ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3355.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3355/2018-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. G. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 118/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 34/2018-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 31 C 118/2017-64, zamítl žalobu o zaplacení 119 505 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 16/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním předestřená otázka, zda je soud vázán shodnými tvrzeními účastníků o tom, že vkladové řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněném pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož zákon v ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. (nyní jde o odstavec 3) soudu umožňuje, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení §125 o. s. ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků a aby tedy skutkový stav věci zjišťoval též na základě shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může (ale samozřejmě také nemusí) učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musel objasňovat dokazováním. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu. Uvedené bezezbytku platí i pro právní závěr, zda určité řízení je či není nepřiměřeně dlouhé. Pokud by mělo jít o závěr skutkový, jak je nepřípadně dovozováno v dovolání, byl by jeho přezkum v dovolacím řízení, jež je vyhrazeno toliko pro řešení otázek právních (§241a odst. 1, věta prvá a odst. 3 o. s. ř.), vyloučen.
Otázka, zda soud při posuzování celkové délky soudního řízení podle části páté o. s. ř. měl přihlédnout též k délce předcházejícího řízení před správním orgánem (katastrálním úřadem), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle něhož řízení je ve vztahu k žalobci (navrhovateli) zásadně zahájeno dnem, kdy k soudu došel návrh na jeho zahájení (žaloba). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo dále vysvětleno, že §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), představuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu, neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku, procesně vyjádřeného skutkovým vylíčením nároku v žalobě, tak soud vychází. Ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. a ve vazbě na §14 a §31a OdpŠk soud prvního stupně v prvé řadě posuzuje (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec), zda žalobci již v rámci předběžného projednání (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním) bylo poskytnuto zadostiučinění, které lze považovat za přiměřené.
V poměrech projednávané věci žalobce v žalobě jednoznačně skutkově ukotvil svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před krajským soudem (v řízení podle části páté o. s. ř.) a projednání jiného – dalšího – nároku (souvisejícího s předchozím řízením před správním orgánem) by tak bylo nejen v rozporu s dispoziční zásadou, ale bylo by nutně zatíženo i nedostatkem podmínky řízení záležejícím v absenci předběžného uplatnění onoho dalšího nároku u příslušeného ústředního orgánu státní správy (§14 odst. 3 OdpŠk). Odkazoval-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, pak jeho závěry byly učiněny výlučně pro účely posouzení počátku běhu promlčecí lhůty a to za situace, kdy řízení před správním soudem předcházelo správní řízení podřaditelné pod čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod. Ony závěry však nemají vliv na posouzení rozsahu nyní uplatněného nároku, kdy žalobci v procení rovině samozřejmě nic nebránilo domáhat se podanou žalobou zadostiučinění za nemajetkovou újmu jak za řízení před katastrálním úřadem, tak (současně) i před správním soudem.
Ani při řešení otázky „jakou délku tzv. vkladového řízení lze považovat ještě za přiměřenou“ se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), což odvolací soud učinil, když přihlédl k tomu, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení (až na jeden tolerovatelný průtah) v zásadě plynule a množství jednotlivých úkonů odpovídalo předmětu řízení a procesní aktivitě účastníků řízení. Vyzdvihl současně, že řízení bylo složité po právní i skutkové stránce, že řízení opakovaně a nikoliv pochybením soudů probíhalo na několika stupních soudní soustavy a že žalobci v řízení opětovně žádal o přerušení řízení. Bez významu odvolací soud neponechal ani skutečnost, že s ohledem na paralelně probíhající řízení o platnosti vkladové listiny (smlouvy o zajišťovacím převodu práva, podle níž měly být na žalobce, coby věřitele, převedeny z dlužnice čtyři blíže popsané nemovitosti v katastrálním území XY, a to v souvislosti s poskytnutím půjčky ve faktické výši 80 000 Kč) význam posuzovaného řízení pro žalobce významně klesl po 19. 12. 2012, kdy byl jeho zástupci doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 33 Cdo 199/2012-459 a „zcela pominul“ dne 6. 5. 2014, kdy mu bylo zpřístupněno usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 530/13, jímž došlo k odmítnutí ústavní stížnosti. Za relevantní, z hlediska žalobních tvrzení i vlastních skutkových zjištění, proto soudy obou stupňů považovaly období trvání řízení od 11. 11. 2009 do 6. 5. 2014 (tedy asi 4,5 let). Úvaha předkládaná žalobcem, že posuzované řízení je nepřiměřeně dlouhé, pokud trvalo „téměř 13 let“, přípustnost podle §237 o. s. ř. proto založit nemůže. Dlužno dodat, že Nejvyšší soud ve Stanovisku žádnou konkrétní přiměřenou délku řízení nestanovil. Rovněž v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, zopakoval, že „při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.“ Nelze tedy ve světle vymezení předmětu dovolacího řízení učinit závěr, že by napadené rozhodnutí nemělo obstát z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny.
Nejvyšší soud nepovažuje za adekvátní ani příměr žalobce s věcí původně projednávanou před Evropským soudem pro lidská práva ve věci stížnosti č. 41305/11, Srncová proti České republice, která ani nevyústila v autoritativní rozhodnutí uvedeného soudu. Otázka, jak vzájemné nároky mimosoudně vypořádala stěžovatelka a Česká republika není pro osud dané věci určující. Nelze opomenout ani skutkovou odlišnost (stěžovatelka byla vystavena tříleté absolutní nečinnosti odvolacího správního orgánu a hrozilo ji penále) s nyní posuzovaným řízením. Rovněž žalobcův poukaz na další rozhodnutí Ústavního soudu neobstojí, neboť ta se pojila vždy se závěrem, že k porušení práva na projednání věci v přiměřené době došlo a obecným soudům byla vytýkána jen forma, případně výše přiměřeného zadostiučinění.
Namítá-li žalobce, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka způsobu výpočtu a výše přiměřeného zadostiučinění, která by měla být žalobci přiznána, včetně potřeby navýšení základních částek uvedených ve Stanovisku, je nutno konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobci pro absenci základu nároku zadostiučinění nenáleží. Daná námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě ovšem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jen pro úplnost, s ohledem na ústavněprávní charakter namítané vady, Nejvyšší soud odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 6.2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Z něho se pak podává, že ani za situace, kdy je rozsudek soudu vyhlášen sice veřejně, avšak účastník není o termínu vyhlášení předem informován (jako se stalo v projednávané věci při vyhlašování rozsudku soudu prvního stupně), nelze učinit závěr, že by účastníku řízení nebyla poskytnuta soudní ochrana nezávislým a nestranným soudem. I když by soud prvního stupně vyhlásil napadený rozsudek v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, nedošlo by tím – jak plyne z uvedeného nálezu – k porušení žádného subjektivního práva účastníka řízení zaručeného Listinou či Ústavou a ani k porušení práva plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Řečeno jinak: nešlo by o vadu, jež by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu