ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2577.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2577/2018-492
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyň a) BIO SYSTÉM spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Lobezská 2719/15a, identifikační číslo osoby 25227092, zastoupené JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Jezerem 415/2 a b) UNILEASING a. s. , se sídlem v Klatovech, Randova 214, identifikační číslo osoby 25205552, zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94, proti žalovanému O. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 187 600 Kč (původně o zaplacení částky 425 185 Kč), vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 171/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 139/2017-450, 4 Cmo 60/2018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 60/2018-464, 4 Cmo 139/2017, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 139/2017-450, 4 Cmo 60/2018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 60/2018-464, 4 Cmo 139/2017, se v části prvního výroku, kterou byl potvrzen ve výroku pod bodem I. co do částky 161 000 Kč a změněn ve výrocích pod body IV. a VI. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-393, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-409, a ve třetím výroku, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 139/2017-450, 4 Cmo 60/2018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2018, č. j. 4 Cmo 60/2018-464, 4 Cmo 139/2017, kterou byl potvrzen ve výroku pod bodem I. co do částky 26 600 Kč rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-393, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-409, se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-393, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 47 Cm 171/2012-409, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 187 600 Kč (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 237 585 Kč (výrok pod bodem II.), žalobu žalobkyně b) zamítl v celém rozsahu (výrok pod bodem III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným (výrok pod bodem IV.) a mezi žalobkyní b) a žalovaným (výrok pod bodem V.) a uložil žalovanému zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 700 Kč (výrok pod bodem VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) objednávkou č. 11200056 ze dne 27. 9. 2011 objednala u žalovaného dodání nákladního automobilu XY typ XY (dále též jen „vozidlo“) pro svoz a přepravu odpadů. Spolu s objednávkou vozidla objednala žalobkyně a) ústní formou u žalovaného kontejnerovou nástavbu na vozidlo, jejímž zhotovením došlo k tzv. přestavbě vozidla. Cena vozidla byla dohodnuta na 660 000 Kč včetně DPH. Dne 24. 10. 2011 uzavřel žalovaný jako prodávající a žalobkyně b) jako kupující kupní smlouvu č. 1029211 o dodání nákladního kontejnerového automobilu za kupní cenu 660 000 Kč včetně DPH. K předání vozidla došlo téhož dne.
Dne 24. 10. 2011 uzavřely žalobkyně b) jako pronajímatel a žalobkyně a) jako nájemce smlouvu o finančním leasingu č. 2111029 k vozidlu s právem koupě předmětu leasingu nájemcem, jejíž součástí byly všeobecné podmínky žalobkyně b) pro finanční leasing automobilů (C125) [dále též jen „všeobecné podmínky leasingu“]. Podle nich zůstává vlastníkem vozidla žalobkyně b), nájemce je povinen předmět leasingu řádně udržovat, chránit a činit všechna dostupná opatření, aby zabránil jeho odcizení, ztrátě, poškození či nadměrnému opotřebení. Pronajímatel nepřebírá žádnou záruku za kvalitu, výkonnost a provozní způsobilost předmětu leasingu. Pronajímatel není v prodlení s plněním dodávky, pokud toto prodlení nezavinil. Nájemce nemůže v těchto případech vůči pronajímateli uplatňovat náhradu škody. Škodu, která takto vznikla, uplatňuje nájemce u dodavatele. Případné závady bude nájemce řešit s dodavatelem, pronajímatel zmocňuje nájemce k uplatnění nároků z vad (záruky) vůči dodavateli s tím, že toto zmocnění se vztahuje i na oprávnění nájemce vést jménem pronajímatele případný soudní spor s dodavatelem. Nájemce není oprávněn jménem pronajímatele odstoupit od smlouvy o dodávce předmětu leasingu. Žalobkyně a) zaplatila žalobkyni b) na základě leasingové smlouvy celkem částku 752 503 Kč včetně DPH představující jednak sjednanou mimořádnou splátku nájemného a 21 dohodnutých leasingových splátek spolu s jednorázovým doplatkem při ukončení leasingové smlouvy ve výši 220 056 Kč a poplatkem za předčasné ukončení leasingové smlouvy ve výši 6 050 Kč včetně DPH (5 000 Kč bez DPH).
Krátce po předání vozidla žalovaným žalobkyni a) došlo na vozidle k závadě na převodovce, na rámu nástavby se objevila prasklina, v zadní části došlo k prasknutí a šíření praskliny tělesem mechanického ústrojí. Tyto vady žalobkyně a) vytkla žalovanému, žalovaný se k vadám věcně nevyjádřil. Žalobkyně a) přizvala soudního znalce Ing. Antonína Žaluda, který dne 3. 4. 2012 provedl prohlídku vozidla a ve znaleckém posudku ze dne 8. 4. 2012 dospěl k závěru, že na nástavbě vozidla se vyskytly při provozu závady, které bránily a brání řádnému provozování vozidla za účelem, pro který bylo zakoupeno. Vozidlo bylo provozováno s přestávkami cca jeden měsíc. Žalovaný při odstraňování jednotlivých závad prováděl zásahy do konstrukce nástavby, bylo to nouzové neodborné provizorní řešení bez konzultace s výrobcem. Vzhledem k tomu, že na rámu nástavby se objevila prasklina v zadní části a dále došlo k prasknutí a šíření praskliny tělesa mechanického ústrojí, nelze dále vozidlo provozovat, neboť není zajištěna bezpečnost při manipulaci s kontejnery. Šlo o nepovolenou přestavbu vozidla, vozidlo z hlediska platných předpisů nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích a vzhledem k charakteru závad je ani nebylo možné provozovat. Znalec Ing. Žalud svůj posudek následně doplnil dne 2. 10. 2016 a 14. 3. 2017.
Žalobkyně a) dne 9. 7. 2012 odstoupila od kupní smlouvy a vyzvala žalovaného k náhradě způsobené škody a k celkovému finančnímu vypořádání ve výši 660 000 Kč. Z e-mailové korespondence mezi právními zástupci účastníků vyplývá, že žalovaný „nárok na odstoupení od smlouvy na straně žalobce a) neuznává“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a) odstoupila od kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní b) v rozporu s všeobecnými podmínkami leasingu.
V prosinci 2012 byla žalobkyně a) nucena odstavit vozidlo z provozu. Dne 10. 6. 2013 žalobkyně a) „převzala“ vozidlo od žalobkyně b), stala se jeho vlastníkem a 13. 6. 2013 je prodala kupujícímu J. H. - Autodoprava za cenu 254 100 Kč včetně DPH.
Soud prvního stupně citoval ustanovení §757 a §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a nejprve se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně a). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Postačuje proto, je-li prokázáno, že škůdce porušil povinnost ze smlouvy uzavřené s jinou osobou než s poškozeným, a že závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. V projednávané věci je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně a) jakožto leasingového nájemce v řízení o náhradu škody, byť žalobkyně a) nebyla účastníkem kupní smlouvy uzavřené mezi leasingovým pronajímatelem [žalobkyní b)] a žalovaným. Nadto se žalobkyně a) následně k datu 10. 6. 2013 stala vlastníkem vozidla. Žalovaný dodal vozidlo s vadami, neboť kontejnerová nástavba byla provedena neodborně a neoprávněně, a z důvodu těchto vad nebylo vozidlo způsobilé provozu na pozemních komunikacích. V důsledku jednání žalovaného se snížila hodnota vozidla, což se nepříznivě odrazilo v majetkové sféře žalobkyně a), došlo k majetkové újmě vyjádřitelné v penězích - ke škodě.
Námitku promlčení práva žalobkyně a) považoval soud prvního stupně za nedůvodnou. S odkazem na ustanovení §398, §397 a §391 odst. 1 obch. zák. uvedl, že pro počátek běhu subjektivní čtyřleté promlčecí doby práva na náhradu škody nestačí pouze vědomost o tom, že škoda vznikla, ale je nutné být spraven též o její rámcové výši, rozhodný je tedy okamžik, kdy je poškozenému známa výše škody. V projednávané věci mohla žalobkyně a) získat vědomost o vzniku škody ze znaleckého posudku Ing. Žaluda ze dne 8. 4. 2012. Žaloba byla doručena soudu dne 2. 8. 2012, poté žalobkyně a) skutková tvrzení o nepovolené přestavbě vozidla, čímž vozidlo nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích, doplnila podáním ze dne 26. 1. 2016, doručeným soudu 27. 1. 2016. Všechna podání tedy žalobkyně a) učinila včas. Podáním ze dne 23. 4. 2016 žalobkyně a) dále upřesnila svá skutková tvrzení ke specifikaci škody.
Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou rozlišení nároku na náhradu škody a nároku z vadného plnění, jež byla i v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena. Citoval ustanovení §440 odst. 1 a 2 obch. zák. a podotkl, že žalobkyni a) nesvědčilo plnohodnotné právo domáhat se nároku z vadného plnění na svůj účet a ve svůj prospěch, neboť ji v tomto omezovaly všeobecné podmínky leasingu. Předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody je prokázání příčinné souvislosti mezi vadným plněním a vznikem škody. Proto nebylo nutné prokazovat řádné a včasné uplatnění nároku z vad zboží, ale pouze to, že zboží bylo vadné a že v důsledku toho vznikla uplatňovaná škoda. Žalobkyně a) v projednávané věci prokázala, že žalovaný provedl nepovolenou přestavbu vozidla, které tím nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích, čímž porušil povinnost ze závazkového vztahu založeného kupní smlouvou a v důsledku porušení této povinnosti vznikla žalobkyní a) uplatňovaná škoda. Podle znaleckého posudku činila k datu 10. 6. 2013, kdy se žalobkyně a) stala vlastníkem vozidla, obvyklá cena bezvadného vozidla 371 000 Kč. Žalobkyně a) získala prodejem vozidla J. H. - Autodoprava částku 210 000 Kč. Soud shledal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve výši 161 000 Kč vzniklou provedením nepovolené přestavby vozidla, dále shledal oprávněným nárok žalobkyně a) na náhradu škody spočívající v úhradě poplatku za ukončení leasingové smlouvy ve výši 5 000 Kč i nárok na náhradu nákladů ve výši 21 600 Kč za zpracované znalecké posudky Ing. Žaluda včetně jejich doplnění. Naopak neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně a) spočívající v úhradě šesti leasingových splátek v době od ledna do června 2013, neboť k úhradě těchto leasingových splátek vázala žalobkyni a) povinnost založená leasingovou smlouvu. Soud proto přiznal žalobkyni a) částku 187 600 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl.
Žalobu žalobkyně b) soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že u žalobkyně b) nemohlo dojít k majetkové újmě, neboť leasingové splátky podle smlouvy o finančním leasingu č. 2111029 žalobkyně a) řádně uhradila.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyň i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění citovaného doplňujícího usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a změnil jej ve výrocích pod body IV., V. a VI. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (první výrok), odmítl odvolání žalobkyně a) proti výroku pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným (třetí výrok) a mezi žalobkyní b) a žalovaným (čtvrtý výrok).
Odvolací soud považoval skutkový závěr učiněný soudem prvního stupně za správný a rekapituloval, že již ke dni předání 24. 10. 2011 vozidlo vykazovalo vady, pro něž bylo nepoužitelné pro účely, pro které byla uzavřena kupní smlouva mezi žalovaným a žalobkyní b), jíž předcházela objednávka ze dne 27. 9. 2011. Ke dni přechodu vlastnického práva ze žalobkyně b) na žalobkyni a), tedy k 10. 6. 2016 (správně 10. 6. 2013), činila obvyklá cena bezvadného vozidla podle znaleckého posudku 371 000 Kč, přičemž žalobkyně a) prodala vozidlo 13. 6. 2013 třetí osobě za cenu 210 000 Kč, zatímco podle znalce činila cena poškozeného vozidla (v podstatě jen jako souboru náhradních dílů) ke dni 10. 6. 2013 maximálně 124 000 Kč.
Odvolací soud dále označil za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně a) je oprávněna k vedení tohoto sporu, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že vozidlo vykazovalo vady spočívající v neodborně provedené kontejnerové nástavbě a že v důsledku těchto vad vznikla žalobkyni a) následná škoda, kterou nelze pokrýt právem z odpovědnosti za vady, a to ve vynaložení nákladů na vypracování znaleckých posudků ve výši 21 600 Kč a poplatku za předčasné ukončení leasingu ve výši 5 000 Kč, když v důsledku těchto vad nemohla žalobkyně a) vozidlo užívat pro účely, pro které si je pořídila. Dále odvolací soud pokračoval „větou“: „Jinak však, pokud jde o nárok žalobce a) na zaplacení rozdílu mezi vozidlem bezvadným a vadným.“, kterou nedokončil, patrně však zamýšlel vyjádřit, že co do nároku na zaplacení rozdílu mezi cenou bezvadného a vadného vozidla nesouhlasí s právním hodnocením soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobkyně b) zůstala vlastníkem vozidla po celou dobu leasingu, ale nepřevzala žádnou záruku za kvalitu, výkonnost a provozní způsobilost vozidla. Žalobkyně a) nemohla v těchto případech uplatňovat vůči žalobkyni b) náhradu škody, a proto byla zmocněna k uplatnění náhrady škody i k řešení případných závad vozidla (tedy i k uplatnění nároků z vad) u žalovaného, rovněž byla zmocněna k vedení případných soudních sporů. Žalobkyně a) převzala vozidlo od žalovaného na základě trojstranného předávacího protokolu ze dne 24. 10. 2011 a poté dne 19. 3. 2012 reklamovala vady kontejnerové nástavby spočívající v prasklinách na různých částech s tím, že nástavba na vozidle dodaná jako celek je zcela nevyhovující a pro provoz na pozemních komunikacích nebezpečná, a to z důvodu konstrukčních vad a vad materiálu, když žalobkyni a) nebyla dodána ani výkresová dokumentace k nástavbě. Požadovala výměnu nástavby, popř. vrácení peněz. K reklamaci se žalovaný věcně nevyjádřil. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně a) uplatnila zmíněné vady ve lhůtách podle ustanovení §428 odst. 1 obch. zák. Pokud žalovaný reklamované vady neodstranil, respektive se k reklamaci žalobkyně a) vůbec nevyjádřil, mohla žalobkyně a) změnit svůj nárok z odpovědnosti za vady v souladu s ustanovením §437 odst. 5 obch. zák. na nárok na slevu z kupní ceny, což podle úsudku odvolacího soudu učinila v žalobě, neboť nárok na odstoupení od smlouvy jí podle leasingové smlouvy nepříslušel. Vozidlo bylo předáno dne 24. 10. 2011, k reklamaci došlo dne 19. 3. 2012 a řízení bylo zahájeno dne 2. 8. 2012. Nárok žalobkyně a) na slevu z kupní ceny proto není promlčen. Výši slevy lze určit tak, jak to učinil soud prvního stupně - jako rozdíl mezi hodnotou bezvadného vozidla ke dni 10. 6. 2013, tj. 371 000 Kč, a částkou, za niž se podařilo vadné vozidlo dne 13. 6. 2013 prodat, tj. 210 000 Kč - sleva tedy činí 161 000 Kč.
Námitku promlčení odvolací soud označil za nedůvodnou. Žalobkyně a) původně požadovala zaplacení částky 539 946 Kč, a byť poté žalobu k výzvě soudu prvního stupně upřesnila podáním ze dne 28. 8. 2012, podáním ze dne 26. 1. 2016 (v němž již požadovala pouze 425 185,80 Kč), podáním ze dne 23. 4. 2016, doručeným soudu prvního stupně dne 28. 4. 2016, a dále při ústním jednání dne 29. 5. 2017, podle názoru odvolacího soudu šlo vždy pouze o doplnění a upřesnění původních skutkových tvrzení, obsažených v žalobě, tj. že jde o náhradu škody vzniklou z vadného plnění, když žaloba obsahovala zároveň tvrzení o vytčení vad kontejnerové nástavby obsažené v reklamačním listu ze dne 19. 3. 2012, a vzniku dalších škod. Nešlo o jiný skutkový stav a pro promlčení práva není rozhodující odlišná právní kvalifikace nároku žalobkyně a), soud jím není vázán, když právní posouzení skutku je úkolem soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně a). Uvádí, že soud prvního stupně dovodil aktivní legitimaci žalobkyně a) pro nárok na náhradu škody, nikoli pro nárok na slevu z kupní ceny, o němž rozhodl odvolací soud. Namítá, že žalobkyně a) není pro uplatnění nároku na slevu z kupní ceny aktivně legitimována, a zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1200/2006 (jde o rozsudek ze dne 21. 4. 2009, který je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), je nutno leasingovou smlouvu posuzovat jako smlouvu nepojmenovanou, a proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy řídí zejména jejími ustanoveními. Odvolací soud ve vztahu k aktivní legitimaci žalobkyně a) odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a zároveň uvedl, že žalobkyně b) zmocnila žalobkyni a) k řešení případných závad vozidla u žalovaného, tedy i k uplatnění nároků z vad s tím, že ji zmocnila i k případnému vedení soudních sporů proti žalovanému. Podle názoru dovolatele však odvolací soud přehlíží konkrétní vymezení onoho zmocnění k vedení soudních sporů, jak správně uvedl soud prvního stupně. Ve všeobecných podmínkách leasingu bylo ujednáno, že případné závady bude nájemce řešit s dodavatelem, pronajímatel zmocňuje nájemce k uplatnění nároků z vad (záruky) vůči dodavateli s tím, že toto zmocnění se vztahuje i na oprávnění nájemce vést jménem pronajímatele případný soudní spor s dodavatelem. Žalobkyně a) proto nebyla a není oprávněna vést vlastním jménem proti žalovanému soudní spor o poskytnutí slevy z kupní ceny; takový spor může vést výhradně jménem žalobkyně b). Jestliže žalobkyně a) tento spor vede vlastním jménem, není aktivně legitimována.
Dovolatel dále namítá, že při posouzení druhu a charakteru nároku uplatněného žalobkyní a) se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3556/2012, z něhož má vyplývat, že neuplatnil-li objednatel nároky z odpovědnosti za vady díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady; takový postup ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. výslovně vylučuje. Mohl by se případně domáhat pouze náhrady další (následné) škody, vzniklé mu v důsledku vadného plnění zhotovitele. Podle názoru dovolatele žalobkyně a) uplatňovala nárok na náhradu škody a nikoliv nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny, o němž rozhodl odvolací soud. Nárok, který je předmětem tohoto řízení, žalobkyně a) vymezila po skutkové stránce teprve podáním ze dne 23. 4. 2016, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 28. 4. 2016. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 47 Cm 171/2012-305, připustil změnu žaloby, přičemž podle mínění žalovaného nešlo pouze o doplnění a upřesnění původních skutkových tvrzení, ale o jiný skutkový stav. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyní a) uplatněný nárok na náhradu škody není dán, a označuje za nesprávný názor soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyni a) vznikla škoda 10. 6. 2013, tedy v den, kdy nabyla vozidlo do svého vlastnictví převodem od žalobkyně b). S tímto dodáním nemá žalovaný nic společného, a proto pro něj toto dodání nemůže mít žádné důsledky. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni a) škodu spočívající v rozdílu obvyklé ceny vozidla k datu jeho převodu do vlastnictví žalobkyně a) [10. 6. 2013] a ceny, za niž žalobkyně a) vozidlo prodala třetí osobě dne 13. 6. 2013. Správně však měl vycházet z obvyklé ceny vozidla ke dni prodeje (z obvyklé ceny vozidla s existujícími vadami) podle kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2011, tedy k tomuto datu. Dovolatel zdůrazňuje, že nárok na náhradu škody ani na slevu z kupní ceny není dán. Jestliže bylo právo uplatněno nedůvodně, nelze přiznat ani částku 21 600 Kč za znalecké posudky ani částku 5 000 Kč za jednorázový poplatek za ukončení leasingové smlouvy.
Stejné nesprávnosti se dopustil i odvolací soud při posouzení uplatněného nároku jako nároku na slevu z kupní ceny, když výši slevy určil jako rozdíl mezi obvyklou cenou bezvadného vozidla ke dni 10. 6. 2013 a cenou vozidla s vadami ke dni prodeje vozidla žalobkyní a) třetí osobě. Zdůrazňuje, že jako prodávající nese odpovědnost za stav vozidla ke dni jeho předání žalobkyni a) a nenese odpovědnost za jeho stav ke dni, kdy žalobkyně b) vozidlo převedla na žalobkyni a). Zdůrazňuje, že nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny sjednané v kupní smlouvě ze dne 24. 10. 2011 z důvodu existujících vad vozidla nebyl po skutkové stránce uplatněn a nebyl vůbec předmětem řízení.
Podle názoru dovolatele odvolací soud posoudil nesprávně též námitku promlčení, potažmo otázku okamžiku, kdy byl žalobní nárok uplatněn a kdy tak došlo ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení §402 obch. zák. Uvádí, že žalobní nárok byl uplatněn až dne 28. 4. 2016, kdy bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně a) ze dne 23. 4. 2016, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014, tvrdí, že toto podání bylo změnou žaloby. V citovaném podání žalobkyně a) neměnila pouze právní kvalifikaci, ale vymezila jiný skutek, než který byl vymezen v žalobě a v předchozích návrzích na změnu žaloby. Subjektivní promlčecí lhůta proto podle něj počala běžet ode dne, kdy se žalobkyně a) dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, tedy nejpozději dnem 23. 4. 2012, kdy jí byl doručen znalecký posudek Ing. Žaluda ze dne 8. 4. 2012. Subjektivní promlčecí lhůta tak marně uplynula dnem 23. 4. 2016 a právo žalobkyně je podle ustanovení §398 obch. zák. promlčeno.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil v prvním výroku tak, že žaloba žalobkyně a) se zamítá, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby zrušil napadený rozsudek co do prvního výroku v části, v níž byly potvrzeny výroky pod bodem I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, a co do třetího výroku, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně pouze v prvním výroku, v němž odvolací soud potvrdil soudem prvního stupně uloženou povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni a) částku 187 600 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Částka 187 600 Kč sestává ze tří samostatných nároků, a to nároku na úhradu nákladů za vypracování znaleckých posudků ve výši 21 600 Kč, poplatku za předčasně ukončenou leasingovou smlouvu ve výši 5 000 Kč a částky 161 000 Kč představující nárok z odpovědnosti za vady (soud prvního stupně ji přiznal z titulu náhrady škody). Jelikož dílčí nároky na zaplacení částek 21 600 Kč a 5 000 Kč (jde o nároky se samostatným skutkovým základem) nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovně právní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání v rozsahu částky 161 000 Kč nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud se při posouzení charakteru a druhu nároku uplatněného žalobkyní a) odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3556/2012, neboť závěr, který dovolatel cituje, z tohoto rozhodnutí nevyplývá, otázku konkurence nároku z odpovědnosti za vady a nároku na náhradu škody dovolací soud v uvedeném rozhodnutí neřešil. Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že nesprávně určil výši škody, a stejné nesprávnosti se dopustil i odvolací soud při posouzení uplatněného nároku jako nároku na slevu z kupní ceny, pak ani tato výhrada není způsobilá založit přípustnost dovolání, poněvadž dovolatel neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání u této námitky uplatňuje, a tato skutečnost není zjistitelná ani z obsahu dovolací argumentace.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohlo založit ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud se při řešení otázky, kdy byl žalovaný nárok uplatněn a kdy tak došlo ke stavení běhu promlčecí doby, a s tím související otázky promlčení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014. Odvolací soud se při řešení uvedených otázek od citovaného rozhodnutí nijak neodchýlil, neboť v žalobě doručené soudu dne 2. 8. 2012 žalobkyně a) uplatnila právo na náhradu škody, uvedla, jak žalovaný porušil svou povinnost z kupní smlouvy, jaká škoda jí vznikla, a škodu, která jí zatím vznikla k 31. 7. 2012, vyčíslila. Následným podáním ze dne 28. 8. 2012 doručeným soudu dne 29. 8. 2012 specifikovala výši škody. Podáním ze dne 26. 1. 2016 doručeným soudu dne 27. 1. 2016, doplnila tvrzení k náhradě škody o skutečnosti nastalé v mezidobí co do svého zjištění o tom, že žalovaný neměl povolení příslušného správního orgánu ke zhotovení kontejnerové nástavby na vozidle, dále co do změny vlastnictví k vozidlu a závěrů posudku znalce Ing. Žaluda. Současně omezila žalovaný nárok na částku 425 185 Kč s uvedením, co tato částka nově zahrnuje. V podání ze dne 23. 4. 2016, doručeném soudu dne 28. 4. 2016, se žalobkyně a) obsáhle zabývala právní podstatou leasingu, literaturou k leasingovým smlouvám, souběhem nároků z odpovědnosti za vady a náhrady škody s odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu a zopakovala, z čeho dovozuje porušení smluvní povinnosti žalovaného a vznik škody. Namítá-li dovolatelka, že až v podání ze dne 23. 4. 2016 žalobkyně a) uvedla nové skutečnosti a vymezila jiný skutek, nelze tomuto jejímu názoru přisvědčit. Všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na náhradu škody byly tvrzeny již v předchozích podáních, s jejichž posouzením dovolatel nespojuje nesprávnost závěru odvolacího soudu. Ostatně dovolatel ani neuvedl, v čem by byla tvrzení nová a o jaký jiný skutek by mělo jít.
Co do částky 161 000 Kč je však dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro dovolatelem otevřenou otázku aktivní legitimace žalobkyně a), kterou odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a je tedy i důvodné.
Podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Z ustanovení §440 obch. zák. vyplývá, že nároky z vad zboží se nedotýkají nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu (odstavec 1 věta první). Uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu (odstavec 2).
Leasingová smlouva je svým obsahem smlouvou nepojmenovanou (inominátní), proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy řídí zejména jejími ustanoveními; ve smlouvě je tudíž potřeba dohodnout všechna práva a povinnosti stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006, na který správně odkazuje dovolatel, či dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, a ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 2066/2007).
Podle zjištění soudu prvního stupně z ujednání v bodě VII písm. h) všeobecných podmínek leasingu, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a) a žalobkyní b) dne 24. 10. 2011, vyplývá, že případné závady bude nájemce [žalobkyně a)] řešit s dodavatelem (žalovaným). Pronajímatel [žalobkyně b)] zmocňuje nájemce [žalobkyni a)] k uplatnění nároků z vad (záruky) vůči dodavateli (žalovanému) s tím, že toto zmocnění se vztahuje i na oprávnění nájemce [žalobkyně a)] vést jménem pronajímatele [žalobkyně b)] případný soudní spor s dodavatelem (žalovaným).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby je, aby byla dána věcná legitimace na straně žalobce i žalovaného. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, svazek IV, ročník 1982, str. 719, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3291/2017). Věcně legitimován je ten účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná, tedy ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) či tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o nichž soud rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010). Věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem (nositelem) tvrzeného práva a žaloba jím vedená nemůže být proto úspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 395/2000).
Soud prvního stupně s ohledem na ujednání v bodě VII písm. h) všeobecných podmínek leasingu dospěl k závěru, že žalobkyně a) nemůže uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady vozidla. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu však formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že žalobkyně a) je aktivně legitimována k vedení sporu o náhradu škody. Odvolací soud uvedl, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce a) byl oprávněn k vedení předmětného sporu, je správný“, a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Následně však žalobní nárok kvalifikoval jako nárok z odpovědnosti za vady. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že nárok z vadného plnění a nárok na náhradu škody způsobené v důsledku vadného plnění je třeba rozlišovat, neboť jde o dva odlišné nároky, které nelze libovolně zaměňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017, dále v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně a) k uplatnění práva z odpovědnosti za vady proto nemůže obstát, neboť odvolací soud žádným způsobem nezohlednil ujednání v bodě VII písm. h) všeobecných podmínek leasingu, podle něhož je žalobkyně a) oprávněna vést případný soudní spor „jménem pronajímatele“, a nezkoumal dopad tohoto ujednání na projednávanou věc, v níž žalobkyně a) vede spor vlastním jménem. Nevypořádal se s argumentací žalobkyně a) [srov. např. č. l. 277 spisu] a soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně a) není oprávněna vést vlastním jménem soudní spor proti žalovanému z titulu odpovědnosti za vady. V řízení nebylo prokázáno, že by oprávnění vést spor týkající se práva z odpovědnosti za vady svědčící kupujícímu bylo postoupeno leasingovým pronajímatelem (kupujícím) na žalobkyni a) jako leasingového nájemce (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2923/2007).
Odvolací soud se odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu a jeho posouzení aktivní legitimace žalobkyně a) k vedení sporu o nároku z odpovědnosti za vady je nesprávné. Otázkou, zda žalobkyně a) má právo na náhradu škody ve výši 161 000 Kč, se odvolací soud nezabýval, jeho právní posouzení je proto neúplné.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé co do částky 161 000 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu