ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4347.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4347/2017-168
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně ASJC a.s. (dříve AFIN marketing a.s.), IČO: 25332961, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení 8 570 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 64/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Co 445/2016-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Co 445/2016-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 2016, č. j. 26 C 64/2015-82, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se na žalované domáhá žalobou podanou dne 8. 7. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 1 zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 7. 2015 do zaplacení a žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 13. 7. 2015 zaplacení 7 570 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 7. 2015 do zaplacení, v obou případech z titulu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí České národní banky ze dne 11. 12. 2006, č. j. 2006/10108/540, jímž bylo žalobkyni odňato povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry a v jehož důsledku žalobkyně nemohla od 18. 12. 2006 do 17. 1. 2012 provádět veřejné dražby cenných papírů. Řízení o obou žalobách byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 64/2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 26 C 64/2015-82, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 7 570 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyni, zapsané v obchodním rejstříku původně pod obchodní firmou AFIN BROKERS, a.s., bylo na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 14. 3. 1997, č. j. 102/13213/97, uděleno povolení k obchodování s cennými papíry v rozsahu stanoveném §8 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění, a k výkonu činností podle §46 odst. 2 téhož zákona. Dne 11. 12. 2006 vydala Česká národní banka jako správní orgán pro oblast kapitálového trhu rozhodnutí č. j. 2006/10108/540, kterým žalobkyni uložila sankci odnětí výše uvedeného povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, a to za sedm skutků, jichž se měla žalobkyně dopustit a které Česká národní banka kvalifikovala jako správní delikty podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. K rozkladu žalobkyně ze dne 2. 1. 2017 bankovní rada České národní banky rozhodnutím ze dne 10. 5. 2007, č. j. 2007/1682/110, částečně změnila výrok napadeného rozhodnutí; uložená sankce v podobě odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry však zůstala nedotčena. Na základě žaloby podané žalobkyní rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Ca 222/2007, tak, že rozhodnutí bankovní rady zrušil, přičemž kasační stížnost podanou Českou národní bankou proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 Afs 38/2011-15. Bankovní rada České národní banky poté rozhodnutím ze dne 12. 1. 2012, č. j. 2012/111/110, rozhodnutí České národní banky ze dne 11. 12. 2006 zrušila a věc jí vrátila k novému projednání. Dne 30. 7. 2012 oznámila žalobkyně České národní bance, že učinila změnu stanov v části týkající se předmětu podnikání a navrhla zastavení správního řízení. Česká národní banka vydala nové rozhodnutí dne 10. 10. 2012, č. j. 2012/9580/570, přičemž ohledně části vytýkaných skutků řízení zastavila, neboť se nestaly, respektive nebyly prokázány, a proto je nelze považovat za porušení povinností obchodníka s cennými papíry. V dalším však opětovně vymezila celkem sedm skutků, které kvalifikovala jako správní delikty, jichž se žalobkyně dopustila. Za tyto delikty byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Česká národní banka uvedla, že žalobkyně sice sama ukončila činnost obchodníka s cennými papíry, avšak tato skutečnost nemá vliv na povahu jejího protiprávního jednání, nýbrž jen na to, že jí již nelze uložit sankci v podobě odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry. Žalobkyně uplatnila dne 14. 1. 2015 u České národní banky v rámci předběžného projednání svůj nárok na náhradu škody ve výši 8 570 000 Kč v podobě ušlého zisku za dobu od 18. 12. 2016 do 17. 1. 2012, Česká národní banka však její žádosti nevyhověla.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“. Dovodil, že rozhodnutí České národní banky ze dne 11. 12. 2006, č. j. 2006/10108/54, je nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk, neboť se jedná o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, které bylo ve správním řízení na základě opravného prostředku žalobkyně zrušeno pro nezákonnost. Soud prvního stupně dále posuzoval, zda je toto nezákonné rozhodnutí v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Nové rozhodnutí České národní banky vydané dne 10. 10. 2012, č. j. 2012/9580/570, zohlednilo změnu v předmětu podnikání žalobkyně, ale správní orgán v něm znovu vyslovil, že se žalobkyně dopustila opakovaného a zvlášť závažného porušení povinností obchodníka s cennými papíry, které by bylo jinak namístě postihnout „těmi nejpřísnějšími sankcemi“. Soud prvního stupně měl toto zjištění za významné pro otázku příčinné souvislosti, neboť žalobkyně se správních deliktů dopustila a byla jí opětovně uložena správní sankce. Proti žalobkyni tak bylo ve správním řízení „postupováno zcela důvodně“ a pokud byla za „shodné deliktní jednání“ opětovně pravomocně postižena, nemůže být ušlý zisk v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jímž bylo žalobkyni odňato povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v právním hodnocení ohledně „nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry ze dne 11. 12. 2006 a tvrzeným ušlým ziskem z organizování veřejných dražeb cenných papírů v období od 18. 12. 2006 do 17. 1. 2012“. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu, z níž má vyplývat, že konečný výsledek řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí má význam při posouzení existence příčinné souvislosti, a to především v situacích, kdy se zrušené rozhodnutí přes svou nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným, jak je tomu i v posuzovaném případě. Podle odvolacího soudu „nebýt nezákonnosti předmětného rozhodnutí, tj. za obvyklého běhu věcí (postupoval-li by správní orgán v souladu se zákonem) by žalobci povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry bylo před rozhodným obdobím správním orgánem odňato“. Odvolací soud uzavřel, že nejsou dány všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu a žalobu je třeba zamítnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti výroku I ve věci samé. V dovolání žalobkyně uplatnila následující dovolací důvody.
9. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím České národní banky ze dne 11. 12. 2006, č. j. 2006/10108/540, kterým bylo žalobkyni odňato povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, a tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku v důsledku (právní) nemožnosti provádět veřejné dražby cenných papírů. Podle dovolatelky není správný závěr, že tuto příčinnou souvislost vylučuje výsledek pokračujícího správního řízení, tedy obsah rozhodnutí České národní banky ze dne 10. 10. 2012, č. j. 2012/9580/570, zvláště když tímto rozhodnutím nebylo žalobkyni povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry (znovu) odňato. Dovolatelka v tomto směru zdůraznila, že požaduje ušlý zisk jen ode dne, kdy se rozhodnutí ze dne 11. 12. 2006 stalo vykonatelným (18. 12. 2016), do doby jeho zrušení pro nezákonnost (17. 1. 2012) a vznik škody ve formě ušlého zisku za toto období nelze vyloučit na základě později vydaného správního rozhodnutí.
10. Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí České národní banky ze dne 10. 10. 2012, č. j. 2012/9580/570, je ve smyslu §8 OdpŠk nezákonné, i kdyby se na základě dalšího průběhu správního řízení mělo ukázat, že se jednalo o rozhodnutí věcně správné. Odepřít právo na náhradu škody nelze podle dovolatelky ani na základě §12 OdpŠk, tedy úvahy, že si žalobkyně uložení správní sankce zavinila sama.
11. Dovolatelka se rovněž vymezila proti závěru odvolacího soudu o obvyklém chodu událostí v případě vydání „správného“ (zákonného) rozhodnutí, který považuje za rozporný s §2 OdpŠk. Podle dovolatelky totiž nelze vycházet z toho, že by správní orgán při obvyklém chodu událostí nevydal (neměl vydat) nezákonné rozhodnutí, neboť taková úvaha pomíjí existenci nezákonného rozhodnutí a vede k nepřípustnému zproštění odpovědnosti žalované za vzniklou škodu.
12. Dovolatelka na podporu svého dovolání citovala a rozebírala vícero rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006), od jejichž závěrů se má napadený rozsudek odvolacího soudu odchylovat, zároveň však přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že se jedná o věc v daných souvislostech neřešenou. Navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, když podle ní dovolání neobsahuje všechny povinné náležitosti a napadený rozsudek odvolacího soudu je „formálně i věcně správný“.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Otázky hmotného práva, zda je rozhodnutí České národní banky ze dne 10. 10. 2012, č. j. 2012/9580/570, nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk a zda lze vyloučit odpovědnost žalované na základě §12 OdpŠk, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby výlučně na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi zmiňovaným rozhodnutím a tvrzenou škodou, když rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012 posoudil jako nezákonné a o aplikaci §12 OdpŠk vylučujícího právo na náhradu škodu nijak neuvažoval. Řešení těchto dovolatelkou předkládaných právních otázek se tak v jejích poměrech nemůže příznivě projevit, neboť její postavení vůči druhé straně sporu by zůstalo nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky hmotného práva týkající se příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku v důsledku (dočasné) nemožnosti takto podnikat včetně úvah o významu výsledku pokračujícího správního řízení a o obvyklém chodu věcí ve vztahu k rozhodování správního orgánu (srov. odst. 9 a 11), neboť v uvedených souvislostech se jedná o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
22. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
23. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2).
24. Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nelze rovněž přihlížet k tomu, zda a jakým způsobem pokračovalo po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu správní řízení se žalobkyní (respektive zda a s jakým výsledkem opětovně probíhalo soudní řízení správní), neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
25. Odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je konstruována jako objektivní odpovědnost (bez ohledu na zavinění) bez liberačních důvodů; jsou-li splněny podmínky odpovědnosti, nedává zákon státu možnost odpovědnosti se zprostit. Odpovědnost nastupuje při současném naplnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2017, s. 31).
26. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. v posuzovaném případě nezákonné rozhodnutí o odnětí povolení), a mezi vznikem škody (tj. v posuzovaném případě ušlým ziskem za dobu, kdy v důsledku odnětí povolení nemohla žalobkyně podnikat). Samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009).
27. Odvolací soud postavil své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítnutí žaloby, na závěru o nedostatku příčinné souvislosti. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016).
28. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom, že k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působí jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolá vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).
29. V posuzované věci odvolací soud vyšel z toho, že při úvahách o příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou je „důležitý konečný výsledek řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí“. Zohlednit konečný výsledek (správního) řízení je podle odvolacího soudu třeba „především v situacích, kdy se zrušené rozhodnutí přes nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným, a to bez ohledu na to, zda nezákonným bylo rozhodnutí konstitutivní či deklaratorní“. Uvedený závěr odvolací soud učinil s odkazem na řadu rozhodnutí soudu dovolacího (konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007).
30. Odvolací soud při svém právním posouzení shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu neinterpretoval přesně. Nejvyšší soud ve všech zmiňovaných rozhodnutích zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení konkrétních okolností každé jednotlivé věci, neboť pro posouzení každého jednotlivého případu je zásadní, jakým způsobem žalobce svoji újmu, jež mu měla být vydáním nezákonného rozhodnutí způsobena, vymezuje. Nelze dát jednoznačný návod na řešení všech situací, když Nejvyšší soud v odkazovaných rozhodnutích, ale i v aktuální rozhodovací praxi na uvedená rozhodnutí navazující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2245/2016), dovozuje, že v některých případech bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí, mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí.
31. Jestliže odvolací soud blíže srovnával posuzovanou věc s věcí řešenou Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, pak se nejedná o věci srovnatelné právě pro své skutkové odlišnosti zejména ve způsobu vymezení vzniklé škody. V odkazované věci snížení majetkového stavu odnětím věcí (zvířat) na základě rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nepředstavovalo odškodnitelnou újmu, která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, poněvadž později vydané rozhodnutí obsahovalo tentýž výrok (takže slovy odvolacího soudu bylo odebrání zvířat „legalizováno“). Podstatné je, že z hlediska uplatněného nároku měl výrok původního (nezákonného) rozhodnutí v majetkové sféře poškozeného stejné následky jako výrok později vydaného („zákonného“) rozhodnutí, neboť byla uložena stejná povinnost směřující k odebrání zvířat. Ke snížení majetkového stavu poškozeného odpovídajícího ceně odebraných zvířat tak nakonec definitivně došlo v příčinné souvislosti s později vydaným („zákonným“) rozhodnutím. Důležité rovněž je, že uplatněný nárok poškozeného představuje po právní stránce skutečnou škodu.
32. V nyní posuzované věci žalobkyně nepožaduje náhradu skutečné škody, nýbrž ušlého zisku, tedy toho, co jí z majetkové sféry ušlo v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to pouze za dobu, kdy působily účinky tohoto nezákonného rozhodnutí (tedy do doby jeho zrušení). S ohledem na charakter správního rozhodnutí o uložení sankce je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí konstitutivní a působící do budoucna (s účinky ex nunc). Nemohla-li žalobkyně po dobu trvání účinků nezákonného rozhodnutí daným způsobem podnikat, ačkoliv by tak za obvyklého chodu věcí činila a dosahovala tím zisku, nelze klást zisk ušlý za takto vymezenou dobu do příčinné souvislosti s později vydaným rozhodnutím o novém uložení (jiné) správní sankce. Toto nové rozhodnutí jednak nečiní z předchozího nezákonného rozhodnutí „zákonné“, zejména též ale nepřerušuje dosavadní příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a způsobenou škodou, protože svými účinky nepůsobí zpětně. Skutečnost, že soudy nižších stupňů shledaly nezákonné rozhodnutí „věcně správné“ – přičemž tento závěr učinily nikoliv na podkladě shody výrokových částí obou rozhodnutí, ale toliko na základě odůvodnění pozdějšího rozhodnutí – nemá na vznik újmy ve formě ušlého zisku a posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou žádný vliv. Z hlediska odpovědnosti státu totiž obecně není podstatné, zda je nezákonné rozhodnutí zrušeno pro nesprávné právní posouzení, nebo z důvodu procesních vad, jak tomu bylo i v posuzované věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001).
33. Důvodná je i dovolací námitka týkající se úvahy o obvyklém chodu věcí, kterou odvolací soud vztáhl na průběh posuzovaného správního řízení a jeho výsledek. Úvaha odvolacího soudu, že „při obvyklém chodu událostí by se Česká národní banka vyvarovala správním soudem zjištěných nezákonností a rozhodla by věcně správně“ se nemůže prosadit, neboť popírá existenci nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu a je v rozporu s objektivní povahou odpovědnosti státu (srov. odst. 25). Dovolatelka správně vystihla, že takovýmto způsobem by byl státu nepřípustně založen liberační důvod, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je v právním řádu zakotven mimo jiné právě kvůli nápravě újem, kdy „přes obvyklý chod věcí“ správní orgán vydá nezákonné rozhodnutí.
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že žádné takové vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány ohledně základu nároku žalobkyně právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými a v dalším průběhu řízení se budou zabývat otázkou výše žalobního nároku.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu