ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.906.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 906/2019-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 9. 2019 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 67 To 78/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 108/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 52 T 108/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že vědom si skutečnosti, že po předchozím požití alkoholických nápojů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, což se projevovalo v jeho chování a ve způsobu jízdy, dne 13. 6. 2018 kolem 00:10 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 530D, r. z. XY, a to v Praze 4, ulicí XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, byla mu naměřena na přístroji Dráger hodnota 1,14 g/kg alkoholu, resp. 1,19 g/kg alkoholu a následně při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, který byl odebrán dne 13. 6. 2018 v 01:55 hod. mu byla naměřena hodnota 0,96 g/kg alkoholu .
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 za užití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 40-ti denních sazeb, cekem tedy ve výši 20.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 52 T 108/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 67 To 78/2019 , a to tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) odvolání zamítnul.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 67 To 78/2019, podal obviněný dovolání (na čl. 213–224), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný vytýkal nalézacímu soudu, že za nezměněného skutkového stavu uznal obviněného vinným, když předchozím rozhodnutím zrušeným odvolacím soudem nalézací soud postoupil k projednání přestupku správnímu úřadu, neboť dané jednání nekvalifikoval jako trestný čin. Odvolacímu soudu pak vytýká, že tento postup aproboval. Podle názoru obviněného je vyloučeno, aby na podkladě nezměněného skutkového stavu bylo rozhodnuto, že konkrétní jednání jednou trestným činem je a podruhé není.
Další námitky obviněného pak směřovaly výlučně do oblasti provádění a hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti rozporoval zejména hodnocení výpovědi své přítelkyně L. H., znalecký posudek Ing. Černé, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, přičemž klíčovým bodem jeho argumentace bylo tvrzení, že se v době silniční kontroly nacházel v resorpční fázi, kdy by zpětný propočet stanovil hladinu 0,6 – 0,62 g/kg alkoholu, a nikoliv v postresorpční fázi, kde se již všechen alkohol vstřebal do krve z trávícího traktu, kdy zpětný propočet stanovil hladinu 1,17-1,37 g/kg alkoholu v krvi. Závěr o tom, že obviněný nebyl v resorpční fázi, učinil soud toliko na shledání výpovědi obviněného nedůvěryhodnou, protože průběžně upravoval svoji výpověď v závislosti na vývoji důkazní situace. Obviněný má přitom plné právo hájit se, tak jak uzná za vhodné bez toho, aby mu jeho obhajoba byla přičítána k tíži. Podle názoru obviněného je nutné od orientačních dechových zkoušek v souladu s metodikou Českého metrologického institutu odečíst od naměřených hodnot při dechové zkoušce jednak maximální chybu přístroje při kalibraci, tedy 5 % hodnoty výsledku a 0,2 g/kg alkoholu, tedy v případě prvního naměřeného výsledku by po této úpravě [1,14 –(1,14*0,05) – 0,2] činil 0,883 g/kg, v případě druhého měření 0,9305 g/kg, tedy v obou případech pod arbitrární hranici 1,0 g/kg, nemělo tak být vůbec prováděno lékařské vyšetření spojené s odběrem krve, které s odběrem v 1:55 hod. konstatovalo 0,96 g/kg alkoholu. Obviněný pak soudu vyčítá také to, že se v nalézacím rozsudku nevypořádal s úředním záznamem o kontrole a protokolem o lékařském vyšetření, z nichž vyplývá, že obviněný byl v době silniční kontroly i bezprostředně po ní dobře orientován, jistý postoj i chůze a při lékařském vyšetření se vliv alkoholu v motorických a koordinačních testech nijak neprojevoval. Nalézací a odvolací soud nepřisvědčili jediné logické a prakticky možné verzi o tom kolik obviněný vypil a kdy, a to verzi prezentované přímo obviněným. Soudy tak postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., kdy rezignovaly na skutečnost, že podle závěru znaleckého posudku neodpovídají naměřeným hodnotám ani údaje o množství a době zkonzumovaného alkoholu uvedené v protokole o lékařském vyšetření a v úředním záznamu sepsaném policisty, ačkoliv tyto údaje oba soudy považují za odpovídající skutečnosti.
Závěrem vznesl obviněný námitku brojící proti kvalifikaci jeho jednání jako činu soudně trestného, kdy se jedná v jeho případě o jednání oscilující na hranici přestupku a činu soudně trestného. Důkazy a obhajoba obviněného byly soudem vykládány účelově za účelem jeho odsouzení v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Na podkladě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 67 To 78/2019, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 52 T 108/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného M. Š. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 735/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný vytýká soudům, jakým způsobem hodnotily pořízené důkazy, což jsou námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Soudy přesvědčivě odůvodnily závěry, které byly dostatečně důkazně podložené. Soudy se přiklonily na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy a nelze jim tak vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásad in dubio pro reo a presumpce neviny.
K námitce obviněného stran míry ovlivnění alkoholem a metodiky provedeného měření státní zástupkyně uvedla, že relevantním důkazem v posuzované věci jsou již výsledky dechových zkoušek, kterým se obviněný podrobil při silniční kontrole. Z těchto je pak možné vycházet při posuzování skutkového děje, aniž by bylo nutné odečítat nějaké veličiny ve smyslu metodiky Českého metrologického ústavu. Státní zástupkyně poukázala na to, že ani judikatura Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu neformulovala požadavek, aby od hodnot naměřených dechovou zkouškou byla paušálně odečítána nějaká veličina, naopak judikatura se ustálila na tom, že nevyplývají-li ze skutkových zjištění důvodné pochybnosti o výsledku dechové zkoušky z konkrétně zjištěných okolností projednávané věci, pak lze výsledek dechové zkoušky přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem. V posuzované věci nebylo nutné provádět odběr krve ke zjištění, zda byl obviněný pod vlivem alkoholu vylučujícím způsobilost k řízení, nicméně odběr krve provedený s rozestupem téměř dvou hodin zjistil 0,96 g/kg alkoholu. Z uvedeného vyplývá závěr znalkyně, že se obviněný nacházel v tzv. postresorpční fázi, kdy se z jeho krve eliminovalo 0,29 až 0,35 g/kg alkoholu. Závěr o tom, že obviněný spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky je tak potřebné mít za správný. Závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Ivany Černé, jsou v souladu s dalšími pořízenými důkazy. Soudy podle názoru státní zástupkyně nepochybily ani v případě, kdy kriticky hodnotily obhajobu obviněného, která se v čase vyvíjela, a to tak, že korigoval množství vypitého alkoholu i čas, kdy tento požil, aby byly výsledky pro něj, co možná nejpříznivější.
Své námitky založil obviněný výlučně na zpochybňování skutkových zjištění o míře jeho ovlivnění alkoholem, resp. že v době řízení hladina alkoholu v jeho krvi nepřesahovala minimálně 1 g/kg alkoholu. Opatřené důkazy ale poskytují více než dostatečný podklad pro závěr, že řídil vozidlo ve stavu vylučující jeho způsobilost k takové činnosti.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 67 To 78/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi, výpovědi svědkyně L. H., výpovědi a znaleckého posudku Ing. Ivany Černé, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, výsledky dechové zkoušky) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že důkazy neposkytly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, zejména stran zjištění, zda byl obviněný v době silniční kontroly ovlivněn alkoholem do té míry, že byla vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nic neprokazuje, že v době silniční kontroly se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, nelze vycházet z naměřených hodnot při dechových zkouškách neboť nebyla odečtena tolerance a chyba přístroje) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se v době silniční kontroly nacházel v resorpční fázi a v době silniční kontroly tak hladina alkoholu v jeho krvi rozhodně nepřesahovala 1 g/kg).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že v době silniční kontroly nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost zakládající předpoklad pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nacházel v tzv. resorpční fázi a jeho jednání by mělo být tedy vyhodnoceno toliko jako přestupek.
Soudy vycházely z řady důkazů, které společně podávaly jasný obraz o skutkovém ději. Zejména pak z protokolů o dechové zkoušce, úředního záznamu o kontrole řidiče, kalibračních protokolů včetně ověřovacího listu pro přístroj, který byl použit při dechové zkoušce, znaleckého posudku Ing. Ivany Černé, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a výslechu znalkyně, stejně jako z výpovědi obviněného i jeho přítelkyně L. H., které však soud vyhodnotil jako nevěrohodné, přičemž ve svém rozhodnutí jasně popsal, jak hodnotil jednotlivé důkazy zvlášť i v souhrnu a jakým způsobem dospěl ke skutkovým závěrům, které se staly podkladem pro jeho rozhodnutí.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Námitkou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou se jeví námitka stran nenaplnění znaku „stav vylučující způsobilost k bezpečnému ovládání vozidla“ uvedené skutkové podstaty přečinu ohrožování pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný však tuto námitku uplatnil výlučně s odkazem na výše uvedené námitky směřující do důkazní situace a polemiky se skutkovými zjištěními, což však v žádném případě nelze mít za argumentaci odůvodňující nebo směřující k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný zejména namítl, že pro prokázání naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nepostačuje výsledek dechové zkoušky, kterážto navíc byla provedena nesprávně, neboť v rozporu s metodikou Českého metrologického ústavu nebyly odečteny příslušné hodnoty jako chyba měření, a proto mohou být výsledky dechové zkoušky zkreslené.
Tyto námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Nenaplňují tak dovolací důvod uplatněný obviněným. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že otázka, zda se obviněný nacházel v resorpční nebo postresorpční fázi s ohledem na provedenou krevní zkoušku je otázkou nadbytečnou. Ovlivnění bylo jasně prokázáno již výsledky dechové zkoušky. Provedená krevní zkouška a znalecký posudek, kde znalkyně dospěla v rámci zpětného přepočtu alkoholu v krvi, že obviněný se v době řízení nacházel v postresorpční fázi, byly důkazy, které byly provedeny nad rámec nutnosti, přičemž v tomto dává Nejvyšší soud plně za pravdu vyjádření státní zástupkyně.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky , zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku .
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile) .
V projednávané věci byla po zastavení obviněného v 0:10 hodin realizována dechová zkouška v 00:15 hodin, kdy byla obviněnému naměřena hodnota 1,14 g/kg alkoholu v krvi a v 00:20 hodin pak 1,19 promile alkoholu (č. l. 7), a to přístrojem Dräger (kalibrační protokol založen na č. l. 26–29). Obviněný se mýlí, pokud zastává názor, že dechová zkouška není objektivním důkazním prostředkem pro určení hladiny alkoholu v krvi. Pouze ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení §274 tr. zákoníku. (srov. R 36/1984, s. 198 až 197; srov. dále R 12/1985, s. 141 a R 26/2008). Nejsou-li o správnosti výsledku dechové zkoušky v konkrétním případě důvodné pochybnosti, pak není důvodu ani k tomu, aby výsledek dechové zkoušky nebyl považován za podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017). Ke korekci výsledku dechové zkoušky nebyl v okolnostech daného případu žádný reálný důvod. Dechová zkouška byla provedena s použitím přístroje, jehož správná funkce byla ověřena příslušnou certifikací pět minut po zastavení obviněného, následně byla opakována po dalších 5 minutách s téměř totožným výsledkem. Nadto je třeba podotknout, že tyto výsledky korespondují i se závěry znalkyně Ing. Ivany Černé, která tvrdila, že do doby provedení krevní zkoušky odboural 0,21 až 0,35 g/kg od okamžiku zastavení, což v době zastavení představuje po přičtení k hodnotě zjištěné krevní zkouškou (0,96 g/kg) hodnotu 1,17–1,37 g/kg alkoholu, což je hodnota shodná jako v případě dechové zkoušky. Krevní zkouška, ač nemusela být konána, potvrdila správnost dechové zkoušky, která sama o sobě postačovala jako důkazní prostředek v tomto řízení.
Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvod k tomu, aby jakkoli zasahoval do skutkového zjištění soudů ohledně míry ovlivnění obviněného alkoholem v době řízení motorového vozidla a aby cokoli měnil na právním závěru soudů, že obviněný řídil vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Městskému soudu v Praze nelze jako pochybení vytknout, že neakceptoval námitku obviněného, podle které od výsledku dechové zkoušky měla být odečtena hodnota 0,257 resp. 0,259 promile s ohledem na metodiku Českého metrologického institutu. K tomu lze jen dodat, že ani dosavadní judikatura Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu neformulovala požadavek, aby od hodnot naměřených dechovou zkouškou byla paušálně odečítána nějaká veličina. Dosavadní judikatura se naopak ustálila na tom, že nevyplývají-li důvodné pochybnosti o výsledku dechové zkoušky z konkrétně zjištěných okolností projednávané kauzy, pak lze výsledek dechové zkoušky přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem.
Výrok o vině obviněného M. Š. přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je bezpochyby v souladu se zákonem. Námitky obviněného jsou pouze skutkového charakteru, přičemž napadené hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění není v extrémním nesouladu.
K námitce obviněného, že není akceptovatelné, aby soudy na základě stejných skutkových zjištění, dospěly dvakrát k diametrálně odlišnému názoru, je třeba uvést, že i tato námitka míří primárně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a tedy v souladu s výše řečeným není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata