ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1335.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1335/2018-282
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobkyně J. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) DEMVED a. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 446, identifikační číslo osoby 259 71 077, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, a 2) T. M. , narozenému XY, bytem XY zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, o určení vlastnictví k nemovitým věcem a určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 108/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. září 2017, č. j. 18 Co 463/2014-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. září 2017, č. j. 18 Co 463/2014-254, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. února 2017, č. j. 5 C 108/2011-210, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 18. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5253/2015, jímž zrušil předchozí vydané rozsudky Okresního soudu v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 30. června 2014, č. j. 5 C 108/2011-107, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2014, č. j. 5 C 108/2011-106 (jímž byly zamítnuty žaloby o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech označených nemovitostí, a o určení, že označené zástavní právo zatěžující předmětný nemovitý majetek neexistuje), jakož i (prvoinstanční rozsudek potvrzující) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) ze dne 10. června 2015, č. j. 18 Co 463/2014-154, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud přistoupil ke kasaci předmětných rozhodnutí z toho důvodu, že oba soudy při rozhodování nereagovaly na právní argumentaci žalobkyně, jež v souvislosti s řešením předběžné otázky týkající se posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy odkazovala (s tvrzením, že tato smlouva je absolutně neplatná) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 5 C 108/2011-210, opět předmětné žaloby zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva není stižena absolutní neplatností, aniž by se blíže zabýval obsahem a právním dosahem rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4836/2007 na předmětnou věc, kterážto okolnost byla právě kasačním důvodem pro zrušení předchozí rozsudku tohoto soudu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2017, č. j. 18 Co 463/2014-254, posledně označený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil.
K inkriminovanému jednání (čl. III. bod č. 4) v nájemní smlouvě ze dne 15. června 2006: „Nájemce je dále povinen hradit cenu služeb, které jsou spojeny s nájmem bytu (zejména elektřina, voda, teplo, plyn apod.). Tyto platby je nájemce povinen platit zálohově. Zálohy je pronajímatel povinen jednou ročně vyúčtovat dle faktické spotřeby konkrétní služby. Termíny vyúčtování jsou právními předpisy, jinak vždy nejpozději do konce měsíce dubna následujícího kalendářního roku.“ odvolací soud pouze vyložil, že: „má za to, že s ohledem na toto vymezení placení plnění (služeb) spojených s užíváním bytu, lze uzavřít, že bylo vždy možné podle objektivně určitelných hledisek provést výpočet předmětné úhrady po jejím vyúčtování dodavatelem těchto služeb...“ , přičemž odkázal (na podporu správnosti této argumentace) na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006 nebo sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, která ovšem takový závěr odvolacího soudu v žádném případě nepodporují.
Právě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 4836/2007, na nějž žalobkyně kontinuálně v řízení dosud odkazovala a kdy nereagování na něj v předchozím odvolacím řízení (i prvoinstančním řízení) bylo důvodem pro vydání shora označeného kasačního rozsudku dovolacího soudu, ovšem dovolací soud mj. vyložil, že: „‘způsobem výpočtu‘ úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést (nikoliv však ex post např. až na základě „vyúčtování těchto služeb předmětným dodavatelem“) výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce.“ Lze jistě odkázat také na rozsudek dovolacího soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 69/2005 (s nímž se mohl odvolací soud před vydáním svého rozhodnutí seznámit), v němž bylo judikováno, že: „Smlouva o budoucí (a tedy i) nájemní smlouvě je absolutně neplatná, jestliže nestanoví způsob výpočtu úhrady za služby, ale toliko určuje, že ‚výši úhrady stanoví správce nemovitosti‘“ (anebo případně také „podle vyúčtování provedeného dodavatelem“, jako tomu bylo v nyní posuzované věci).
Ačkoliv tedy dovolací soud zrušil (i) předchozí rozsudek odvolacího soudu, aby (i) ten v případném odvolacím řízení zodpovědně přistoupil k řešení předmětné právní otázky, což pochopitelně předpokládalo reflektování nejen zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4801/2016, ale (vůbec) přihlédnutí k dosavadní konstantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci §686 obč. zák., odvolací soud v nově vydaném rozsudku z této judikatury (de facto) vůbec nevycházel a (svým způsobem) přistoupil k natolik vágnímu řešení, které již samo o sobě (v případě podaného dovolání žalobkyní, k čemuž také došlo) zakládalo další důvod ke kasaci jím nově vydaného rozsudku.
I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné a obšírně koncipované dovolání, v němž mj. opětovně poukazuje na nerespektování shora již vyložené judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem, a domáhá se proto zrušení tohoto rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I v tomto případě je dovolání žalobkyně důvodné, neboť (jak již ostatně shora bylo vyloženo) odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu, který byl obsažen v kasačním rozhodnutí, neboť z předmětného rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4836/2007 vůbec nevycházel, ani smysluplně nevyložil, proč - oproti dosavadní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu - zaujímá právní názor, že předmětné ujednání v nájemní smlouvě ohledně hrazení plnění spojených s užíváním bytu je souladné s §686 odst. 1 obč. zák. a bylo (především pro) žalobkyni podle toho kterého verifikačního modelu (způsob výpočtu nebo stanovení výše těchto služeb) seznatelné.
Nicméně v mezidobí došlo mezi stejnými účastnicemi k pravomocnému skončení soudního sporu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu téhož bytu (podané žalovanou dne 8. června 2012 žalobkyni), jenž probíhal rovněž u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 17/2012. Uvedený okresní soud rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 9 C 17/2012-115, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne 8. června 2012 z nájmu předmětného bytu, kterou jí dala žalovaná (DEMVED a. s.), z důvodu nezaplacení úhrad za plnění spojená s nájmem bytu, je neplatná. K odvolání žalobkyně poté Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. února 2016, č. j. 22 Co 489/2015-134, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 4801/2016, zamítl. V tomto rozsudku pak dovolací soud zaujal následující právní závěry:
„Požadavek na sjednání způsobu výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovení jejich výše, vyplývá přímo z dikce §686 odst. 1 obč. zák. Výklad o tom, že výše nájemného (způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za služby (způsob jejího výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu a že tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě, je v judikatuře dovolacího soudu ustálen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006, či ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). Přitom způsobem výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, nebo ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007). Z toho pohledu lze přisvědčit námitce dovolatelky, že obsahuje-li nájemní smlouva v čl. III. odst. 4 pouze ujednání o tom, že „nájemce je povinen hradit cenu služeb, které jsou spojeny s nájmem bytu“, aniž by byla stanovena jejich výše či způsob jejího určení, je smlouva o nájmu bytu absolutně neplatná, neboť postrádá jednu z podstatných náležitostí podle §686 odst. 1 obč. zák.
Závěr o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi však má vliv na posouzení jejich věcné legitimace. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž vychází z toho, že v řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 4 obč. zák.) je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován je pronajímatel. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že k podání této žaloby není aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která v době jejího doručení není nájemcem bytu (např. proto, že nájemcem bytu nikdy nebyla). Je tomu tak také proto, že výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4020/2011).“
Z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu tedy především vyplývá, že:
1. předmětná nájemní smlouva ze dne 15. června 2006 je absolutně neplatná, a že
2. podané žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu (učiněné žalovanou vůči žalobkyni) nemohlo být (pro nedostatek aktivní věcné legitimace) vyhověno z toho důvodu, že nelze dát účinně výpověď tomu, kdo podle právního stavu není v postavení nájemce bytu, nýbrž (implicitně vyplývá z uvedeného rozsudku dovolacího soudu) je jeho vlastníkem.
Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace §159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017). Obdobně je třeba postupovat i v případě vyřešení jiné předběžné právní otázky, jež je zásadně významná pro rozhodnutí v jiném řízení mezi týmiž účastníky.
Nerespektování §159a odst. 4 o. s. ř. může v konkrétním případě přivodit kolizi s ústavně právními předpisy.
Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud, který nerespektuje předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představuje předběžnou otázku v řízení následujícím, jedná excesivně při výkladu §159a odst. 4 o. s. ř., a porušuje tím i základní ústavní princip spočívající v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci. Princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany. Opačný aplikační postup je ve smyslu judikatury ústavního soudu doslova překrucováním práva. Jinak řečeno, povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim ukládá §159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud rovněž konstatoval, že povinnost soudu zohledňovat svůj předchozí postup má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) - srov. rozhodnutí ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 , Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str. 173. Podobný přístup k relevanci předchozích pravomocných soudních rozhodnutí aplikuje i Evropský soud pro lidská práva. Ten např. v rozhodnutí Velkého senátu ze dne 28. října 1999 ve věci Brumarescu vs. Rumunsko konstatoval, že: „...právo na spravedlivý proces před soudem, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí být interpretováno ve světle preambule Úmluvy, která označuje právní stát za prvek společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních aspektů právního státu je princip jistoty právních vztahů, který mj. požaduje, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo zpochybňováno" (srov. 28342/95, §61). Rovněž i v nálezu ze dne 25. června 1997 sp. zn. I. ÚS 111/96 Ústavní soud označil nerespektování překážky věci pravomocně rozhodnuté za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy i práva na spravedlivý proces (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).
Z vyložených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale ani rozsudek soudu prvního stupně nemohou po věcné stránce obstát, neboť jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než opět přistoupit k jejich kasaci a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věty druhé o. s. ř.), v němž soud prvního stupně zohlední i tu část právní argumentace obsažené v dovolání žalobkyně, jež tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyla konzumována.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243e odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu