ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.191.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 191/2017-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Wenzigova 1871/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 011 169 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 257/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Co 196/2016-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 10 C 257/2014-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 011 169 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně rozhodl, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 5 011 169 Kč s příslušenstvím skládající se z částky 330 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2011, a z částky 4 681 169 Kč jako náhrady škody z titulu ušlého výdělku, která měla být žalobkyni způsobena v souvislosti se zahájením jejího trestního stíhání.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobkyně vyjadřující nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovanou vznesená námitka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy není v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3714/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2279/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013), když ze skutkových zjištění nikterak neplyne, že by žalovaná bránila žalobkyni ve včasném uplatnění jejího nároku.
Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu směřující do posouzení nároku na náhradu škody, podle kterého nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) a žalobkyní tvrzenou škodou, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku (absenci) příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobkyně a jí tvrzenou škodou není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně totiž platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 873/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3318/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3995/2016).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu