ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4830.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4830/2017-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) S. K. , narozené XY, bytem XY, b) L. J. , narozeného XY, bytem XY, c) A. V. , narozené XY, bytem XY, d) P. Z. , narozeného XY, bytem XY, e) B. Z. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 6 659 665 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 84/2013, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 35 Co 429/2015-312, takto:
I. V dovolacím řízení bude jako s procesním nástupcem zemřelé žalobkyně c) A. V. pokračováno se S. V., narozeným XY, bytem XY.
II. Dovolání žalobců se odmítá.
III. Dovolání žalované se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (případně jejich procesní předchůdci) se domáhali zaplacení každý částky 1 331 933 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů žalované v rámci postupu při odškodnění za majetek zanechaný na území XY.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 25 C 84/2013-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) S. K. částku 90 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v rozsahu, v němž se žalobkyně a) domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 241 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni e) L. Z. částku 60 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v rozsahu, v němž se žalobkyně e) domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 271 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II), žalobcům b) H. J., c) L. J. a d) A. V. přiznal přiměřené zadostiučinění v rozsahu konstatování, že délka řízení vedeného žalovanou po podání těchto žalobců doručenému jí dne 28. 12. 2007, o němž bylo následně rozhodnuto pod č. j. 44/10366/2008-908, přičemž o téže žádosti bylo následně vedeno též řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 96/2011, které nebylo do dne 21. 10. 2003 pravomocně skončeno, představuje porušení práva těchto žalobců jakožto účastníků tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené době, a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do požadavku žalobců na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě zaplacením částky ve výši 1 331 933 Kč každému z nich s dále specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
V průběhu odvolacího řízení zemřel dne 30. 1. 2016 původní žalobce c) L. J. a dne 13. 1. 2016 původní žalobkyně e) L. Z.. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 35 Co 429/2015-287, bylo rozhodnuto, že na místo dosavadního žalobce c) L. J. bude v řízení dále pokračováno s L. J., narozeným XY, bytem XY [pro odvolací řízení žalobce c)] a na místo dosavadní žalobkyně e) L. Z. bude v řízení dále pokračováno s P. Z., narozeným XY, bytem XY [pro odvolací řízení žalobce e)], a B. Z., narozeným XY, bytem XY [pro odvolací řízení žalobce f)].
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I tak, že ohledně částky 13 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej potvrdil. Ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s návrhem na zaplacení částky 1 331 933 Kč s příslušenstvím žalobcům e), f) oprávněným společně a nerozdílně zamítl. Ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobcům b), c) a d) nepřiznal přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 35 281 Kč, každému ze žalobců b), c) a d) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 500 Kč a žalobcům e) a f) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 700 Kč (výrok II).
Dne 13. 12. 2016 zemřela původní žalobkyně b) H. J.. Usnesením ze dne 27. 7. 2017, č. j. 25 C 84/2013-427, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1, že v řízení bude namísto původní žalobkyně b) H. J., pokračováno s její dědičkou dle usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 5. 2017, č. j. 10 D 1309/2016-61, které nabylo právní moci dne 12. 5. 2017, jíž je žalobkyně d) A. V., narozená XY, bytem XY [nadále jako žalobkyně c)].
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním co do části výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni a) částku ve výši 76 125 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, především o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně c) A. V. zemřela dne 12. 12. 2018. Podle usnesení Mgr. Denisy Krejcarové, notářské kandidátky, zástupkyně notáře JUDr. Jana Meduny, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 10 D 45/2019-37, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2019, je dle výsledku dědického řízení výlučným dědicem předmětné pohledávky pozůstalý syn S. V., narozený XY, bytem XY.
Podle §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5).
Podle §3028 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle §3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
Podle §12 o. z. každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.
Podle §1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Podle §2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.
Podle §579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, tedy právem vázaným výlučně na osobu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu takový nárok podle §579 odst. 2 obč. zák. vždy zanikal smrtí oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010).
Na ustanovení §579 odst. 2 obč. zák. navázala obsahově totožná úprava v §2009 odst. 2 o. z. I v režimu nového občanského zákoníku proto právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé z odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), smrtí poškozeného zaniká, když i v poměrech odpovědnosti státu je podle §26 OdpŠk ustanovení §2009 odst. 2 o. z. použitelné.
Ve vztahu k §107 o. s. ř. je proto třeba nejprve posoudit, zda i nárok žalobkyně na zadostiučinění zanikl její smrtí, což by vedlo k závěru o nutnosti řízení zastavit podle §107 odst. 5 o. s. ř.
Ze spisu je zřejmé, že žalobkyně c) svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila u soudu žalobou ze dne 24. 10. 2013 projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí její pozůstalosti ve smyslu §1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz §12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle §2009 odst. 2 o. z.
Jak uvedeno, tento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti, když nejde o jmění ve smyslu §495 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017).
Lze tedy uzavřít, že žalobkyně c) A. V. v důsledku svého úmrtí ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích však jejím úmrtím nezanikl a ohledně něj může řízení pokračovat s jejím dědicem S. V.. Z toho důvodu rozhodl Nejvyšší soud o pokračování v řízení podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozhodnutí.
Obě dovolání Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustná odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání účastníků do výroků o náhradě nákladů řízení nejsou objektivně přípustná podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadenými výroky, a to i v souhrnu za řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolací, bylo ve vztahu ke každému jednotlivému účastníkovi rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
První žalobci položená otázka, zda náhradové řízení za majetek zanechaný na XY zahájené podáním Přihlášky k soupisu majetku v roce 1947 bylo skončeno v roce 1960, i když nebylo o náhradě za majetek zanechaný na XY rozhodnuto, a řízení bylo dle požadavku Veřejného ochránce práv dokončeno až po změně politických poměrů, ani druhá, zda mohli žalobci vnímat správní řízení jako probíhající i v období po 26. 3. 1960, tj. po vydání neformální sdělení, že náhrada za majetek zanechaný na XY poskytnuta nebude, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť uzavřel-li odvolací soud, že od doručení přípisu ze dne 26. 3. 1960 muselo být právnímu předchůdci žalobců zřejmé, že řízení skončilo a žádná náhrada mu poskytnuta nebude (tomu odpovídá i skutečnost, že si dne 26. 5. 1965 vyžádal předložené doklady a žádné kroky v řízení již nečinil), a do 22. 7. 2005, tedy po dobu téměř 45 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na XY neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období vznikat žalobcům ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud již v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), vydaném v obdobné věci, mimo jiné konstatoval, že: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se XY, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo‚ třeba nikoli správně po formální stránce.“ Ani v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že žalobci vymezené právní otázky byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, na který sami žalobci odkázali, dovolací soud konstatoval, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud ve shora citovaném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Ve všech těchto dovolacích věcech šlo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo 664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „ může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty. Pokud tedy takové řízení neprobíhá, a i sám účastník jej dlouhá desetiletí považuje za skončené, byť s takovým výsledkem možná není vnitřně smířený, nemůže mu vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku takového řízení.
Z uvedeného tak vyplývá, že ani takové řešení výše položené právní otázky, podle kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na XY nebylo řádně skončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 26. 3. 1960, by nemohlo žalobcům přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani třetí žalobci položená otázka, zda je možné při úvaze o celkové délce řízení aplikovat závěry stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a přihlížet i k té části, v níž vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako dědic a domáhala se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, jelikož odvolací soud nahlížel na řízení, jehož se účastnil právní předchůdce žalobců, a na řízení, jehož účastníky byli žalobci, jako na dvě samostatná řízení.
Rovněž dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nemůže založit nesouhlas žalované s právním názorem odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o obnovení původního řízení ukončeného v roce 1960, neboť odvolací soud správně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, když uzavřel, že od doručení přípisu ze dne 26. 3. 1960 muselo být právnímu předchůdci žalobců zřejmé, že mu žádná náhrada poskytnuta nebude a do 22. 7. 2005, tedy po dobu téměř 45 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na XY neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období vznikat žalobcům ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že v daném případě obecné soudy nesprávně slučují v jeden celek řízení před správním orgánem, řízení podle části V. o. s ř. a řízení vedené u Ministerstva vnitra podle zákona č. 212/2009 Sb., neboť touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Pro řešení této otázky je třeba zohlednit, 1) zda jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy.
Na uvedený závěr Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014: „V případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skončení řízení dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení.“ Z citované právní věty se sice podává návaznost řízení před správními orgány a následně před správními soudy (neboť v dané věci šlo právě o tento případ), z odůvodnění rozhodnutí však je zřejmé, že rozhodující je splnění výše uvedených podmínek, přičemž zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního soudnictví již rozhodující není (srov. též Simon Pavel. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 1. Bulletin Stavební právo, 2017, č. 1, s. 31). Ostatně právě třetí podmínka (soukromoprávní povaha práva či závazku z hlediska autonomního výkladu Úmluvy) zásadně povede k tomu, že projednávaný nárok bude mít také soukromoprávní povahu z hlediska českého práva, a tudíž bude řízení pokračovat v linii civilního soudnictví. Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
V posuzovaném řízení se žalobci domáhají vydání náhrady za zanechaný majetek na území XY jejich právním předchůdcem. Zda takové řízení podléhá Úmluvě a přeneseně i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již Nejvyšší soud v minulosti postavil na jisto, když dospěl ke kladnému závěru v obdobných případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, též rozsudek ESLP ve věci C. proti Slovensku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
Nemůže-li přípustnost dovolání založit nesouhlas žalované s posouzením řízení jako jednoho celku, nemůže obstát ani její nesouhlas s právním posouzením námitky promlčení, která se odvíjí právě od konce samostatně posuzovaného správního řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro posouzení otázky, která organizační složka má za stát v řízení jednat. Tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, v němž konstatoval, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy (§13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), je úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu §6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí. Uvedený závěr byl následně potvrzen další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2582/2017, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 124/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 47/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4842/2017). Uvedená otázka tak byla rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalované se závěrem dovolacího soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, že přihláškou k soupisu majetku bylo na základě vyhlášky zahájeno náhradové řízení. Důvody, proč přihláška z roku 1947 vedla k zahájení řízení, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval v žalovanou odkazovaném rozsudku, v němž mimo jiné poukázal na požadavky Ústavního soudu kladené na postup soudních orgánů v oblasti restitučních předpisů a nutnost vyvarovat se extrémnímu formalismu v jejich rámci, přičemž rovněž odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která v dané otázce vychází z téhož závěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14). Dovolací soud tak neshledává důvod, aby se od uvedeného závěru odchýlil. Otázka, zda z pohledu posouzení délky řízení lze považovat řízení za zahájené již ke dni podání přihlášky v roce 1947, anebo až ke dni účinnosti vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vzhledem k závěru odvolacího soudu, že za tuto část řízení žalobcům zadostiučinění nepřísluší, není rozhodující. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že délka řízení 9 let a 10 měsíců za období od 22. 7. 2005 do 14. 5. 2015, měla být zkrácena o řízení před Ústavním soudem o kontrole norem (od 14. 12. 2011 do 13. 5. 2014), řízení vedené u Ministerstva vnitra a o dobu, za níž odpovídají žalobci při doplňování své žádosti, tj. 2,5 roku. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vždy musí vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. V této souvislosti lze souhlasit s žalovanou v tom, že probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). V posuzované věci však bylo v rámci celkové délky řízení rozhodné datum podání žaloby, tj. 24. 10. 2013, nikoli skončení řízení před Ústavním soudem. Odvolací soud nadto netvrdil, že z důvodu nepokračování řízení, je jeho délka nepřiměřená, nýbrž k závěru o jeho nepřiměřenosti dospěl na základě jiných skutečností.
Pokud žalovaná namítá, že odvolací soud nezohlednil průtahy na straně žalobců v délce 2,5 roku, po kterou žalobci doplňovali svou žádost, pak odvolací soud s označeným obdobím shromažďování dokladů o existenci a vlastnictví nemovitého majetku na XY ke dni 29. 6. 1945 jako s průtahy žalobců (resp. v té době toliko žalobkyně S. K.) neuvažoval. Současně ale z podaného dovolání není zřejmé, jak by se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. jaké, pokud z důvodu složitosti řízení, a to včetně složitosti skutkové, krátil částku zadostiučinění žalobkyni a) o 50 %. Rovněž tak, jak bylo již shora uvedeno, se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud toto období neodečetl od celkové délky řízení.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v daném případě není.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu