ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2951.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2951/2017-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 5 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 36/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 51 Co 325/2016-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 5 000 000 Kč jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně, který neprojednal samostatně žalobu na ochranu osobnosti podanou žalobcem dne 10. 5. 1999 na podatelně soudu, ale zařadil ji do spisu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 80/98, čímž mělo dojít ke zmaření žalovaného nároku. V uvedeném řízení, jehož (spisovou) součástí se žalobcovo podání po posouzení soudem stalo, bylo následně pravomocně rozhodnuto o odmítnutí žaloby.
Žalobce se dále domáhal zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení zahájeného podáním žaloby u soudu dne 28. 7. 1999 a vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 22/2015, které mělo trvat více než 15 roků.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, č. j. 12 C 36/2013-114, zamítl žalobu ohledně částky 5 000 000 Kč (výrok I), zamítl také žalobu co do částky 500 000 Kč (výrok II), konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 22/2015 (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 51 Co 325/2016-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem, napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud přitom podle §241a odst. 5 o. s. ř. nemůže přihlížet k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., tedy nebylo-li dovolání dovolatele bez doloženého právnického vzdělání sepsáno advokátem.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel požádal v podání, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 18. 1. 2019, o změnu senátu dovolacího soudu určeného rozvrhem práce Nejvyššího soudu, přičemž se v textu vyjádřil ze soudců rozhodujících předmětnou věc jen k osobě soudce Mgr. Víta Bičáka, na kterého dle svých slov podal trestní oznámení. O typově shodné dovolatelově námitce podjatosti Mgr. Víta Bičáka bylo v této věci již jednou rozhodnuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018, č. j. 32 Nd 406/2017-148, tak, že soudce není z projednávání a rozhodování této věci vyloučen. V průběhu řízení přitom bylo rozhodováno i o předchozích žalobcových námitkách podjatosti soudců nižších soudů tak, že soudci z projednávání věci vyloučeni nejsou. Dovolací soud shledal v již čtvrté dovolatelově námitce podjatosti ve stejné věci obstrukční postup.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR XY, dovodil, že je-li námitka podjatosti zneužívána jako obstrukční postup (jako procesní obstrukce), pak s přihlédnutím k §2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany; soud v takovém případě nemá povinnost postupovat podle §15b o. s. ř., respektive podle §16 odst. 1 o. s. ř. (ústavní stížnost proti uvedenému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18).
Senát dovolacího soudu proto neshledává důvod k opakovanému předložení dovolatelovi námitky podjatosti jinému senátu Nejvyššího soudu (§16 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), neboť okolnost, že dovolatel tímto způsobem svých procesních práv nevyužívá, nýbrž (v rozporu s §2 o. s. ř.) zneužívá, je z výše podaného přehledu zřejmá.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk , přičemž výslednou částkou (příp. formou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013).
Dovolací soud neshledává, že by se odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 22/2015, ve smyslu §237 o. s. ř. jakkoliv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované mj. i dovolatelem označeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), jestliže jako adekvatní formu zadostiučinění shledal konstatování porušení práva, a to s ohledem na zcela minimální význam posuzovaného řízení pro žalobce, což odvolací soud, a to i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, dovodil z toho, že žalobce se po podání žaloby o věc 13 let nezajímal, následně soudu neposkytl jím požadovanou součinnost a řízení bylo posléze zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, krom toho, že je žalobce účastníkem „mnoha a mnoha“ řízení, v důsledku čehož se vznik nemajetkové újmy z toho kterého řízení značně relativizuje. Taková úvaha odvolacího soudu se dovolacímu soudu nejeví jako nepřiměřená a nepochybně může obstát ve světle shora označené judikatury dovolacího soudu, a to bez ohledu na to, jak odvolací soud posoudil vyjádření žalobce v rámci odvolacího jednání.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 80/98, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit skutková polemika o obsahu posuzovaného podání žalobce ze dne 10. 5. 1999, pakliže dovolatel v této souvislosti ve smyslu §241a odst. 1 a 2 o. s. ř. nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset (dovolací důvod).
Odvolací soud jasným a srozumitelným způsobem vyložil (i s uvedením citací z posuzovaného podání a označením předcházejícího procesního postupu soudu), jak dospěl k závěru, že posuzované podání nebylo novou žalobou, nýbrž podle svého označení i obsahu bylo zcela zjevně reakcí žalobce na předchozí výzvu soudu k doplnění neurčité a nesrozumitelné žaloby původní. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy netrpí dovolatelem vytýkanými nedostatky. Krom toho k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu nadto především spočívá na závěru o absenci odpovědnostního titulu, pakliže se posouzení podání žalobce ze dne 10. 5. 1999 soudem odrazilo v konečném rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby, které je pravomocné a nebylo pro nezákonnost zrušeno. Toto řešení právní otázky přitom dovolatel nijak nenapadá, namítá-li toliko, že je „odepřením spravedlnosti (práva na soudní ochranu) … postup, kdy se soud svévolně odmítne zabývat podáním účastníka řízení, jak tomu bylo i v případě žalobce.“
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze proto pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu