ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4555.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4555/2018-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně R. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 32/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 21 Co 231/2018 - 257, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje .
II. Dovolání žalované se odmítá
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2018, č. j. 25 C 32/2013 – 209, uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 195 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylé části, tedy částce 805 000 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyně částku ve výši 41 250 Kč (výrok III). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím stavebního úřadu Úřadu městské části Praha 5, které bylo zrušeno v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 9 Ca 36/2009.
K odvolání obou účastníků bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v záhlaví uvedeným rozsudkem soudu odvolacího (výrok I), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Pro úplnost zde Nejvyšší soud podotýká, že se v projednávané věci jedná již o druhé rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž pro stručnost se odkazuje na tento rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, kterým byla zrušena rozhodnutí obou nižších soudů a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ve svém právním posouzení odvolal na první rozsudek Nejvyššího soudu v této věci a konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenou nemajetkovou újmou a zrušeným rozhodnutím stavebního úřadu. Skutková zjištění a na ně navázané právní závěry proto odvolací soud přejal. Co se týče konkrétní formy a výše přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud zdůraznil ojedinělost projednávané věci a absenci podobných případů, s nimiž by bylo možno porovnávat přiznanou výši zadostiučinění. Shrnul základní parametry nastavené judikaturou Nejvyššího soudu pro přiznání spravedlivého zadostiučinění a uzavřel, že závěry soudu prvního stupně jsou logické a podrobně odůvodněné a odvolací soud je považuje za správné. Přiznanou satisfakci hodnotil odvolací soud jako přiměřenou újmě popsanou žalobkyní, kterou by nepochybně každý jiný člověk pociťoval stejně úkorně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba účastníci.
Řízení o dovolání žalobkyně bylo zastaveno ve smyslu §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek podáním dovolání. K jeho úhradě ve výši 14 000 Kč byla vyzvána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2018, č j. 25 C 32/2013 – 275, avšak dne 8. 11. 2018 uhradila pouze 10 000 Kč, aniž by doplatila zbytek soudního poplatku. O osvobození (částečné) od soudního poplatku požádáno nebylo. Dle §9 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 549/1991 Sb., platí, že po marném uplynutí lhůty pro zaplacení poplatku, soud řízení zastaví; k pozdějšímu zaplacení poplatku se nepřihlíží.
Dovolání žalované, kterým bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).
Tvrdí-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce vzniku nemajetkové újmy, nemá tato argumentace podklad v napadeném rozhodnutím, jelikož odvolací soud přehledně a právě s odkazem na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu ve věci převzal skutkové i právní závěry soudu nalézacího a uzavřel, že újma žalobkyně vznikla a spočívala v nerespektování a neprojednatelnosti žalobkyní uplatněné obrany v územním rozhodování.
V části V. dovolání napadá žalovaná stanovenou výši zadostiučinění a namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Odvolací soud v předložené věci převzal závěry soudu prvního stupně, který s ohledem na jedinečnost skutkových okolností případu vytvořil a řádně a přehledně odůvodnil specifickou metodu výpočtu relutárního zadostiučinění nemajetkové újmy žalobkyně analogicky odvozenou od principu nejistoty koncipovaného v případech zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Právě s ohledem na ojedinělé skutkové okolnosti věci Nejvyšší soud shledává tento postup souladný s judikaturou dovolacího soudu v otázce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, či rozsudek ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
Přípustnost dovolání není s to založit ani kritika právního posouzení odvolacího soudu v oblasti příčinné souvislosti obsažená v části VI. dovolání, neboť odvolací soud, který převzal závěry soudu prvního stupně, postupoval souladně s prvním rozhodnutím dovolacího soudu v této věci. Námitky žalované neodpovídají odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Shodně je pak neopodstatněná i polemika dovolatelky v otázce ne/existence předpokladu odpovědnosti státu v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť tento aspekt byl výslovně vyřešen již předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v tomto případu, kde je v návaznosti na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, výslovně dovozeno splnění podmínek §8 OdpŠk.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu