ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.83.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 83/2019-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání podaném P. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 50 To 213/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 98/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 98/2015 byl P. Š. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako osoba vykonávající činnost ve prospěch společnosti C. I. C. (dále CIC), IČ: XY, se sídlem XY, XY, na základě dohody o spolupráci uzavřené mezi nim, jako dodavatelem, a společností CIC, jako objednatelem, kdy měl pro objednatele zprovoznit výrobní linku na dřevěné brikety ve Věznici Kynšperk nad Ohří
a) v úmyslu se obohatit, předložil jednateli nebo jinému zaměstnanci společnosti CIC:
· fakturu číslo 11287 dodavatele ZENKL, s. r. o., IČ: 61173134, ze dne 30. 3. 2014 na celkovou částku ve výši 41.262 Kč, s uvedením „zaplaceno v hotovosti dne 30. 3. 2014“, a požadoval její proplacení, i když společnost ZENKL, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 41.262 Kč,
· fakturu číslo 11212 dodavatele ZENKL, s. r. o., IČ: 61173134, ze dne 4. 3. 2014 na celkovou částku ve výši 35.707,50 Kč, s uvedením „zaplaceno v hotovosti dne 4. 3. 2014“, a požadoval její proplacení, i když společnost ZENKL, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 35.707,50 Kč,
· fakturu číslo 11186 dodavatele ZENKL, s. r. o., IČ: 61173134, ze dne 20. 2. 2014 na celkovou částku ve výši 5.152 Kč, s uvedením „zaplaceno v hotovosti dne 20. 2. 2014“, a požadoval její proplacení, i když společnost ZENKL, s. r. o., žádnou takovou faktum nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 5.152 Kč,
b) v úmyslu se obohatit, předložil jednateli nebo jinému zaměstnanci společnosti CIC:
• fakturu číslo KA/000503/14 dodavatele KaPo-ZDP, s. r. o., IČ: 25213768, ze dne 3. 4. 2014 na celkovou částku ve výši 41.382 Kč s uvedením „zaplaceno v hotovosti“ a požadoval její proplacení, i když společnost KaPo-ZDP, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 41.382 Kč,
• fakturu číslo KA/000478/14 dodavatele KaPo-ZDP, s. r. o., IČ: 25213768, ze dne 27. 3. 2014 na celkovou částku ve výši 41.382 Kč s uvedením „zaplaceno v hotovosti“ a požadoval její proplacení, i když společnost KaPo-ZDP, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 41.382 Kč,
• fakturu číslo KA/000432/14 dodavatele KaPo-ZDP, s. r. o., IČ: 25213768, ze dne 6. 3. 2014 na celkovou částku ve výši 41.382 Kč s uvedením „zaplaceno v hotovosti“ a požadoval její proplacení, i když společnost KaPo-ZDP, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 41.382 Kč,
• fakturu číslo KA/000451/14 dodavatele KaPo-ZDP, s. r. o., IČ: 25213768, ze dne 13. 3. 2014 na celkovou částku ve výši 42.302 Kč s uvedením „zaplaceno v hotovosti“ a požadoval její proplacení, i když společnost KaPo-ZDP, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo a v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 42.302 Kč,
c) v úmyslu se obohatit předložil jednateli nebo jinému zaměstnanci společnosti CIC, faktum číslo 034/14 dodavatele JERRY JAR, s. r. o., IČ: 25235559, ze dne 10. 2. 2014 na celkovou částku ve výši 134.631,86 Kč, s uvedením „zaplaceno v hotovosti“ a požadoval její proplacení, i když společnost JERRY JAR, s. r. o., žádnou takovou fakturu nevystavila, k proplacení faktury nedošlo, v případě jejího proplacení by společnosti CIC, vznikla škoda ve výši 134.631,86 Kč,
d) v úmyslu se obohatit, uvedl v omyl ekonoma společnosti F., IČ: XY, T. K., když předstíral, že je oprávněn jednat za společnost CIC a požádal za tuto společnost o vrácení finanční jistiny ve výši 150 tis. Kč složené společností CIC na účet společnosti F., číslo XY vedený u ČSOB, a. s., na jméno P. P., kdy na základě tohoto požadavku byla dne 28. 2. 2014 převedena na tento účet částka ve výši 100 tis. Kč a dne 14. 3. 2014 částka ve výši 50 tis. Kč, následně na základě žádosti obžalovaného P. P. finanční prostředky vybral a předal je obžalovanému, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti CIC, které spol. F. odmítla zálohu znovu vrátit, škodu ve výši 150.000 Kč,
a tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti CIC, IČ: XY, se sídlem XY, XY, přímou škodu ve výši 150.000 Kč a finanční hotovost ve výši 383.201,36 Kč chtěl vylákat, čímž by způsobil celkovou škodu ve výši 533.201,36 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 3. 2012 pod sp. zn. 6 T 128/2007 odsouzen pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 2 T 27/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti C. I. C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, majetkovou škodu ve výši 150.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla táž poškozená C. I. C., XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného pro část jednání (nebylo napadeno odvoláním).
O odvolání obviněného rozhodl usnesením Krajský soud v Plzni ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 50 To 213/2018, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 50 To 213/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Odvolací soud zcela pominul vady prvoinstančního řízení, když soud prvního stupně ignoroval bez náležitého odůvodnění návrhy obhajoby na provedení důkazů, které by do kauzy vnesly zcela nové světlo, a rozhodl o zamítnutí odvolání, místo rozhodnutí o zrušení prvoinstančního rozsudku, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Soudu prvního stupně vytýká porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., potažmo §125 odst. 1 tr. ř., když odvolací soud pouze lapidárně konstatoval, že námitky uplatněné v podaném odvolání lze shrnout v tom smyslu, že obviněný nerozporuje správnost skutkových zjištění, ale má za to, že věc měla být řešena občanskoprávní cestou a dané jednání nenaplňuje znaky trestného činu. Pokud tomu tak po formální stránce podle závěru soudu je, pak má za to, že je namístě aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe. Z textu odvolání i z tvrzení je naprosto zřejmé, že obviněný skutková zjištění ohledně údajného předložení faktur rozporuje a zejména rozporuje prokázání vzniku škody.
Vznik škody v konkrétní výši mu nebyl nikdy jednoznačně prokázán. Částka, kterou se měl pokusit obviněný na poškozené „vylákat“ činí přes 380.000 Kč a hraje zásadní roli ve vymezení trestní sazby. Nebyla řádně zjištěna a prokázána výše škody, resp. vůbec jakákoliv škoda, když subdodavatelům nevznikla a společnost CIC ji nikdy neprokázala. Není tedy zřejmé, zda vůbec kdy došlo ke škodě na majetku a že společnost CIC o závazku vůči obviněnému, kdy za ní hradil náklady na linku, věděla (odcitoval rozhodnutí publikované pod TR NS 44/2008-T 1072). Rovněž není zřejmé, že by někoho uvedl v omyl, když nebylo řádně prokázáno, že to byl on, kdo předložil předmětné fakturace za jiné společnosti. Pokud tvrdí prvoinstanční soud, že nikdo jiný neměl důvod fakturaci předkládat, nejedná se o řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu ust. §125 odst. 1 tr. ř. I kdyby snad teoreticky fakturace předložil, požadoval by jen úhradu částky, kterou plnil svým dodavatelům a CIC by tak ani nemohla být v omylu, neboť by hradila částku v souladu s částkou zaplacenou (odkázal na starší rozhodnutí publikované pod R 4498/1932). Nedošlo tak k naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým je uvedení někoho v omyl. Rovněž se žádným způsobem neobohatil, když k žádnému prokazatelnému rozšíření majetku nebo ušetření nákladů ani ve stadiu pokusu nebylo nikdy prokázáno.
Nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, nikdy mu nebyl tento úmysl k získání inkriminované částky prokázán, tudíž se nejedná o zločin podvodu ve smyslu ust. §209 tr. zákoníku.
To platí i u druhého skutku, jímž má být údajné vylákání 150.000 Kč ze složené zálohy. Opět zde nikdo nebyl poškozen, když předmětná částka byla použita na činnost spojenou se zajišťováním provozu briketovací linky, kterou údajná poškozená společnost CIC prodala za několik milionů korun českých a to s největším přispěním ze strany obviněného, který za svou snahu obdržel napadané rozsudky soudů místo podílu na zisku z prodeje linky. (poukázal na rozhodnutí publikované pod Rt 5/2002-1., jež citoval). Je tak přesvědčen, že mu nikdy nebylo prokázáno spáchání jednotlivých skutků podle obžaloby, tím spíše pokračujícího zločinu podvodu, když nebyla vzata v úvahu trestní zásada in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn, neboť se zde nejedná o trestné činy. To ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhuje tak, aby dovolací soud napadený rozsudek (sic) v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že obviněný částečně napadá skutková zjištění nalézacího soudu, částečně odlišným, pro sebe příznivým způsobem, vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry. Převážně tak opakuje svou obhajobu, kterou se dostatečně zabývaly soudy prvního i druhého stupně. S ohledem na to, je namístě připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a v rozsahu, který nebyl odvolacím soudem změněn, tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Pokud nalézací soud nevyhověl dalším důkazním návrhům obviněného, tento svůj postup řádně v rozsudku odůvodnil. Důkazní návrhy nebyly povětšinou podstatné pro posouzení věci.
Nalézací soud dostatečně rozvádí, v čem spatřuje naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud krajský soud odvolání obviněného nevyhověl, měl pro tento postup dostatečné podklady z řízení u soudu prvního stupně. Právní závěry obviněného, že svým jednáním nemohl způsobit poškozené společnosti škodu, neboť by takto realizoval svou pohledávku vůči společnosti C. I. C., se nejeví jako přiléhavé. V rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 11 Tdo 1196/2007, na které obviněný odkazuje, se uvádí, kdy lze spáchat trestný čin podvodu vylákáním plnění k úhradě. Podle tohoto rozhodnutí nejde o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, jestliže věřitel podvodným způsobem vylákal od dlužníka splnění jeho skutečného dluhu vůči věřiteli a plnil-li dlužník vědomě tento dluh, i když tak učinil v důsledku svého omylu, který věřitel vyvolal nebo jehož využil, anebo v důsledku toho, že věřitel zamlčel dlužníkovi podstatné skutečnosti (např. plnil-li dlužník pod vlivem slibu zprostředkování výhodné koupě, přičemž věřitel od počátku tento slib nehodlal splnit). Naproti tomu o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku se může jednat v případech, když podvodné jednání pachatele (věřitele) směřuje k tomu, aby od poškozeného (dlužníka) vylákal plnění týkající se jiného závazku (skutečného nebo domnělého), přičemž dlužník o této skutečnosti nevěděl (např. pachatel si nechal vyplatit částku odpovídající jeho nároku ze smlouvy o půjčce s tím, že jde o zaplacení kupní ceny za jím nabídnuté zboží, které však nikdy nechtěl dodat poškozenému). Právě druhá varianta vylákání splnění dluhu, kterou dovolatel nevzal v potaz, podle názoru státního zástupce dopadá na posuzovanou věc. Z provedených důkazů vyplývá, že obviněný mimo rámec svého oprávnění, vyplývajícího z uzavřené dohody o spolupráci, de facto obchodoval čistě ve svůj vlastní prospěch s vyrobenými briketami i surovinami potřebnými pro jejich výrobu, a to bez vědomí vlastníka výrobní linky, poškozené společnosti C. I. C. (dále jen CIC), když předmětem dohody o spolupráci ze 4. 9. 2013 byl závazek obviněného zprovoznit pro CIC výrobní linku na dřevěné brikety. Z takovéto „podnikatelské činnosti“ obviněného nemohly vzniknout jeho skutečné pohledávky vůči společnosti CIC. Pokud měl nějaká finanční vydání v souvislosti se zprovozněním výrobní linky, pak okresní soud následné finanční kompenzace zohlednil ve zprošťujícím výroku rozsudku. Případ, že není podvodem, vylákal-li věřitel na dlužníku nebo na osobě za dlužníka jednající jen to, čím mu byl dlužník povinen, podle závěru Nejvyššího soudu lze aplikovat pouze na situace, kdy podvodné jednání věřitele směřuje k vylákání konkrétního plnění, na které má právní nárok. Jde tedy o případy, kdy dlužník vědomě plní svůj dluh, přičemž tak činí v důsledku omylu, do nějž ho uvedl věřitel nebo kterého věřitel využil, či v důsledku skutečnosti, že věřitel zamlčel podstatné skutečnosti. Na jiné případy podvodného jednání, jimiž chce pachatel dosáhnout toho, aby získal od poškozeného ekvivalent odpovídající jeho skutečnému nebo domnělému majetkovému nároku (nikoliv přímo plnění tohoto nároku), dopadá právní závěr, že se jedná o trestný čin podvodu, což je případ obviněného Š., který skutečnou pohledávku vůči společnosti CIC, v rozsahu zahrnutém do odsuzující části rozsudku, neměl, ale vylákal nebo se pokusil vylákat finanční částky uvedené na padělaných fakturách, které v podvodném úmyslu poškozené společnosti předložil.
Na závěr poukázal na to, že obviněný je osobou v minulosti odsouzenou pro trestnou činnost obdobného charakteru, tvrzení obsažená v jeho výpovědi, že padělané faktury nepředkládal on, ale někdo jiný, postrádají elementární logiku, neboť žádná jiná osoba neměla důvod takové faktury předkládat, jak již shodně konstatoval okresní soud.
Neshledává námitky obviněného, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, případně, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání, opodstatněnými. Závěrem je možno konstatovat, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 50 To 213/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž závisí na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný podřazuje nesprávné hmotněprávní námitky pod údajné nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, avšak je zjevné, že tyto námitky mají primárně podklad v jím vytvářené verzi skutkového děje, logicky pro něj příznivější. Tyto skutkové námitky nejsou samy o sobě dovolacím důvodem, jestliže platí, že základem pro dovolací řízení jsou stabilizovaná skutková zjištění nižších soudů. Z obsahu dovolání je dále zjevné, že obviněný ani netvrdí a nenamítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Toliko obecně hovoří o nedostatku postupu nižších soudů ve smyslu porušení zásad uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takové obecné formulace nezakládají samy o sobě povinnost dovolacího soudu zabývat se úplností a správností skutkových zjištění, jestliže jeho námitky byly vypořádány v příslušných pasážích rozhodnutí soudů nižších, jak v bodě 22, 23 a 24 rozsudku soudu prvního stupně a posléze v bodě 9 usnesení odvolacího soudu, se závěrem, že to byl obviněný, kdo se předmětných jednání vůči poškozené C. I. C. dopustil.
Námitka ohledně nevyužití postupu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nevyužití zásady subsidiarity trestní represe, neobstojí, neboť bylo vysvětleno, proč na toto jednání dopadá ustanovení trestního práva. Ve smyslu ustálené judikatury stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, platí, že „každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. … Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Z popisu jednání obviněného je zjevné, že takové jednání nelze přiřadit k těm případům, které se blíží spodní hranici trestnosti, neboť jde o běžně se vyskytující případ podvodu, navíc se způsobenou (byť zamýšlenou) škodou přesahující hranici kvalifikované skutkové podstaty, a dokonanou škodou v rozsahu 150.000 Kč.
Údajné nenaplnění znaků skutkové postaty zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníků, jež dovolatel opírá o rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 11 Tdo 1196/2007, kde se hovoří o spáchání podvodu vylákáním plnění k úhradě, o který nejde, jestliže věřitel podvodným způsobem vylákal od dlužníka splnění jeho skutečného dluhu vůči věřiteli a plnil-li dlužník vědomě tento dluh, i když tak učinil v důsledku svého omylu, který věřitel vyvolal nebo jehož využil, anebo v důsledku toho, že věřitel zamlčel dlužníkovi podstatné skutečnosti. O trestný čin podvodu se jedná však tehdy, když podvodné jednání pachatele (věřitele) směřuje k tomu, aby od poškozeného (dlužníka) vylákal plnění týkající se jiného závazku (skutečného nebo domnělého), přičemž dlužník o této skutečnosti nevěděl (např. pachatel si nechal vyplatit částku odpovídající jeho nároku ze smlouvy o půjčce s tím, že jde o zaplacení kupní ceny za jím nabídnuté zboží, které však nikdy nechtěl dodat poškozenému). O takové jednání jde v případě popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jestliže jeho oprávnění bylo zprovoznění výrobní linky na dřevěné brikety, avšak obviněný obchodoval ve svůj vlastní prospěch s vyrobenými briketami i surovinami potřebnými pro jejich výrobu bez vědomí poškozené společnosti C. I. C. Žádnou existující pohledávku vůči společnosti C. I. C. neměl, ale naopak vylákal anebo se pokusil vylákat finanční částky uvedené na padělaných fakturách, které v podvodném úmyslu poškozené společnosti předložil. Měl-li snad nějaké náklady vydání v souvislosti se zprovozněním výrobní linky, tak to soud prvního stupně zohlednil ve zprošťujícím výroku rozsudku.
Námitka týkající se nezpůsobení škody v případě zálohy [bod d) rozsudku soudu prvního stupně] také má jednoznačně skutkový základ, jedná se pouze o jiný způsob provedení podvodného jednání (na rozdíl od předkládání falešných faktur), zde jde konkrétně o osud složené finanční jistiny, kde obviněný předstíral oprávnění k jejímu vyplacení a ve skutku popsaným způsobem k tomuto neoprávněnému vyplacení došlo.
V případě námitky neprovedení navrhovaných důkazů soud prvního stupně uzavřel, že tyto důkazní návrhy zamítl pro jejich nadbytečnost (bod 19 tohoto rozsudku), když s takovým postupem vyjádřil souhlas o odvolací soud, který shledal dokazování za dostatečné (bod 7 usnesení odvolacího soudu). Nejde tak o opominuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Na základě shora uvedeného je možno uzavřít, že zčásti se dovolací námitky míjejí s deklarovaným dovolacím důvodem, částečně je možno připustit jejich relevanci s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku, případně úvahy nastíněné v předchozím odstavci, kde však tyto námitky nejsou opodstatněnými. Údajná absence existence škody má základ ve skutkových zjištěních prezentovaných obviněným, neboť ta přesahuje hranici škody značné ve stadiu pokusu, neboť škoda přesahující 500.000 Kč způsobena nebyla, ale jeho jednání k jejímu způsobení směřovalo. To samé pak platí i pro námitky uvádění poškozených v omyl a absenci úmyslu, když ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou tyto okolnosti dostatečně jasně vyjádřeny.
V případě druhého dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. platí, že ten je uplatňován v návaznosti na primární dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jestliže v uvedené věci platí, že odvolání bylo meritorně soudem druhého stupně projednáno a nebylo zamítnuto z formálních důvodů či odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. Pokud bylo shora uvedeno, že jím uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno uzavřít, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné a z těchto důvodů bylo dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal