ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.488.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 488/2019-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 6. 2019 o dovolání obviněného D. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 7 To 246/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 70/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 72 T 91/2017, byl obviněný D. R. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ve dnech 30. 1. 2017 a 27. 2. 2017 v Ostravě – Moravské Ostravě na XY ve Vazební věznici Ostrava během výkonu trestu odnětí svobody podal trestní oznámení proti policistům Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, které zaslal Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Karviné, a v němž lživě obvinil policisty a žádal jejich potrestání za to, že při jeho výslechu dne 4. 1. 2017 v Havířově na něj byl vyvíjen nátlak kriminalistů, kteří jej nutili vypovídat a podepsat výpověď, pohlavkovali ho, vyhrožovali mu, že ho obviní z prodeje drog a „přišijou“ mu nějaké loupežné přepadení, a tímto se mohli dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a přečinu vydírání, avšak šetřením Odboru vnitřní kontroly PČR Karviná a výslechem svědků bylo toto obvinění vyvráceno, avšak konané šetření se dotklo policistů B. P. z 3. OOK SKPV XY, R. Š. z OO PČR XY a T. K. z OO PČR XY, jímž tak způsobil újmu a vystavil je podezření z protiprávního jednání.
Za to a za sbíhající se přečin krádeže dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 101 T 28/2017, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2017, byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 101 T 28/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 72 T 91/2017, podal obviněný odvolání směřující do odsuzující části napadeného rozhodnutí, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 7 To 246/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu a za podmínek stanovených v §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 101 T 28/2017, a který nabyl právní moci dne 20. 4. 2017, podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 101 T 28/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 7 To 246/2018, podal obviněný dovolání (čl. 373 a 383–385) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm g) tr. ř., maje za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. ve výroku o vině zůstal nezměněn, ačkoliv rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Své dovolaní obviněný založil na námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů a námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění, jímž byl uznán vinným. V souvislosti s těmito námitkami rovněž zmínil trestněprávní zásadu in dubio pro reo, která byla v jeho případě podle jeho názoru naprosto opomenuta.
Obviněný namítá, že ve svých podáních nikdy neoznačil jménem konkrétní osoby, které se měly dopustit jím tvrzeného jednání. Opakovaně konstatoval, že se nejedná o osoby, které byly v rámci tohoto trestního řízení vyslechnuty, a tvrdil, že se jedná o osoby jiné, přičemž není schopen sdělit jejich jména. Nekonkrétním tvrzením vůči nekonkrétním osobám nemohl způsobit žádný následek předestíraný ustanovením §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Křivé obvinění se může týkat jen trestného činu, když v rámci prošetřovaného nikdy nebyly zahájeny úkony trestního řízení. Obviněný trvá na tom, že k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu je nezbytné, aby došlo k poškození konkrétních osob, kdy nepostačuje podezření či existující pravděpodobnost. Je nutné ustanovení konkrétních podezřelých osob ze spáchání jednání tvrzeného obviněným, jelikož se nabízí možnost, že ve skutečnosti došlo ke spáchání činu jinak trestného a pachatelem mohla být osoba, u které absentovala subjektivní stránka trestnosti, tedy úmysl.
Extrémní nesoulad spatřuje obviněný v příkrém rozporu mezi provedeným dokazováním a právními závěry okresního soudu. Uvádí, že absentuje jakýkoliv důkaz o jeho vině, kdy nalézací soud založil své závěry pouze na vyvrácení jeho obhajoby. Obviněný byl podle svého názoru odsouzen za to, že využil svého zákonného práva a požadoval prošetření svých tvrzení. Stejně tak není podložen žádným důkazem jeho zlý úmysl spočívající v touze poškodit B. P. z 3. OOK SKPV XY, R. Š. a T. K. z OO PČR XY. V této absenci důkazů spatřuje extrémně nesprávné hodnocení důkazů, jež dosahuje ústavněprávní dimenze.
V dovolání brojí obviněný i proti skutečnosti, že mu nebyla umožněna změna ustanovené obhájkyně, neboť v ní ztratil důvěru. Jeho požadavek nebyl ze strany soudu nalézacího ani odvolacího nijak reflektován, čímž bylo porušeno jeho ústavně garantovaného právo na obhajobu.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 7 To 246/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 72 T 91/2017, zrušil, stejně jako všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal nalézacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 369/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný toliko opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil v rámci nalézacího i odvolacího řízení. Nalézací i odvolací soud se však se všemi tvrzeními i námitkami obviněného již řádně a přesvědčivě vypořádaly.
Státní zástupce ve svém vyjádření k námitce nesprávné právní kvalifikace odkázal na závěry nalézacího i odvolacího soudu s tím, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyplývá, které důkazy byly provedeny a jak z nich byly vyvozeny jednoznačné skutkové závěry v souladu s pravidly stanovenými §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec odůvodnění soudu nalézacího i odvolacího doplnil, že je podle jeho názoru jednoznačně dána individualizace osob vůči nimž byl čin směřován, neboť právě policisté P., K. a Š. byli přítomni úkonu explicitně označeného v podání obviněného. Bez pochyb je zde dán rovněž úmysl obviněného, který vyplývá přímo z povahy věci, neboť aktivní jednání, kterého se obviněný dopustil, muselo být jednáním úmyslným, neboť je vyloučena formulace inkriminovaného podání z nedbalosti. Úmysl někoho obvinit je zde imanentní. Nelze napsat podání z nedbalosti, stejně tak nelze pochybovat o lživosti toho podání. Obviněný byl výslechu přítomen, a pokud bylo zjištěno, že přítomní policisté si nepočínali protiprávně, musel být obeznámen s tím, že obsah jeho podání je vědomě lživý. Též si musel být vědom toho, že předmětné podání může oba policisty velmi negativně ovlivnit, což vyplývá i z jeho vlastní výpovědi.
K tvrzenému porušení práva obviněného na obhajobu, resp. nevyhovění žádosti obviněného o změnu obhájce, státní zástupce odkázal na ust. §40 tr. ř., kdy toto ustanovení stanovuje podmínku „důležitých důvodů“, která musí být naplněna z materiálního hlediska, kdy takovéto naplnění ze spisového materiálu vůbec nevyplývá.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 7 To 246/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (vlastní podání z 30. 1. 2017 a 27. 2. 2017 a jeho výpověď v přípravném řízení) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k ustanovení konkrétních osob vůči kterým měl být trestný čin směřován), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) trestního řádu], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba odmítnout námitky obviněného, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněným tak obžalobou.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněného byly součástí jeho obhajoby od nalézacího řízení, stejně jako i v řízení odvolacím. Jak nalézací soud (na str. 2–5 odůvodnění rozsudku ze dne 31. 8. 2018), tak soud odvolací (na str. 3–6 odůvodnění rozsudku ze dne 3. 1. 2019) řádně zhodnotily všechny důkazy tak, jak jim ukládá trestní řád. A to jak ve vztahu ke zjištění proti komu směřovala podání obviněného, tak nepravdivostí tvrzení v nich uvedených, tak i ve vztahu k obhajobě obviněného a tvrzením, jimiž se bránil a zdůvodňoval okolnosti svých podání.
Nalézací soud vycházel nejen z výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení a obsahu jeho podání, ale i z dalších důkazů – spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 101 T 28/2017, zejména pak protokolu o výslechu osoby podezřelé ze dne 4. 1. 2017, protokolu o vazebním zasedání dne 6. 1. 2017, stížnosti proti zahájení trestního stíhání ve věci sp. zn. 101 T 28/2017, jejího doplnění přípisem ze dne 22. 1. 2017 (č. l. 78), přípisem ze dne 23. 1. 2017, zprávy o lékařském vyšetření po zadržení ze dne 3. 1. 2017. Dále se jednalo o množství svědeckých výpovědí – zejména poškozených T. K., R. Š. a komisaře B. P.
Stran hodnocení důkazů zbývá uzavřít, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožnil a na ni odkázal soud odvolací. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění, zejména pak subjektivní stránka, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, a zejména pak nesprávně zjištěný skutkový stav, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí následující:
Zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 §345 [srov. zejména písmena c) a d)]. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R 29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. Vydání, Praha: C. H: Beck, 2012, s. 3235–3240).
Obviněný použil ve svém první podání sepsaném 30. 1. 2017 (na č. l. 4–5 spisu), které označil jako „ Podání tr. oznámení na PČR Pro porušení zákona a křivého obvinění, vyslichání podezřelé osoby pod vlivem drog a léku, neposkutní kopie výslechu a zabránění si přečíst svou výpověď a nucení podpisu výpovědi kterou sem si nemohl ani předčíst a kterou Policisté mněli již dopředu připravenou “ , formulaci jako „ proto žádám o potrestání policistů a komisaře, jelikož si celé usnesení mé osobě vymyslel či výslechi byli dělany pod natlakem “. V podání obviněného sepsaném 27. 2. 2017 (na č. l. 6–7 spisu) pak rozvedl, že „ byl nucen vypovídat neboli spíše podepsanou výpověď, kterou 4. 1. 17 kriminalisté mněli již vytisklou a kterou mi nedali ani předčíst, jelikož se mi tito kriminalisté ani nepředstavily neznám jejich jména. Jelikož se mně ptáte co myslím nátlakem tím myslím pohlavkování, vyhrožování tím že mou osobu obviný z prodeje drog nebo na mou osobu přišijou nějaké loupěžné přepadení pokud nepodepíšu dané výpovědi “. O jeho jednoznačném úmyslu vypovídají samotná podání obviněného, jejichž autorství nikdy nerozporoval, i další procesní aktivita. Z těchto podání i dalšího dokazování podrobně rozvedeného především v rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, z nichž vyplývá objektivní nepravdivost jím vznesených tvrzení. Z uvedených podání a výše uvedených citací je zřejmý i úmysl obviněného obvinit policisty, kteří ho vyslýchali v souladu s výkonem jejich povolání dne 4. 1. 2017. Jedná se o více než dostatečnou míru individualizace osob policistů, byť při projednání této trestné činnosti obviněný odmítl, že ho vyslýchali policisté uvedení v protokolu. V přípravném řízení dokonce obviněný dokumentoval svůj úmysl, když prohlásil, že si myslel, že tito policisté budou mít soud stejně jako on a že věděl, že by mohli přijít o práci, byť v rámci řízení před soudem tato svá tvrzení popřel. Soudy obou stupňů detailně vysvětlily, proč tomuto tvrzení obviněného, učiněného až v rámci své procesní obrany, neuvěřily a uvěřily verzi prezentované poškozenými, resp. obžalobou.
Stran námitky směřované na nemožnost si zvolit jiného ustanoveného obhájce je nutné uvést, že se nalézací soud změnou obhájce řádně zabýval, kdy si vyžádal stanovisko Mgr. Ing. Petra Blažka, advokáta, který měl údajně obviněného zastupovat na základě plné moci (č. l. 299), a na základě něj shledal, že zde nejsou důvody pro změnu obhájce, což sdělil a podrobně vysvětlil obviněnému prostřednictvím jeho obhájkyně přípisem z 27. 4. 2018 (na č. l. 303). Změna ustanoveného obhájce může být toliko realizována na základě naplnění kritéria důležitých důvodů, přičemž za tento důvod není možné považovat pouhou nespokojenost či nesympatii obviněného a ustanoveného obhájce. Obviněnému po celou dobu řízení nic nebránilo zvolit si vlastního obhájce, který by ho na základě plné moci zastupoval. Nelze si však svévolně vybírat obhájce pro případ ustanovení soudem. Smyslem ustanovení obhájce v trestní věci je totiž hájení zájmu osoby obviněné a zajištění řádného a spravedlivého procesu v trestní věci. Plní-li ustanovený obhájce tuto funkci v souladu se svými zákonnými povinnostmi, není důvodu pro jeho změnu. Zbývá tedy uzavřít, že ani v tomto ohledu nebyl obviněný žádným způsobem zkrácen na svých právech.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného D. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal