vinným mj. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku .
Obviněný byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to kuchyňského nože a nože na koberce, které jsou přiloženy u spisu.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu dále bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní, a to ambulantní formou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 00 Praha-Libeň, IČ 47114975, ve výši 5.165 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, IČ 41197518, se sídlem Mírové náměstí 35/C, 400 50 Ústí nad Labem, ve výši 17.800 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. P., nar. XY, bytem XY, XY, J. D., nar. XY, bytem XY, XY, V. D., nar. XY, bytem XY, XY, a Z. P., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 24 T 14/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu odnětí svobody podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018 , a to tak, že k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. K. odsoudil za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním pod bodem 1), a pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním pod bodem 2), kdy ohledně těchto výroků o vině zůstal napadený rozsudek beze změn, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného L. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 905-907), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že v jeho případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl shledán vinným. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1), tj. zločinu loupeže, uvádí, že soudy nijak nezohlednily změny ve výpovědi poškozeného R. P., zejména v bodě, kdy původně tvrdil, že po něm obviněný požadoval vydání telefonu, který mu vydal, následně však uváděl, že si ztráty telefonu nejdříve ani nevšiml a zjistil ji až po skončení napadení. Má tedy za to, že soudy měly po změně výpovědi poškozeného skutek překvalifikovat, neboť nebyl naplněn znak „užití násilí či pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Svým jednáním se mohl dopustit toliko trestného činu vydírání. Dále zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozeného, který podle jeho mínění lhal, a to včetně okolnosti, zda mu vrátil dlužnou částku či nikoliv.
Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný uvedl, že soudy obou stupňů předmětný incident neřešily v kontextu celkové situace, ale zaměřily se toliko na způsobené následky, aniž by řešily otázku obrany dovolatele včetně splnění podmínek pro uplatnění institutu nutné obrany. Jak uvedl již u soudu prvního stupně a v rámci odvolání, použití nože z jeho strany bylo reakcí na napadení jeho osoby ze strany poškozených, především pak V. D. a J. D., kdy z kamerového záznamu je zřejmé, že poškozený D. jej chytil zezadu okolo krku, což zcela logicky vyhodnotil jako přímé ohrožení svého zdraví a života, zvláště za situace, kdy byl na daném místě sám, zatímco proti němu stálo několik osob jednajících shodě a vzájemně si pomáhajících, což výrazně limitovalo jeho obranu.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 7 To 286/2018-885, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 183/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jeho jednání bylo prokázáno zejména výpovědí svědka – poškozeného R. P. I sám obviněný částečně své jednání v průběhu trestního řízení doznal. I další poškození J. D. a V. D. podrobně popsali jednání obviněného. Jeho jednání je prokázáno rovněž znaleckými posudky z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství ohledně poranění poškozených, jakož i ohledně mechanismu vzniku těchto poranění. Výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a státní zástupkyně má tedy za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem 25. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení výpovědi poškozeného R. P., kteroužto označil za nevěrohodnou) a vadná skutková zjištění [obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména u skutku pod bodem 1) zjištění stran toho, zda mobilní telefon poškozeného R. P. tomuto vypadl z kapsy, či jej obviněnému vydal, resp. zda obviněný po něm vůbec vydání mobilního telefonu vyžadoval, dále zjištění, kdo vyvolal incident popsaný pod bodem 2) výroku o vině a zjištění, zda se mohl v předmětné situaci cítit ohrožen], stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména z usvědčující výpovědi poškozeného R. P.) a vlastní verzi skutkových událostí [kdy obviněný ke skutku pod bodem 2) uvádí, že nebyl osobou, která incident vyvolala a toliko se z jeho strany jednalo o reakci na přímé ohrožení, kdy byl v daném místě sám, zatímco proti němu stálo několik navzájem spolupracujících osob].
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným uplatněn znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný současně vznesl námitky, že nebyly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, kterážto námitka je v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Nicméně Nejvyšší soud tak činí s velkou dávkou benevolence, neboť námitky obviněným vznesené, byť takto formulované, jsou založeny, jak již uvedeno výše, na podkladě jeho vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkových událostí, čímž se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
U skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněný polemizuje s tím, že nebylo z jeho strany užito násilí či pohrůžky násilí k tomu, aby se zmocnil mobilního telefonu poškozeného. S ohledem na změnu ve výpovědi poškozeného mělo být jeho jednání překvalifikováno, kdy se mohl nanejvýše dopustit trestného činu vydírání.
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998-1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558).
Z provedeného dokazování vyplynul skutkový stav věci spočívající v tom, že obviněný přistoupil k poškozenému, tohoto pěstí srazil na zem, kde jej kopal, přičemž po něm vyžadoval vydání částky ve výši 1.000 Kč, a následně si z místa odnesl mobilní telefon, který vypadl poškozenému z kapsy během incidentu.
Odvolací soud v tomto směru uvedl, že „ bylo prokazatelně zjištěno, že fyzicky napadl poškozeného R. P. úderem pěstí a dále kopy do hlavy a požadoval po něm částku 1.000,- Kč jako úrok z dřívější půjčené částky “ (str. 6 napadeného rozsudku). Tímto zasáhl do svobody rozhodování v majetkové sféře poškozeného. Jeho jednání, resp. jím užité násilí, směřovalo primárně k vydání peněžité částky, kterou tzv. vymáhal, přičemž telefon následně obviněnému odcizil. Lze dát obviněnému za pravdu v tom, že v rámci skutkové věty mohl být uvedený znak vhodněji popsán, nicméně z rámci odůvodnění je zřejmé, že telefon byl jakousi zástavou či náhradou za nevymožený dluh ve výši 1.000 Kč. Trestný čin loupeže je dokonán již samotným užitím násilí v úmyslu se věci zmocnit, není tedy rozhodné, zda požadovanou věc poškozený nakonec nevydal.
Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině pak lze uvést, že obviněný zde poukazuje na institut tzv. nutné obrany, neboť použití nože z jeho strany bylo toliko reakcí na bezprostřední ohrožení jeho osoby. Této argumentaci nelze přisvědčit, navíc nelze opomenout ani to, že není podložena žádnými právně relevantními námitkami, ale toliko se zakládá na obviněným uváděné vlastní verzi skutkových událostí.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
V projednávané věci užití institutu nutné obrany nepřichází v úvahu. Obviněný nejdříve vyprovokoval incident uvnitř herny, když poškozeného A. S. strhl z barové stoličky na zem. Poté se přesunul do jiné části zařízení, kde po slovní rozepři s J. D. bodnul nožem poškozeného V. D., na což reagoval poškozený J. D. tím, že se obviněnému snažil v dalším napadání zabránit, a to tak, že jej chytil do kravaty, přičemž mu byly obviněným způsobeny bodné rány. Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že obviněný nejdříve zaútočil se zbraní v ruce na neozbrojenou osobu, resp. tuto osobu zranil, na což reagovaly další přítomné osoby, které se mu v pokračování ataku snažily zabránit. Pokud pak obviněný argumentuje tím, že se cítil v přímém ohrožení života a zdraví, když jej poškozený J. D. chytil do kravaty, a tedy se toliko bránil, zcela tím opomíjí těsně tomu předcházející atak na osobu V. D. Naopak jednání poškozeného J. D. lze chápat jako jednání v nutné obraně, kdy se svým jednáním snažil zabránit tomu, aby obviněný ohrozil nožem další osoby. I pokud ataku nožem na osobu V. D. předcházel konflikt mezi obviněným a poškozenými, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že se jednalo o slovní rozepři, nebylo užití zbraně jakkoli přiměřené či obhajitelné. Obviněný zcela opomíjí, že v průběhu incidentu pobodal celkem čtyři osoby, některé z nich dokonce opakovaně.
Námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit, když ze shora uvedeného vyplývá, že jsou zcela zjevně neopodstatněné.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného L. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu