ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1197.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1197/2018-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 140 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 179/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 68 Co 317/2017-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 31 C 179/2013-40, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 68 Co 230/2015-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 1124/2016-93, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 68 Co 230/2015-112, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 31 C 179/2013-130, žalobu opětovně v plném rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 71 733,60 Kč, a ve zbylé části rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného v prvním stupni před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 48 T 5/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí důsledně popsaly průběh posuzovaného řízení a rovněž dovolací soud průběh posuzovaného řízení popsal ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení nebyla vzhledem k okolnostem tak, jak byly zjištěny, přiměřená. Jako přiměřenou formu zadostiučinění shledal formu peněžitou. Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Při posuzování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak přihlédl ke kritériím vyplývajícím z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud vyhodnotil věc jako procesně složitou, neboť žalobce byl stíhán pro větší množství skutků, jejichž kvalifikace byla v průběhu řízení měněna. Pro procesní složitost věci svědčí počet hlavních líčení, počet vyslechnutých svědků (cca 30), počet provedených listinných důkazů, počet znaleckých posudků a opakovaný výslech a konfrontace znalců. Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy (tři stupně), ve kterých byla věc rozhodována. Krajský soud rozhodl ve věci dvakrát, vrchní soud třikrát a jednou rozhodl Nejvyšší soud. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pro procesní a skutkovou složitost věci je namístě přiměřené zadostiučiněné krátit o 40 %. Ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného mimo jiné uvedl, že žalobci nelze klást k tíži, že podával opravné prostředky, neboť pouze využil svá práva, která mu skýtá trestní řád. Z hlediska tohoto kritéria tak odvolací soud částku nijak neupravil. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci se odvolací soud zabýval žalobcem tvrzenou nadbytečností provádění znaleckých posudků, které však nadbytečnými neshledal. Zhodnotil však okolnost, že Krajský soud v Brně nerespektoval pokyny, které mu byly dány v odůvodnění zrušujícího rozsudku. Toto pochybení však nevedlo k výraznému prodloužení řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci následně rozhodl ve věci sám. Odvolací soud však navýšil na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci základní částku přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Z hlediska významu řízení základní částku zadostiučinění navýšil rovněž o 10 %. Dospěl tak k částce 71 736,60 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuluje otázku, zda je soud rozhodující o výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení oprávněn učinit závěr o složitosti předmětného trestního řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, a v návaznosti na to krátit přiměřené zadostiučinění, toliko na základě formální charakteristiky předmětného trestního řízení (zejména na základě počtu skutků, pro které bylo zahájeno trestní stíhání a jejich právní kvalifikace; počtu provedených listinných důkazů; počtu znaleckých posudků; počtu vyslechnutých svědků a znalců a počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla předmětná trestní věc rozhodována), aniž by přitom individuálně zohlednil jednak charakter obvinění, pro které je trestní řízení vedeno (tedy fakt, že pro trestní řízení vedené pro podezření ze spáchání určitých trestných činů je rozsáhlost prováděného dokazování typická, aniž by to bez dalšího svědčilo o složitosti předmětné trestní věci) a déle to, zda byla rozsáhlost spisového materiálu v příčinné souvislosti se složitostí předmětné trestní věci. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v předcházejícím rozhodnutí ve věci, v němž Nejvyšší soud uvedl, že je třeba vždy zkoumat postup orgánů veřejné moci během řízení a dále, že v tomto řízení je třeba znovu zvážit, zda sedmiletá délka posuzovaného řízení odpovídá tomu, oč v daném řízení podle všech zákonem a judikaturou dovozených hledisek šlo. Dovolatel považuje za nedostatečné skutečnosti, jež odvolací soud zohlednil při krácení zadostiučinění z hlediska složitosti věci. Dle dovolatele měl odvolací soud nejprve specifikovat „modelové“ řízení, jež by bylo nekomplikované a až na základě odchylek od tohoto řízení mohl krátit přiměřené zadostiučinění. V opačném případě jsou úvahy odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Též považuje za nepřezkoumatelné stanovení míry krácení zadostiučinění o 40 %, když není z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, jak došel k této konkrétní procentuální výši. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, z nějž plyne, že obsáhlost spisového materiálu sama o sobě nemusí znamenat, že trestní řízení bylo skutkově složité. Odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04, dle nějž pro posouzení přiměřenosti délky trestního řízení může být významný počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Žádná z těchto okolností v posuzovaném řízení nenastala. Poukazuje na okolnost, že vrchní soud rozhodoval na shodném skutkovém základě, který byl zjištěn již krajským soudem, z čehož dovozuje, že skutková složitost nemohla zapříčinit délku posuzovaného řízení. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, z nějž plyne, že v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nelze kritérium počtu instancí klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Námitka dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, dle nějž měl znovu zvážit, zda sedmiletá délka posuzovaného řízení odpovídá tomu, oč v daném trestním řízení podle všech zákonem a judikaturou dovozených hledisek šlo, není důvodnou. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí délkou řízení znovu zabýval a oproti svému předcházejícímu rozhodnutí ve věci řízení nepřiměřeně dlouhým shledal.
Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že složitost případu je objektivní kritérium. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Pod skutkovou složitostí je pak chápáno zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Obdobně se o kritériu složitosti případu vyjadřuje i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře, kdy může být složitost dána velkým počtem svědků či množstvím důkazních prostředků a jejich povahou (např. nutnost zadání znaleckého posudku) – viz např. rozsudek ze dne 27. 2. 1992, ve věci Golino proti Itálii, stížnost č. 12172/86, §17, nebo rozsudek ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, §39.
Odvolací soud v nyní posuzované věci vzal do úvahy z hlediska kritéria složitosti věci větší množství skutků, pro které byl žalobce stíhán, odlišnou kvalifikaci dotyčných skutků v průběhu řízení, velký počet hlavních líčení, množství důkazních prostředků a počet stupňů soudní soustavy, které se na rozhodování věci podílely. Postupoval tak v souladu s výše citovanou judikaturou, neboť jde o okolnosti, jež je třeba zohlednit z hlediska kritéria složitosti řízení. Postup, který navrhuje dovolatel, dle nějž měl odvolací soud nejprve modelovat jednoduché řízení v obdobné věci a až na základě takto modelovaného řízení hodnotit odchylky z hlediska složitosti, není standardním postupem ani v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, a není ani postupem možným, neboť každé řízení je třeba posuzovat individuálně.
Namítaný odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, není dán, neboť odvolací soud závěr o složitosti řízení nepostavil pouze na obsáhlosti spisového materiálu, respektive tuto skutečnost při posuzování složitosti řízení nikterak do úvahy nevzal. Stejně tak není dán odklon od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04, v němž Ústavní soud pouze demonstrativně uvedl, jaké skutečnosti zohlednit lze, z čehož však nelze dovozovat, že skutečnosti jiné k závěru o složitosti posuzovaného řízení vést nemohou.
Spatřuje-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou v zohlednění počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného zadostiučinění, pak dovolací soud neshledává použití tohoto kritéria v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelem uváděná citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, je jednak nepřesná (neúplná), jednak nepřiléhavá, neboť neúplně citovaný právní názor dovolacího soudu se především týkal posouzení přiměřenosti délky řízení, nikoliv přímo úvah o snížení či zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Nadto závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Naproti tomu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Dovolatelem namítaný rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak není dán.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Úvahy odvolacího soudu o skutečnostech rozhodných pro složitost věci, které byly podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nejsou odchylné od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouhý nesouhlas dovolatele s výší krácení (snížení částky zadostiučinění o 40 %) pak též nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu