ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.570.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 570/2019-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněné I. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 256/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 28 T 159/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné I. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 28 T 159/2017, byla obviněná I. Z. uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v Liberci, ul. XY, nejméně od roku 2003 do 26. 9. 2013 i několikrát denně bila svou nezletilou osvojenou dceru AAAAA (pseudonym), nar. XY, a sice ranami otevřenou dlaní, pěstí, opaskem s kovovou přezkou, pánvičkou, vařečkou, ramínkem, násadou od smetáku, kovovými tyčemi, kdy rány směřovaly na různé části těla, čímž jí způsobila podlitiny, v jednom případě po ní hodila šroubovák, škrtila ji šňůrou od vysavače, a dále téměř denně ji vulgárně slovně napadala mimo jiné výrazy „hajzl, debil, kráva, svině, svině z děcáku, píča, kunda, kurva, kripl “, a pod bodem 2) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v Liberci, ul. XY, a posléze v Liberci, ul. XY, od 27. 9. 2013 do přesně nezjištěného dne v říjnu 2014 téměř denně vulgárně slovně napadala svou zletilou osvojenou dceru AAAAA, nar. XY, mimo jiné výrazy „hajzl, debil, kráva, svině, svině z děcáku, píča, kunda, kurva, kripl,“ a dále ji téměř denně fyzicky napadala přinejmenším ranami otevřenou dlaní a pěstí, kdy rány směřovaly na různé části těla, čímž jí způsobila podlitiny; naposledy poškozenou fyzicky napadla z důvodu, že přišla domů o deset minut později, tak, že ji hodila na topení, při dopadu na topení se poškozená udeřila do hlavy, přičemž v důsledku uvedených jednání poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž následky pociťovala nejméně do 31. 10. 2017 .
Za to byla obviněná odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 28 T 159/2017, podala obviněná odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Poškozená AAAAA pak podala odvolání do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 256/2018 , a to tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 256/2018, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 500–502), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť její odvolání bylo zamítnuto, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná má za to, že v řízení u Okresního soudu v Liberci nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností. Namítá, že jí navrhované důkazy (další výslech svědka J. N. a výslech svědkyně L. P. a svědka Z. F.) byly zamítnuty jako nadbytečné. Podle jejího názoru není tento postup v souladu s ustanovením §263 tr. ř., podle něhož odvolací soud provede důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné provedení dokazování. Provedení navržených výslechů svědků v odvolacím řízení nebylo rozsáhlé a obtížně proveditelné, a nebyla tedy naplněna procesní podmínka daná zákonem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Další výslech svědka J. N. byl navržen nikoli ke zjištění toho, zda se obviněná dopustila jednání jí obžalobou kladenému za vinu, nýbrž k věrohodnosti svědeckých výpovědí učiněných při hlavním líčení. Návrhy na výslechy dalších svědků pak směřovaly k tomu, co navrženým svědkům bylo známo o jejím jednání z jejich vlastních poznatků o vztahu mezi ní a poškozenou AAAAA nebo poznatků získaných v jejich vztahu k poškozené.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 256/2018, podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 11. 4. 2019 (č. l. 523). Dne 3. 5. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 447/2019, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 256/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou I. Z. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tedy připadá druhá varianta, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky obviněné týkající se neprovedení jí navrhovaných důkazů tedy pod předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť odvolací soud se náležitě vyslovil ke všem důkazům navrhovaných obviněnou. Zejména na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud vyložil, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že opětovný výslech svědka J. N. shledává nadbytečným. Stejně tak zcela dostačujícím způsobem rozvedl, proč shledal nadbytečnými i navrhované výslechy svědků L. P. a Z. F., sousedů obviněné a poškozené. Zde uvedl, že pokud pomine dlouhý časový odstup a ztrátu paměťové stopy (zejména u svědka Z. F.), pak i za situace, kdy by uvedení svědci nebyli žádnému závadnému jednání ze strany obviněné přítomni, „ neznamená to, že k takovému jednání nedocházelo ať už o samotě anebo za přítomnosti jiných osob “.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že námitky obviněné jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu