ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2492.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2492/2019-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Oblekovice Green Power s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Kunraticích, Františka Šimáčka 183/4, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 24710270, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalované PRAGOMETAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Strašnice, U trati 402/12, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 14892600, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze, Ruská 614/42, o zaplacení 8 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 111/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 4 Cmo 145/2016-196, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 18. 5. 2016, č. j. 59 Cm 111/2012-189, kterým Městský soud v Praze uložil žalobkyni zaplatit v jím určené lhůtě soudní poplatek ve výši 400 000 Kč za rozšíření žaloby o úhradu částky 8 000 000 Kč s příslušenstvím.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, namítá-li dovolatel rozpor se soudní judikaturou (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe anebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny.“ Přitom předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku vzniku poplatkové povinnosti v případě rozšíření předmětu řízení a dále otázku posouzení oprávněnosti soudu rozhodnout o uložení povinnosti žalobkyně k úhradě soudního poplatku za rozšíření žaloby před vydáním rozhodnutí, jímž se řízení končí, a to v situaci, kdy k rozšíření žaloby došlo poté, co soud začal jednat o věci samé.
Shora uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolatelka nedostála, předestřela-li sice k řešení dvě popsané otázky s tím, že u obou otázek vymezila alternativně shora popsané dva předpoklady přípustnosti, ovšem bez toho, že by určila, ke které otázce se ten který ze dvou souhrnně vymezených předpokladů vztahuje (a tuto skutečnost nelze nijak dovodit ani z obsahu spisu). Takové vymezení přípustnosti se však navzájem vylučuje (odvolací soud se nemohl při řešení vytčených otázek odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a současně nemůže jít o otázky v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené). Kromě toho je však třeba dovolatelce vytknout, že v případě tvrzeného odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe neodkázala v dovolání na žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu (případně ani Ústavního soudu), s nimiž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Z dovolatelkou použité formulace stran vymezení přípustnosti dovolání a ani z obsahu dovolání přitom nešlo ani dovodit, že by dovolatelka primárně zamýšlela upozornit na odklon od ustálené judikatury, na jejíž konkrétní rozhodnutí by odkázala (jak již však bylo uvedeno, dovolatelka takovou judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu žádným způsobem neoznačila), a sekundárně (in eventum) pro případ, že relevantní odklon nebude shledán, na absenci patřičných judikatorních závěrů (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, in www.usoud.cz ). Rovněž tak pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Předestřela-li tedy dovolatelka dovolacímu soudu v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání dvě otázky, u nichž uvedla shodně alternativně dva předpoklady přípustnosti (navíc bez odkazu na soudní judikaturu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu), nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu