ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4741.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4741/2017-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 461 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 252/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 62 Co 36/2017-227, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal zaplacení částek ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a ve výši 123 750 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, dále náhrady škody ve výši 312 000 Kč, která představovala ušlý zisk, a konečně také náhrady škody ve výši 82 280 Kč za vynaložené náklady na právní zastoupení (obhajné), a to vše v souvislosti s jeho trestním stíháním, zahájeným usnesením Policie České republiky ze dne 14. 4. 2008 (ve znění dalších usnesení ze dnů 4. 6. 2008, 12. 11. 2009, 14. 4. 2010, 12. 9. 2010) pro trestný čin pojistného podvodu, když poté byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 45/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 61 To 233/2014, zproštěn obžaloby.
Žalobce uplatnil dne 2. 4. 2015 své nároky u žalované, přičemž ta uznala dva požadavky žadatele s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dne 23. 11. 2015 vyplatila žalobci náhradu škody spočívající v jeho nákladech na obhájce ve výši 56 991 Kč a náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 150 000 Kč. Ostatní nároky považovala za nedůvodné. Žalobce vzal následně svůj nárok co do částky 206 991 Kč (součet již žalovanou vyplacených náhrad) zpět podáním ze dne 14. 1. 2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 C 252/2015-185, zastavil řízení co do částky 206 991 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 360 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 101 039 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 312 000 Kč za tam určenou dobu (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 66 131,34 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 62 Co 36/2017-227, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III potvrdil (výrok I), co do výroku II ohledně částky 312 000 Kč s příslušenstvím a výroku IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok II).
Odvolací soud posoudil skutkový a právní závěr soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nákladů za právní zastoupení jako správný, pokud jím bylo rozhodnuto, že žalobci náleží náhrada ve výši 56 991 Kč. Odvolací soud uzavřel, že takto posouzená náhrada škody byla žalobci již žalovanou vyplacena mimosoudně a jeho návrh na doplacení náhrady škody do výše původně požadované částky (82 280 Kč) je neopodstatněný.
Dále odvolací soud vyšel ze skutkového a právního závěru soudu prvního stupně i v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou stanovil soud prvního stupně ve výši 48 000 Kč. Souhlasil s určením celkové délky řízení i se závěrem o její nepřiměřenosti ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Také souhlasil jak se snížením základní částky zadostiučinění (80 000 Kč) o 50 % (z důvodu složitosti trestního řízení, a to skutkové i procesní, kdy ke společnému projednání bylo spojeno 21 obžalovaných, čemuž odpovídalo i velké množství prováděných důkazů, zejména vyslýchaných svědků) a zvýšením o 10 % (z důvodu jednání orgánů státu, nestandardního postupu předsedkyně senátu), tak také s odůvodněním soudem prvního stupně provedené modifikace, přičemž pro úplnost uvedl, že se ztotožňuje i s jeho závěrem o nemožnosti uplatnit kritérium tvrzeného významu řízení pro poškozeného v případě výše uvedeného nároku, neboť to bylo nalézacím soudem již zohledněno v případě uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, v rámci něhož žalovaná žalobci mimosoudně vyplatila přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč.
V případě dalšího nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku učinil soud prvního stupně dle odvolacího soudu nedostatečná skutková zjištění a přijal předčasný (nesprávný) skutkový závěr o vzniku ušlého zisku na straně žalobce, neboť ten dosud nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto rozsahu, jakož i v závislém nákladovém výroku, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzovacího výroku I napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Dovolatel namítal nesprávné právní posouzení jak otázky „zda lze při přiznání náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu při nezákonném trestním stíhání dle zákona č. 82/1998 Sb., rozhodnout o zvýšení mimosmluvní odměny dle ust. §12 odst. 1“ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tak i otázky „zda a za jakých podmínek lze posoudit složku nároku významu řízení pro jeho účastníka současně v nároku o nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a současně i v nároku o nepřiměřenou délku trestního řízení“, přičemž k oběma otázkám dovolatel uvádí, že tyto dosud nebyly ve zcela shodném kontextu Nejvyšším soudem posuzovány.
Dle dovolatele není důvod neaplikovat zvýšení mimosmluvní odměny obhájce dle §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i v řízení o náhradu škody (obhajného) dle zákona č. 82/1998 Sb. Pokud soudy klasifikovali dotčené trestní řízení jako extrémně náročné, nelze to uvést jen jako důvod pro snížení náhrady za nepřiměřenou délku řízení (jako kritérium) ve prospěch žalované a přitom směrem k dovolateli tuto náročnost nezohlednit ve výši náhrady (takto zvýšených a dovolatelem uhrazených) nákladů na obhájce.
Ohledně kritéria významu řízení pro účastníka má dovolatel „za to, že soudy posoudily zbytečně přísně možnost snížení i pod hranici danou Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který uvádí z důvodu složitosti možnost snížení náhrady o 40 % (v daném případě se tak stalo z tohoto důvodu o 50 %) a naopak okolnosti pro zvýšení pomíjí, např. žalobci nebylo možno nic vytknout, oproti možnosti vytknout způsob vedení trestního řízení trestním soudem“. Žalobce „ostatně svůj nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání posuzoval a ohodnocoval jen s ohledem na nezákonnost a podle tohoto kritéria byl také žalovanou odškodněn mimosoudně. Zvýšený zájem na řízení žalobce zcela a beze zbytku pojmul jen a pouze do svého nároku na nepřiměřenou délku řízení.“
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel napadl celý výrok I odvolacího soudu potvrzující výrok III rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém tento soud zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 101 039 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 3. 10. 2015 do 31. 5. 2016 z částky 312 000 Kč.
V rozsahu potvrzení zamítavého výroku co do příslušenství z částky 312 000 Kč, neobsahuje dovolání základní obsahové náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v důsledku čehož trpí dovolání vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
Částka 101 039 Kč je pak součtem částek týkajících se dvou rozdílných nároků, byť o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dovolatel ohledně dotčeného nároku na náhradu škody (obhajného) vzal částečně, tj. co do částky 56 991 Kč, svou žalobu zpět, a učinil tak předmětem řízení (v rozsahu tohoto nároku) již jen plnění zbývající do výše původně požadované částky 82 280 Kč, tj. 25 289 Kč, které soud prvního stupně poté zamítl. Druhým nárokem dotčeným ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně (v rámci souhrnné částky 101 039 Kč) bylo potom zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, původně žalované ve výši 123 750 Kč s příslušenstvím, kdy soud prvního stupně po přiznaném plnění ve výši 48 000 Kč (výrokem II rozsudku) zbývající částku 75 750 Kč taktéž zamítl.
Protože výše uvedené dva žalobní nároky odpovídají dvěma odlišným následkům, jež mělo trestní stíhání zapříčinit jednak v dovolatelově majetkové sféře, jednak v jeho sféře nemajetkové, jedná se o nároky se samostatným (odlišným) skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 461/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010).
Dovolání tak není přípustné v rozsahu nároku na náhradu škody (obhajného), neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 25 289 Kč, tedy nepřevyšujícím částku 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro dílčí námitku, že soudy posoudily zbytečně přísně možnost snížení základní výše zadostiučinění, vypočtené z částky 15 000 Kč za rok řízení, o 50 %.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hranice 50 % se přitom vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Dovolací soud pak neshledal ani zjevnou nepřiměřenost 50% snížení základní částky z hlediska kritéria složitosti řízení, jež v daném případě plynulo z průběhu trestního řízení na vícero stupních soudní soustavy (včetně řízení u Ústavního soudu) a z počtu 21 obžalovaných, kdy řízení vykazovalo vyšší míru složitosti i s odkazem na náročnější skutkovou stránku věci a s tím související rozsáhlé dokazování.
Pokud tedy odvolací soud považoval za odpovídající snížení základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení o 50 %, nijak se tím neodchýlil od shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (v rozsahu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) konečně nemůže založit ani otázka týkající posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného.
Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání (nezákonného rozhodnutí o jeho zahájení), které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud tedy odvolací soud zohlednil plnění náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání poškozenému, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže již nevycházel z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení.
Protože řízení v rozsahu kasačních výroků odvolacího soudu ještě neskončilo, bude o nákladech řízení, včetně tohoto řízení dovolacího, rozhodnuto soudem prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho skončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu