ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5522.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5522/2017-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 51/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 53 Co 363/2016-284, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 53 Co 363/2016-284, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2016, č. j. 20 C 51/2013-216, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá na žalované zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jednak v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 939/2004, v němž se žalobce domáhal písemné omluvy, jednak v důsledku blíže neupřesněné legislativní činnosti nerespektující komunitární právo.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 20 C 51/2013-216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 156 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 203 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobou ze dne 31. 5. 2000 se žalobce domáhal ochrany svých osobnostních práv vyplývajících z ustanovení §17 písm. b), §17 písm. l), §20 písm. a), b) a e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (dále jen „zákon č. 256/1992 Sb.“). Řízení bylo původně vedeno u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000, žalobce v něm nárok na písemnou omluvu uplatnil až dne 15. 3. 2004; v této části byla věc Okresním soudem v Benešově vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 10 C 939/2004, dále jen „posuzované řízení“. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2004, č. j. 10 C 939/2004-2, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 28 Co 427/2004-17, bylo posuzované řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů, dále jen „Úřad“. Věc byla Úřadu postoupena dne 8. 6. 2005. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 8 Ca 468/2008-69, bylo Úřadu uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodl. Úřad rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1672/09-6, návrhu žalobce na poskytnutí písemné omluvy nevyhověl. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-19. Žalobce podal dne 9. 10. 2009 proti rozhodnutí předsedy Úřadu u Městského soudu v Praze (správní) žalobu vedenou pod sp. zn. 8 Ca 335/2009. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 Ca 335/2009-83, byla rozhodnutí Úřadu prohlášena za nicotná, neboť Úřad nebyl k jejich vydání příslušný. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. 3. 2013, č. j. Konf 57/2012-10, bylo rozhodnuto, že příslušný k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení je soud, a současně došlo ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 939/2004 u Okresního soudu v Benešově. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. Ncp 3306/2013-85, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí v posuzovaném řízení jsou věcně příslušné krajské soudy. Věc tak byla postoupena Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 66 C 183/2013-283, žalobu zamítl. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku nebylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka posuzovaného řízení, které trvalo ke dni rozhodování soudu 15 let a 11 měsíců, je nepřiměřená a způsobila žalobci nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá dle názoru soudu prvního stupně přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky15 000 Kč za první dva a každý následující rok trvání řízení, kterou ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílnosti názorů na otázku pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci. Dále základní částku zvýšil o 10 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce, zároveň ji však snížil o 10 % a to proto, že žalobce vede řadu sporů proti žalované, jemu způsobená újma tudíž nedosahuje přílišné intenzity. Na tomto základě dospěl k výsledné částce zadostiučinění ve výši 156 625 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci přiznal. Co do zbytku (tj. co do částky 203 375 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl.
5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Co do právního posouzení se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Již dosavadní dobu trvání řízení – „bezmála 16 let“ – považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za neadekvátní, porušující právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při posouzení kritéria složitosti věci snížil základní částku zadostiučinění toliko o 20 %. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud základní částku nezvyšoval, nýbrž souhlasil s jejím snížením o 10 % z důvodu, že žalobce vede velké množství sporů proti státu. Odvolací soud neshledal rovněž důvod pro modifikaci základní částky zadostiučinění z důvodu jednání poškozeného, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, na jejímž základě by měl dojít ke zvýšení základní částky. Na tomto základě dospěl odvolací soud stejné částce přiměřeného zadostiučinění jako soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud též otázku, která organizační složka státu je příslušná za žalovanou jednat, a to s odkazem na usnesení kompetenčního senátu, kterým bylo postaveno na jisto, že příslušný k vydání rozhodnutí ve věci je soud; příslušnou organizační složkou státu je proto Ministerstvo spravedlnosti. Odvolací soud konečně v průběhu odvolacího řízení nepřipustil změnu skutkových tvrzení žalobce v tom smyslu, že vymezená nemajetková újma, v žalobě spojovaná pouze s nepřiměřenou délkou řízení v posuzovaném řízení, byla způsobena též jinou skutečností, kterou mělo být porušení povinnosti správně implementovat Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II, jakož i ve výroku II o náhradě nákladů řízení napadl žalobce dovoláním, a to z následujících důvodů.
9. Odvolací soud se dle žalobce odchýlil od judikatury dovolacího soudu v posouzení otázky, zda v řízeních probíhajících před správními orgány a soudy došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení; podle žalobce odvolací soud pochybil, jestliže tato řízení hodnotil jako jeden celek. Odvolací soud v důsledku toho rovněž nesprávně jednal pouze s jednou organizační složkou státu – Ministerstvem spravedlnosti.
10. Žalobce v dovolání dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl při rozhodování ke stavu v době vyhlášení napadeného rozsudku, když se spokojil s hodnocením soudu prvního stupně a uvedl, že posuzované řízení trvalo „bezmála 16 let“. V době vydání napadeného rozsudku přitom posuzované řízení trvalo již 16 let a 9 měsíců a stále nebylo skončeno. V důsledku toho se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž při posouzení otázky rozhodné délky posuzovaného řízení.
11. Žalobce v dovolání taktéž namítá, že v odvolací soud v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nepřihlédl k extrémní délce posuzovaného řízení, a tudíž při stanovení základní částky zadostiučinění vycházel pouze z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, nikoliv však z adekvátní částky 20 000 Kč ročně.
12. Žalobce se s odkazem na judikaturu dovolacího soudu neztotožňuje ani se snížením základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu složitosti řízení, když podle něj měl odvolací soud namísto procesní složitosti posuzovaného řízení zohlednit, že soudy v dané věci postupovaly liknavě, a zavinily tak nepřiměřenou délku řízení.
13. Další dovolací námitka směřuje proti hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce, když má za to, že dané řízení mělo být hodnoceno jako řízení s vyšším významem. Závěr odvolacího soudu o nižším významu řízení pro žalobce, který je založen pouze na „evidenčních pomůckách odvolacího soudu“, z nichž odvolací soud zjistil, že žalobce vede proti státu větší množství sporů, což má odůvodňovat snížení základní částky o 10 %, považuje žalobce za rozporný s jeho základním právem na spravedlivý proces.
14. Žalobce namítá též nesprávné posouzení kritéria jednání poškozeného, jestliže odvolací soud na základě tohoto kritéria základní částku nezvýšil, přičemž odvolací soud neměl podle žalobce přihlížet ani k tomu, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu.
15. V neposlední řadě žalobce v dovolání brojí proti nesprávnému výkladu ustanovení §205a o. s. ř. odvolacím soudem. Uvádí, že předmětné ustanovení nebrání účastníkům řízení uplatňovat v odvolacím řízení další právní argumentaci, když žalobce rozporem české právní úpravy s právem komunitárním nadto uplatňoval již před soudem prvního stupně.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se necítí být organizační složkou, s níž by mělo být v řízení na straně žalované výlučně jednáno. Odkázala na své námitky, uplatňované již před odvolacím soudem, že na řízení nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nahlížet jako na celek. Ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu v otázce významu řízení pro žalobce a zdůraznila skutečnost, že žalobce v odvolacím řízení uplatnil nová skutková tvrzení, která by dle názoru žalované neměla být zohledněna. Na tomto základě navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí dovolání.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka, zda pro účely poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze řízení, jež probíhalo před správními orgány i před soudy, vnímat jako jeden celek a na ni navazující otázka, se kterou organizační složkou má soud v takovém případě jednat, nebyly odvolacím soudem řešeny v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a tudíž nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, jež se týkal obdobného nároku mezi žalobcem a žalovanou, konstatoval, že nelze přehlížet existenci rozhodnutí kompetenčního senátu stavící najisto otázku pravomoci soudu v dané věci. Soudy nižších stupňů tak v projednávaném případě v souladu s uvedenou judikaturou odůvodnily, že se z hlediska zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení jedná o nárok jediný, jehož projednání přísluší podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, Ministerstvu spravedlnosti jako organizační složce státu, se kterou v řízení také jednaly.
22. Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1606/2019). Neshledal-li tak odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
23. Otázka posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení a jeho žalobcem tvrzená záměna za kritérium postupu orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Odvolací soud uzavřel, že procesní složitost posuzovaného řízení byla dána častými změnami legislativy a neexistencí ustálené rozhodovací praxe ohledně pravomoci k projednání a rozhodnutí věci, přičemž bylo nutno tuto otázku vyřešit v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů [srov. část IV písm. a) Stanoviska a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3148/2016]. Hodnotil-li na základě těchto závěrů posuzované řízení jako procesně složité, není toto jeho posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014).
24. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž ani typově zvýšený význam předmětu řízení nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 881/2016, nebo ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017). Uzavřel-li odvolací soud, že byť v posuzovaném řízení jde o ochranu osobních údajů žalobce, on sám vede větší množství sporů s žalovanou, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, jeho posouzení není nikterak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013).
25. Ani při hodnocení kritéria jednání poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vzal výslovně v úvahu absenci podílu žalobce na prodlužování řízení a z toho důvodu pro jednání poškozeného výši přiznaného zadostiučinění nezvýšil ani nesnížil [neboť na délku řízení nepůsobil ani negativně, ani pozitivně; srov. část IV písm. b) Stanoviska či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4756/2015]. Ani tato žalobcova námitka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
26. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce vymezení rozhodné délky posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
30. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
31. Takovému postupu však odvolací soud nevyhověl, když vyšel ze stavu posuzovaného řízení ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, a to navzdory žalobcem tvrzené skutečnosti, že k tomuto dni nebylo posuzované řízení stále skončeno. Na základě jednotlivých úkonů žalobce přitom nebylo možno pochybovat, že by se domáhal odčinění nemajetkové újmy pouze za část řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3110/2014). Nedoplnil-li za těchto okolností odvolací soud dokazování ve smyslu výše uvedeném, posoudil otázku rozhodné délky posuzovaného řízení neúplně, a tedy nesprávně.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Nejvyšší soud v dané souvislosti nepřehlédl, že žalobce již v žalobě spojoval „podíl odpovědnosti státu“ též s „vadnou legislativní činností nerespektující komunitární právo“. Jakkoliv tato tvrzení žalobce nerozváděl či nespecifikoval, nelze v této části jeho argumentace rezignovat na právní posouzení, čehož se fakticky dopustil soud prvního stupně, který nikterak nezjišťoval, zda a případně v jakém rozsahu žalobce spojuje svoji újmu vedle nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, též s jím tvrzeným rozporem vnitrostátního práva s právem komunitárním. Soud prvního stupně tedy pochybil, když nevedl žalobce postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. jednak ke zcela jednoznačnému skutkovému vymezení uvedených nároků, jednak k případnému rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého důvodu (titulu) žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou).
34. Jelikož soud odvolací toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil a naopak nesprávně uvedl, že takový nový nárok žalobce nepřípustně uplatňuje až v odvolacím řízení, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy nižších stupňů pominuly žalobní tvrzení týkající se potenciálně jiného nároku než nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu [§242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.] zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v plném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby nejprve postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará předně o to (neuvede-li žalobce potřebné dříve sám již na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího soudu), aby žalobce rozlišil, jakého odškodnění se domáhá z důvodu tvrzené „vadné legislativní činnosti nerespektující komunitární právo“ a jaké odškodnění požaduje z důvodu nepřiměřené délky řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu